Kolovrátek

Ano, tak se bavme, o čemkoliv, cokoliv je na mysli, může se probrat. Ráda si povídám, ráda leccos povím, ráda si leccos napíšu, však by to měl být relax a zábava.

Baví mě to.

Dokud je čas a pohoda, tak je všechno sranda, leccos přejdete, odpustíte, necháte to plavat a nepřipouštíte si hodně věcí. Dokud máte pro lidi dost času, peněz a energie tak je všechno ok. Jakmile jedno z toho nemáte, tak už je vše na pováženou a začíná nátlak z jejich strany. Najednou ty své kamarády a známé vidíte v jiném světle a najednou se divíte s kým že se to vlastně bavíte. Kdo pro vás byl dokonalý, když vůbec není.

Když o něco z toho přijdete a bohatě stačí ten volný čas, tak se nestačíte divit, že z původních „tolerantních a chápajícíh“ lidí se najednou stávají naháněči a nátlakáři, kteří vás nenechají, ani v ten nejpernější den oddychnout a nejhorší na tom, že oni ví, že nemůžete a stejně do vás jedou a uhánějí.

Jenže podívejme na to i takhle, kdyby to aspoň byla důležitá věc, která opravdu nepočká a hoří to, tak prosím, člověk se obětuje a vyřeší to i v dobu, kdy se vám to vůbec nehodí, ale uděláte ten ústupek, protože to prostě je důležité. Jenže víte co, ti lidé vás zahlcují s blbostmi, které bohatě počkají těch pár hodin, ne-li do zítra a i klidně do budoucích dnů.

To si pak připadáte jako totální blb a hlupák, že si k vám lidi opět tak moc dovolí a zahlcují vás hloupostmi, přitom moc dobře, že toho teď máte hodně, nebo že máte starosti, řešení, hodně práce, nebo hodně aktivit. Nezájem prostě, ví to, ale stejně si jedou to svoje, jen aby na sebe upoutali pozornost. Si myslí, že čím víc otravnější a hloupěji se budou chovat tím spíš si jich všimnete.

Jenže jak může vyčerpaný člověk, který už po lidech ani tak moc nechce, jen trochu ohleduplnosti, někomu ze svého minuma energie věnovat ještě někomu pozornost a dát mu svých 100%, nejde to. I když toho člověka vnímáte tak prostě jen tak polovičatě, anebo si pak nepamatujete, protože vás to řešení o ničem dodělává. A já to třeba na sobě poznám tak, že když mě ta konverzace, která je absolutně hloupá a řeší se věci, které bohatě počkají do dalšího dne, když mě to začne rozčilovat tak vidím, že už je toho moc i na mě a místo hádání, prostě buď přestanu odepisovat na nějaký čas, nebo se prostě odmlčím, když se s tím člověkem vidím tak jen kývu, usmívám se a nic neříkám. Protože hádat se nechci, ještě by ten člověk měl radost, že mě takhle dodělal a měl by radost, že do toho zapojuju emoce, tak to prostě takhle vypouštím.

Je mi to nepříjemné, když lidi nemají ke mně aspoň trochu ohleduplnosti a pochopení, že i já jsem jen člověk a mám své omezené schopnosti. Je mi to vážně nepříjemné. Kdyby ten čas, který jim aspoň člověk věnuje byl nějak užitečný a nějak se to vyřešilo, ne prostě hovadiny, blbosti, které bohatě počkají. Nebo neustálé omílání toho jednoho a samého dokola, takový kolovrátek, nebo zaseknutá deska, prostě člověk, který neustále řeší to samé a nezastaví se, píše ty samé fráze a dokola řeší jednu a tu samou věc, přitom Vy jste mu na to již dávno odpověděli, ubezpečili, ujistili, dali najevo to, co chce a stejně se ten člověk pořád opakuje a pořád vám to cpe a pořád o vás pochybuje. Nakonec se dozvíte, že ani neví jestli vám může věřit. To už je vážně završení všeho.

Když to tady tak sepisuji a přemýšlím nad tím, srovnávám si vše v hlavě, co se mi za poslední dva týdny odehrálo tak je mi z toho upřímně smutno a líto. Je mi líto, že si někteří lidi musejí chovat tak, že vyloženě pod nátlakem chtějí po vás vědět, zda je máte rádi, nutí vás to říkat, nutí vás stále řešit jestli se o ně zajímáte a nutí vás do toho, abyste je chápali. Když se tak vidím, fakt je mi to líto, že je to takhle. A jak jistě víte, jsem člověk, který nemá rád věci pod nátlakem, nemám to ráda. Jenže z lásky, z přátelství leckdy člověk ustoupí, ano přiznám si to a leckdy hodně ustoupím. Zpětně si říkám, že jsem ustupovat neměla, ale co už, když se stalo. No a vždy když udělám takový ústupek vůči někomu, kdo si takhle vynucuje a nutí mě tak vždy to je špatné rozhodnutí, protože ten člověk si začne víc nárokovat, překračuje osobní hranice, roztahuje se, je drzý a stejně vám nevěří, nebo se cítí dotčený za to, že taky nějakých pár hodin spíte a nějak reálně žijete.

Takoví lidé jsou jak kolovrátek, který se opakuje. Ano, když oni nemají čas, tak to je svatý čas, kdy můžete fakt relaxovat a můžete i vy si odpočinout, to jsou zlaté časy a i kdybyste náhodou v omámení smyslu je chtěli kontaktovat tak když oni jsou zaneprázdnění tak se jich nedopíšete a nedovoláte. Ale kdy Vy nemůžete a nemáte čas, to by se podělali v telefonech, na místě a bůh ví co ještě, protože si prostě oni usmysleli, že s nimi komunikovat máte, tak prostě budete a víc je nezajímá. Jak vzteklé děti.

Já pak stejně časem, ať si to ze začátku nechci přiznat, tak dojdu k tomu závěru, že takovým lidem se přestávám ozývat a nechávám kontakt vyšumět, protože to se nedá dlouhodobě udržet takový nátlak a stres. Jsem jen člověk a takhle to prostě dál nejde, takový tón a způsob mi nevyhovuje a abych se pak dozvěděla od nich, že mi nevěří, nebo že jsem jen obyčejná, tak to zdar. Myslím si, že za to co jsem pro ně udělala a jak jsem byla hodná, ohleduplná a vždy k dispozici, řešila, byla ochotná, přátelská a zajímala se, jsem si zasloužila víc než jen tohle.

Takže kolovrátky ne. Takové lidi je nejlepší časem ignorovat a ustřihnout kontakt, protože z toho neustálého řešení jedné a samé věci dokola se nikam neposunete, nic nevyřešíte a akorát je to ztráta času, stejně se o vás nezajímají tak co. Nemáte co ztratit. Ale oni ztratí.

Zdroj obrázku: NA ČEM PŘÍST. Predeni.cz [online]. [cit. 1.10.2020]. Dostupný na WWW: http://www.predeni.cz/stranky/na_cem_prist.htm