Konec, uvědomění si sám sebe

Když něco končívá, otevírají se nové možnosti, ano takto to známe. Beru to tak.

Konec vždy vnímám jako takové osvobození i když je někdy bolestivé a člověk se s tím hned nedokáže smířit, tak je to forma úlevy od něčeho, takové propuštění.

A já to tak vždy cítím, když mi někdo odejde ze života, s někým se přestaneme bavit, nebo když nějaká etapa mého život je u konce. Samozřejmě, že je to vždy nový začátek. Ale je to i pro mě úleva, uleví se mi a tím pádem mi přichází nové věci a lidi do života.

Já ani nevím, jak je to možné, ale vždy když nějaký takový konec zažiji, nebo zažívám tak tím rázem se mi v životě začnou dít pozitivní věci, aby mě to ukonejšilo a bavilo. Nebo nevím, najednou se hrnou lidé mi do života, najednou se situace lepší, plní se přání. Je to až zvláštní, jak rychle to najednou jde a to muselo něco skončit.

Neoplakávám to, jen tím chci říct, že konec čehokoliv může sloužit jako dobrá rekapitulace sama sebe a o tom, jaký člověk byl. Já jsem si díky konci jedné etapy uvědomila, kdo vlastně jsem, uvědomila jsem si svou stinnou stránku, která mě v rozhodování a životě velmi ovlivňuje. Konec, kdy se mi rozplynulo to o co jsem bohužel vlastní hloupostí hlavou proti zdi usilovala, až jsem se vyčerpala a padla tak mi dalo velké poznání sama sebe. Uvědomuji si, proč jsem to vlastně chtěla a že to bylo pro mou hrdost, nebo pro zvýšení sebevědomí, dá se říct takový až můj rozmar, kterého jsem chtěla dosáhnout.

Aspoň o to víc to vím a můžu se tomu postavit tváří tvář a uvědomit si kdo jsem a jaká jsem. Nelituji se, neobhajuji se, nestydím se, jen vím, že tohle mi hodně dalo a jsem ráda, že to vím. Mluvila jsem o tom se svým parťákem na večeři, rozmýšlela jsem nad tím venku, rozmýšlela jsem nad tím doma přes spaním a uvědomila jsem si.

Že to bylo mnou a mým rozmarem, které jsem si omlouvala, že je z dobrého srdce a nebylo. Chtěla jsem to jen proto, protože jsem si na to ukázala a ono prostě ne všechno je člověku po vůli. Já si to přiznám a nebudu na nikoho jiného házet vinu, jsem ráda za tuto lekci, hodně mi to dalo. Necítím se negativně, ale cítím se, že takhle se cítím dobře takhle jak jsem, uvědomuji si, že jsem to já a že mě to tvoří. Ano, v první chvíli jsem si řekla, že jsem jen nenasytná potvora, která se nedokáže ukojit a hledá další a další kořist na ulovení.

Ale tak co, ta pomyslná potvora, nebo lovec ve mně prostě je. Tak, jak jsem to přiznala sama před sebou tak to ví i můj parťák. Každý má své stíny a každý má něco, co by třeba ostatní nepochopili, proto jsem k lidem tolerantní, protože vím, že každý má nějakou tu svou neovladatelnou neřest, které nedokáže říct ne a dychtí po tom. A já vím o sobě, že toho nikdy nebudu mít dost a že stejně tenhle konec je konec u jednoho, ale u jiných to nikdy nebude konec.

Myslím si, že je málo lidí, kteří si něco takového záporného, vypočítavého nebo temného v sobě přiznají a už vůbec ne před ostatními lidmi. Potkávám lidi a bavím se s lidmi ve svém životě, kteří si hrají na dokonalost samou a jak všechno dělají nejlíp a jak jsou nejšťastnější. Musím uznat, že už jen z tohoto podání je mi vždy znechuceně, ti lidé lžou nejen mě jako posluchači, ačkoliv to z nich vycítím do 5 minut, ale lžou hlavně sami sobě, že si nedokázají přiznat to kým jsou a co vlastně upřímně chtějí. Přitom to v sobě dusí, někdy i celý život a na jejich nevědomých činech, nebo podrazech, který vám udělají to hravě poznáte. To, co v člověku je právě poznáte na činech o kterých Vám poví „Já ani nevím proč jsem to udělal/a.“ „Já to nechápu, to bylo nevědomky.“. Neříkám, že lžou v tu chvíli, ale nevědomí pracuje za ně a z nějakého důvodu to prostě udělali ať už si důvod uvědomují, nebo ne.

Sem tam v životě se mi mihne někdo, nebo někdo z práce, kdo mi vypráví o sobě a svých neřestech, musím uznat, že takový člověk je mi mnohem víc sympatičtější a lidštější než někdo s kým se třeba vidím častěji mimo práci a nastiňuje mi, jak suprově všechno má a jak nejlíp co zařídil.

Někteří lidé si to vše tak střeží, že ani na sebe raději nic říct nechtějí, protože se bojí, že by poznali sami sebe a svou temnější stránku, nebo to kým jsou, nejsmutnější je, že ani sami před sebou to vědět nechtějí a proto dělají činy, které ani sami nechápu a nevědomky. Když je s tím konfrontujete tak nejsou schopni vám to vysvětlit. Přijde mi, že u takových lidí, kteří to v sobě potlačují se to pak děje úplně nejvíc intenzivně, protože to právě potlačují a ono jejich temnější já se pak dere ven a čím víc se chce projevovat.

Nejsem psycholog, ale myslím si, že čím víc něco v sobě člověk potlačuje tím je to horší a pak se to dere ven a člověk občas jedná tak, že nechápe ani sám sebe.

Proto je tak důležité sám sebe přijmout a naučit se sám se sebou žít, uvědomit si i své zápory. Klady mi přijde, že v dnešní době si uvědomuje každý, protože spousty lidí kypí sebevědomím.

Děkuji za to, vím proč co a jak dělám a za jakým účelem, mám se ráda taková jaká jsem i přes to všechno. Protože takhle jsem to já ve své nejkrásnější i nejzvrhlejší podobě.

Zdroj obrázků: SKLÁŘOVÁ, Kristýna. Kristýna Sklářová [online]. [cit. 27.9.2019]. Dostupný na WWW: http://kris-sklar.blogspot.com/p/uvedomeni.html

KRISHNAMURTI – VNITŘNÍ REVOLUCE, NAKLADATELSTVÍ DHARMAGAIA. doktorka.cz [online]. [cit. 27.9.2019]. Dostupný na WWW: https://duchovno.doktorka.cz/po-smrti

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *