Když se řeší problémy cizích lidí

Vybavme si situaci, kdy jsme v rodině, či v okruhu lidí se kterými žijeme, či trávíme nejvíce času. Tam, kde bychom se měli teoreticky cítit úplně nejkrásněji a nejšťastněji, jelikož tam v té skupině lidí nás mají rádi, přijímají nás tací jací jsme atd.

Nu a od té rodiny dejme tomu, či od toho nejbližšího okruhu lidí tak nějak očekáváte, že při Vás bude vždy stát a že bude primárně řešit jen ty členy rodiny, či okruhu nejbližších a bude sdílet, jak úspěchy a tak i nezdary.

Očekáváme to a tak nějak chceme, aby se o nás ti nejbližší zajímali primárně, jelikož se chceme cítit důležití a milovaní. A kdo se nechce cítit milován a přijímám a brán vážně? Myslím, že nikdo, či málokdo. Každý chceme se cítit hodnotně, milovaně a vážně, aspoň v jistých chvílích života.

A to především ve chvílích, kdy řešíme problémy, když jsme na dně, když se nám něco nedaří, anebo když se sami cítíme mizerně.

Je to ta naše potřeba lásky a pocitu ubezpečení, že je tu někdo pro nás. Avšak jsme pak zklamaní v okamžiku, kdy přijdeme za našimi nejbližšími a ti nejbližší naše starosti, problémy a trable neberou vážně a místo toho, aby to s námi probrali a řešili tak řeší problémy jiných – cizích lidí, těch kteří s námi nemají nic společného a vůbec se jich nic netýká osobně.

To je zklamání poměrně zraňující, ostatně jaké zklamání není zraňující.

Nebo dejme tomu situaci, kdy se Vám něco podaří a je to Váš úspěch na který jste pyšní a rádi, že se Vám jej podařilo dosáhnout a tak když ten úspěch doma oznámíte tak sice slyšíte takovou suchou chválu, avšak pak hned navázání konverzace na někoho cizího a jak ten a ten a ta a ta řeší tamto a jak to má v životě těžké a co si pro to musel/a vytrpět. Přitom do háje ti lidé, když to vezmu konkrétně tak si za své problémy mohli sami a museli si je řešit sami a to, že si je řeší a dostávají se z komplikací, které si sami nadrobili je přeci jejich problém a my jako „cizí“ lidé s tím přeci nemáme nic společného tak proč to řešit?

Vyvstává otázka v tuto chvíli, zda vůbec nás ti nejbližší ještě natolik mají rádi, zda jim za pozornost a řešení našich záležitostí stojíme a zda vůbec nás chtějí řešit. Proč kurňa řeší cizí lidi, které ani neznáme a nemáme s nimi žádné vazby a ani přátelské vztahy a mluví se o tom, přitom tím mluvením to tím nijak nevyřešíme a ani nezlehčíme, tak sakra proč?

Proč mé úspěchy nejsou tak důležité k řešení, jako jsou problémy cizích lidí? Stojím vůbec za pozornost tomu člověku?

Přesně tyto otázky proudí hlavou v tuto chvíli, kdy právě si nejvíce přejete pozornost toho druhého, či Vašich nejbližších a dostane se Vám pouze suchého a bez emočního prožitku podaných pár vět, slov a toť vše, žádné sdílení radosti, smutku, emoce, čehokoliv. Nic takového. To zamrzí v tu chvíli, jelikož člověk není z kamene.

Co potom? Smiřovat se s tím, že té osobě nestojíme už za nic? Že jsou ostatní lidé důležitější? Bez žárlivosti a závisti, zamrzí to a zabolí a nemusí se ani s nikým srovnávat.

Svěřím se, když jsem dosáhla svého osobního úspěchu, který ještě nebyl veřejný v tu dobu, tak jsem se šla „pochlubit“ své blízké osobě s tím a chtěla jsem jen to, aby to věděla a aby prostě se k tomu nějak vyjádřila a asi jsem si přála i trochu té chvály.

Avšak dostalo se mi sice, že ano je to dobré, super úspěch, ale takové suché, letmé, po pár větách se ihned převedla konverzace na úplně cizího člověka, kterého jsem neznala a měl dost problémů s úřady.

A já si v tu chvíli říkala „Co je mi potom, co je mi do toho řešit věci, která se mě netýká?“ Nevím, asi jsem čekala, trochu víc než mi bylo dáno, avšak nestěžuji si, neměla jsem vůbec nic očekávat.

Pochopila jsem díky této situaci, která mě na srdci zabolela to, že za svůj úspěch se primárně musím pochválit já sama za sebe a nečekat, že to udělá někdo jiný za mě. Zní to možná hodně sebevědomě, ale ano musí se člověk sám sebe pochválit a uznat to, že se mu něco povedlo a nečekat jak nějaký pejsek, až ho pochválí někdo jiný.

Ano, pochvala od nejbližších, či jiných lidí je super a zvyšuje sebevědomí, reputaci a vše, co si můžete přát, je nesmírně motivující.

Avšak nejvíce zahřeje právě ta pochvala od Vás samotných. Vy musíte být sami pro sebe číslo 1.

Neurčujte si svou hodnotu díky tomu, zda Vás někdo jiný pochválí, NE.

Jste sami za sebe a jednejte sami se sebou s láskou, tak jako kdybyste jednali se svou nejmilovanější osobou.

Já osobně za sebe si z toho beru velké ponaučení a to to, že musím sebe dát na první místo a až potom názor blízkých lidí. Možná je to sebevědomé, avšak zdravé sebevědomí patří k životu a prostě je zapotřebí, bez něj by to nešlo. Nechci se nechat udupat negativismem, či lhostejností a zvláště od jisté osoby. 

Smiřuji se s tím, že to se mnou tak neprožívá a že nejvíc to prožívám já sama o sobě, jelikož pro mě to důležité je, pro tu osoby asi ne, avšak aspoň vím jak to má a můžu si na to vyřešit systém přístupu k té osobě a minimalizovat tím pádem zklamání, bolest a zamrzení na dušičce.

Každopádně nesouhlasím s chováním takto lhostejným, nikdy bych to tak neudělala. Vždy je pro mě přednější řešit problém, úspěchy a vše co se týká mých nejbližších a rodiny, vždy to s nimi budu prožívat, ať už půjde o cokoliv a vždy tu pro ně budu. Cizí lidi pokud možno neřeším a když tak jen okrajově, když to je nezbytné. Jelikož nevím, proč by mě mělo zajímat, co nějaký Lojza z jiného města řeší a jak moc se kde popral a kolik zubů mi vypadalo. Kurňa neznám ho, nebavíme se, nepřátelíme se a vesměs o něm nic nevím tak nechápu proč, bych ho měla přednostně řešit před svými nejbližšími, kteří prožívají daleko důležitější věci, dle mého názor.

Tento článek beru jako takový „vykecávací“, jelikož jsem cítila nesmírnou potřebu to někomu sdělit. Chci jen znát názor, zda se Vám prostě někdy stalo to, že se Vám něco podařilo a Vy jste přišli ke svému nejbližšímu člověku, který to s Vámi neprožíval, něco jen odvětil, avšak bylo mu přednější řešit cizí lidi, kteří s Vámi absolutně nemají nic společného.

Jak jste se cítili?

 

Zdroj obrázku: ĎOUBALÍK, Petr. Nová republika [online]. [cit. 4.3.2017]. Dostupný na WWW: http://www.novarepublika.cz/2015_04_26_archive.html

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *