Když si nechceme přiznat pravdu…

Vžijte se na pár minut do situace. Když delší dobu – dle vašeho uvážení, žijete, sbíráte životní síly z vašeho pozbylého života, budujete tedy něco nového jiného, do čeho vkládáte své úsilí, svou snahu, energii a to nejdůležitější dáváte do toho sami sebe a své srdce. Určitou dobu to funguje, dosáhli jste a nadále dosahujete toho, co Vás tak posílilo a vyzdvihlo na úroveň šťastného života a Vy záříte energií a štěstím, žijete možná v takové iluzi, nebo jen moc věříte, že to tak skutečně je. Avšak vstoupí do toho někdo, kdo Vám dokonale tuto iluzi vyvrátí a dá Vám nový úhel pohledu na Váš život a Vy začínáte pochybovat zda štěstí, které prožíváte je skutečné, reálné a zda to není jen zaslepenost, zda to není jen lesklý lak, který se časem sloupe, či se již sloupává…

A to od koho tu odpověď potřebujete, dělá mrtvého brouka a nevyjadřuje se, dovídáte se ze všech možných stran informace, ale nevíte zda je to pravda. Kladete si otázku: Proč se to šíří? Je to pravda, je to lež? Mohu věřit? Je to co prožívám skutečné? Nejsem jen slepec?

A co teď, co dál? Kde je vůbec pravda? Chcete to řešit, avšak jak, když ten od kterého to chcete slyšet nejvíce odmítá to řešit?

Začnete tedy pochybovat o všem, o štěstí, které prožíváte zda je skutečné. Cítíte svou vlastní zranitelnost a ovlivnitelnost a co teď s tím. Když budete věřit svému životu velice snadno se do Vás budou ostatní strefovat s tím, že jste za hlupáka, který věří a nechává si štípat dříví přímo na hlavě. Avšak zas budete jednat dle hlasu svého srdce a budete se cítit nějakou chvilku šťastni.

Anebo dáte na vše okolo co slyšíte, vidíte a dávají Vám souvislosti smysl jako puzzle, začnete nad tím přemýšlet a řešit to logicky. A sami sobě nechcete si přiznat, že jste si vlastně lhali. Ten pocit, kdy si odmítáte přiznat, že je tomu skutečně tak, že ti co to říkají jen neplkají, ale že na tom něco pravdy je. Začnete se chytat za hlavu a řvát: „Proč? Proč tomu je skutečně tak, řekněte mi někdo, že to není pravda, že jsem se v tom člověku nespletl/a.“

Ale proč se to muselo stát. Budovalo se to určitou dobu, záleží vám na tom nadále, chcete to tak dál, ale jak to bude dál, jak to vlastně může pokračovat dál, když víte to, co víte. Strhuje Vám to tu iluzi a Vy si vlastně začnete připadat jako obyčejný chudák, který si lhal, jak se má dobře a šťastně. Říkáte si: „To byla taková chyba věřit? To byla taková chyba něco budovat? To byla má chyba, že jsem to myslel/a upřímně a od srdce a dával/a do toho kus sebe?“

A co z toho nyní je? Jen slzy a zklamání sám/sama v sobě, že jsem tak neschopný/á a nechávám tak se sebou znovu manipulovat a věřím a věřím v lepší zítřky.

Ano, možná věřím a asi pravděpodobně se mnohokrát takto zklamu s čímž i počítám, ale nikdy nepřestanu věřit v lepší zítřky. Vždy budu věřit, ačkoliv budu muset párkrát změnit cestu po které jdu, ale cíl nevyměním.

Zdroj obrázku: ZEMKOVÁ, Elena. Zdravie Pravda.sk [online]. [cit. 9.7.2015]. Dostupný na WWW: http://zdravie.pravda.sk/zdrava-dusa/clanok/282579-aj-mozog-potrebuje-rozcvicku/