Krušné začátky

Je nádherné začít nový začátek, či novou etapu života. Ano, začíná se hezky, jen sebrat odvahu vyjít s vaším novým umem ven, prodat to, ukázat to, jak jste to vytvořili, kolik úsilí jste do toho dali, je to paráda.

Však málokdo se naučil učeným, nebo dá se říci, téměř nikdo se nenaučil chytrým, vystudovaným a šikovným od mala, tak že by mu bez cvičení a tréninku cokoliv šlo perfektně tak, že by to bylo bez jediné chyby.

Upřímně svěřím se.

Hodně často mi píšete, jak se Vám líbí styl, kterým píši. Upřímně hřeje mě to na srdci 🙂 a jsem za to nesmírně vděčná.

Bylo mi řečeno, že píši lidsky, pochopitelně tak aby to pochopil každý a je to nenáročné na čtení. Což jsem nesmírně ráda, že se to dá chápat.

Obvykle totiž mívám myšlenky tak zamotané a neposloupné, že mívám leckdy problém vyjádřit jednoduše to co chci. Nuže, jsem polichocena, že mi rozumíte.

Bylo mi rovněž řečeno, že bych se psaním mohla živit. Což je pro mě neskonalá pocta a potěšení.

Povím Vám moc ráda proč.

Když jsem kdysi začínala se psaním. Bylo mi tak 13 let, kdy jsem se rozhodla poprvé napsat nějaký souvislý text jen tak pro zábavu, protože jsem chtěla. Chodila jsem na jeden server, kde lidé běžně psávali své tvorby a povídky a bylo fajn, že tam mohl napsat i úplný začátečník, což se mi líbilo, neměla jsem totiž o sobě žádné velké mínění, jen jsem to chtěla pro zábavu zkusit a pro zvědavost vidět reakce.

Napsala jsem jednu povídku, uvěřejnila. A byla nesmírně zkritizovaná. Valila jsem oči, bylo mi to tak moc líto, avšak kritiku jsem přijala, byť s bolavým srdcem. Vyloženě mi bylo řečeno, ať už nikdy nic nepíšu, že to je hrozné, že nemám pro to cit a že neumím správně používat slova ve větách. Bůh ví, třeba to byla pravda, avšak tenkrát mě takováto slova v několik komentářích ranila.

Napsala jsem tedy druhou povídku u který jsem se vážně potila snahou :D. Nu dočkala jsem se ještě snad horší kritiky. Několik komentářů bylo vyloženě nenávistných a upozorňovacích, ať nepíšu nikdy nic, že pro to nemám vlohy a nic a že kazím server takovým balastem. Jeden člověk se mě tam pouze zastal a jeho slova mám do teď v paměti. Sdělil mi, že asi jako jediný v tom vidí pokrok a snahu, která je opravdu vypocená a že i když nejsem a asi ani nebudu spisovatelka tak je vidět, že jsem se snažila a že na všem se dá pracovat. Ten jediný člověk se mě zastal, pamatuji si, že to byl nějaký starší muž oproti mě a hodně mě to podpořilo, avšak ty negativní komentáře mi doslova znechutili psaní. Tak jsem na nějakou dobu přestala psát úplně a všude o sobě tvrdila, že slohy nenávidím, přitom jsem to měla jen zprotivené tímto. Na serveru jsem pak zrušila členství a úplně vymazala své povídky, nechtěla jsem se již ztrapňovat, jelikož mi bylo hrozně.

Nuže v 15 jsem se překonala opět a začala psávat články na své stránky. Začínala jsem články odbornými, k tématu a dávala si záležet. Nejvíce jsem se totiž obávala úvah a mého filozofování, nevím proč, avšak styděla jsem se za to. Tak jsem psávala o kartách, kartomancii, magii atd. Koneckonců to si můžete tu vše projít na stránkách.

Pak jsem napsala časem knihu Uzdravení, jelikož mě hodně namotivovali kouči šťastného života, kteří dělávají online webináře na netu a v tu dobu jsem k tomu hodně tíhla. Tak jsem napsala knihu a jelikož mi to pomohlo se z té nemoci a z toho pekla, kterým jsem si prošla vypsat a uzavřela jsem to tak sama v sobě. Tak jsem se rozhodla, že napíšu další knihu a tím uzavřu svou kartářskou kariéru. Protože tím tak shrnu všechny své vědomosti, které jsem posbírala a mohu je tak předat lidem a tím pádem vše bude užitečné a kladné jak pro mě tak i pro ostatní. Už jsem se nebála, řekla jsem si, ačkoliv je to strašné tak hrubky ani pravopisné chyby tam nejsou a budu to vydávat jako knihu, kterou napsal normální člověk. Na první zkušenost na serveru s povídkami jsem i pozapomněla. Jelikož několik lidí si již mou knihu Uzdravení koupilo a chválilo.

Někteří i četli Duchovní cestu životem mladého člověka a též mi ji chválili. Nabyla jsem tak sebevědomí a začala si věřit, že čím víc píšu, tím víc se zlepšuji.

Ve svých 13 letech bych si nikdy nepomyslela, že se dostanu až sem a že tohle všechno jednoho dne shrnu do osobního článku, který jsem věnovala mému začátku v mém koníčku psaní :).

I takhle se může začínat, takhle tvrdě a těžce, avšak je vidět, že když to člověk nevzdá může se dostat daleko ;). Doufám, že někomu tento příběh pomůže dostat odvahu a sebevědomí s něčím začít. A někomu tak konečně odpovím na otázku, jak jsem se psaní začala, jelikož i to je častá otázka na mě od lidí a čtenářů :).

Odpovím to asi takto – začátek nebyl lehký, ale stálo to všechno za to a jsem ráda, za to že jsem překonala ten zlý začátek a nedala na první ošklivý dojem.

Co mě nejvíce dopomohlo k tomu se tomu věnovat? – ten pocit, že mohu něco sdělit lidem, něco je naučit, něco jim předat, něco jim dát a vést je.

Zdroj obrázku:

PROBY. Pište-Povídky.cz [online]. [cit. 26.2.2016]. Dostupný na WWW: http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/106530