Když se před něčím, či někým skrýváme

Skrývat se začnete v okamžiku, kdy si přiznáte, že se nemáte čím chlubit, anebo když víte, že by Vás jistý člověk odsoudil, anebo jistí lidé odsoudili.

Buď když Vaše situace není zrovna chlubení hodná, anebo když prostě máte i problém o té situaci se bavit a mluvit otevřeně, či je to něco, co nechcete dávat najevo a nechcete tu věc každému říkat na potkání, či jistému člověk říkat.

Bojíte se nepochopení, odsouzení, či jednoduše toho, že by se to dostalo mezi lidi.

A tak se začnete skrývat, tak jak jste v situaci ve které jste, nevyhledáváte toho jistého člověka, či lidi a jste rádi, že jste. Ať už důvody k tomuto úniku od střetu máte jakékoliv, pár věcí tím vyřešíte aspoň dočasně.

  • Nemusíte tomu člověku a těm lidem se zpovídat
  • nemusíte dělat žádné veřejné prohlášení o svých skutcích
  • nemusíte to tomu člověk vysvětlovat proč jste udělali tohle a nikoliv něco jiného
  • nemusíte tomu člověk či těm lidem být k dispozici, jelikož to byste byli sami proti sobě
  • a jednoduše získáte víc čas a klidu sami na sebe a pro sebe

Skrývání se asi není řešení natrvalo, avšak dočasně, proč by ne. Já jsem na tom ocenila hlavně to, že jsem získala víc času na řešení svého života.

Když jsem na tom zrovna nebyla nejlépe existenčně tak jsem upřímně nechtěla známým, anebo jistým členům rodiny se zpovídat a říkat jim, jak se mám a jak svou situaci řeším. Nechtěla jsem o tom mluvit, bylo to pro mě osobní a nemyslím si, že je fér, když o mě oni věděli všechno a oni se mi stejně tak nesvěřovali.

Dlouho mě to trápilo, rozčilovalo, že vyzvídaj a přitom o sobě řeknou velký prd. Tak jsem se prostě stáhla, před těmito lidmi, aby mě přestali bombardovat otázkami „ Co jako hodlám dělat a jestli už mám něco vyhlídnutého, co se mnou bude dál, co hodlám dělat v životě a jestli takhle chci žít furt.“ Bylo toho už moc a tak jsem se fakt stáhla, takové otázky mě akorát kazily náladu, rozčilovaly a dlouhodobě mi akorát robily depky do kterých jsem nechtěla spadávat. Díky těmto lidem jsem se cítila naprosto k ničemu, protože vůbec nevěděli co a jak prožívám a co jak skutečně bylo, věděli jen polopravdu, kterou někde zaslechli a soudili mě za to, anebo si mysleli, že vykouzlím asi zázrak z naprosto na prd situace a že se najednou zasypu finanční a pracovní hojností, či co.

Nevím, asi byly moc naivní a mysleli si prostě, že vykouzlím zázrak a najednou se dostanu přes půl republiky někam do háje. Nevím, naivita a zvědavost lidí, co dodat.

Díky těmto lidem jsem se fakt stáhla, jelikož jsem nechtěla být pod palbou otázek ze kterých mi bylo akorát tak špatně a smutno, už jsem cítila, že bych měla sklon k depresím a brát si to zas špatně a cítit se díky tomu k ničemu a jako totální selhání sama sebe a tak jsem to zarazila tímto způsobem.

Šla jsem těm lidem z cesty a neříkala jim a ani lidem se kterými se bavili nic. U pár lidí jsem si i vysledovala kdy a kam chodí a kudy a prostě jsem si to vždy rozvrhla tak, že jsem kam jsem potřebovala se dostala tak aniž bychom se v tom městě potkali apod.

Bylo to pro mě jako balzám na nervy dočasně a byla jsem ráda, že nemusím už tomu nonstop řešit nějaké palbě otázek a řešení mého života, docela ráda jsem si oddychla a vyrazila jen tak někam, kde mě nikdo moc nezná a rozhodně nebude řešit můj život a co a jak řeším a jak se z toho hodlám dostat. Začala jsem navštěvovat nová města a místa než bylo zvykem a doposud tak činím. Uklidňovalo mě to a uklidňuje nadále, dává mi to pocit svobody a klidu na sebe a své myšlenky.

A ano hodlám se před těmi lidmi se skrývat i nadále i když už nemusím, ale protože chci, nemám z nich dobrý pocit a necítím se s nimi dobře, každý jsme jinde na jiné vlně.

A ano přiznám si to, moje situace nebyla vyhlídková a ani růžová, ale rozhodně jsem se z toho vyloupla za pomoci svých sil a své motivace a nadšení a za podpory nejbližšího člověka a nikdo z těch vyzvědačů mi nepomohl a nehnul pro mě ani prstem a ani od těch, kteří mě jen soudili. Nikdo z těch mi nepomohl, jen na mě kydaly vlnu otázek, které mi rozhodně situace nevyřešili a rozhodně mě ani víc nemotivovali, spíše naopak uváděli do depresí. Tudíž ani potom, co jsem svou situaci vyřešila a mám se mnohem líp a klidněji tak nehodlám se s těmi lidmi stýkat a bavit nějak extrémně přátelsky, klidně se budu skrývat nadále. Nevadí mi to, uklidňuje mě to. Nepotřebuji těm lidem být na očích. Dříve jsem to dělala taky kvůli lidem ze základní školy a tak proč bych to nemohla dělat i doposud v dospělosti?

Pamatuji si, kdo a jak se ke mně zachoval. A místo toho, aby řekli „Hele vím o něčem co by se ti mohlo líbit, či by ti to pomohlo.“ nebo „Chápu tvou situaci, ale na něco přijdeme společně.“ Tak prostě jen otázky a průpovídky typu „ A už si to vyřešila? Z čeho žiješ? A co máš jako dalšího vyhlédnutého? Kam chodíš na pohovory? A jako to chceš žít takhle? A sháníš se vůbec po nějaké práci? A to se nenudíš celé dni?“

A ani si nemyslím, že s odstupem času je to těm lidem líto, ale dosáhli čeho asi chtěli – se se mnou přestat úplně bavit a odstřihnout se ode mě.

Nemyslím si, že někdo z nich toho lituje, dělali to úmyslně a bez empatie, proto prostě si nemyslím, že je špatně to že jsem se stáhla, nevadí mi to a nebudu empatická k nim, když oni nebyli ke mně.

Ano, vím, že je to možná smutné a kor když někteří takoví lidé jsou členové rodiny, ale já prostě musela. Oni by mi z depresí a psychických problémů, které by mi to způsobilo nepomohli a situaci mi tenkrát taky nevyřešili, tak si nemyslím, že je špatně, že jsem se prostě odstřihla. Žiji si svoje a jsem za to ráda. Nebyli se mnou, když mi bylo hůř, tak si nezaslouží se mnou být když je mi líp. Možná drsné, ale spravedlivé.

Mám to tak v sobě a prostě člověk si mě musí získat jinými způsoby, nebráním se tomu, však prostě jinak. Dávám na činy a na to, kdo a jak se ke mně zachoval.

Jediné co ti lidé teď mohou pokud je tedy zajímám – o čemž dost pochybuji, jelikož nejsem přeci žádný zajímavý terč. Tak jediné co teď lidé mohou z dálky sledovat, když mě někde zahlédnou a z dálky si tak možná zpytovat svědomí proč to tak je. Možná tak z dálky sledovat to, že už je mi líp a že jsem s lidmi, kteří mi skutečně pomohli a se mnou to řešili. Takovým lidem ctím úctu, rešpekt, lásku, přátelství a obdiv a vážím si jich.

 

Zdroj obrázku: ŠTROBL, Jan. In rebus severis [online]. [cit. 4.8.2017]. Dostupný na WWW: http://www.inreseveris.cz/home/aktualne-prispevky/vyvraceninebezpecnehopostojenemate-licoskryvatnematesecehobat

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE