Lež pro hloupost

Je to asi hloupost a zdánlivá maličkost, avšak dokáže to rozhodit a potrápit každodenní komunikaci. Dokáže to znepříjemnit náladu a oddálit mě to od člověka, kterému věřím.

Avšak představte si situaci, kdy se úplně znenadání dozvíte od někoho dalšího něco o někom, koho dlouho znáte a věříte mu, je to vaše blízká osoba a najednou se dozvíte něco, co je docela mazec zpráva, rozhodí vás to a najednou se otřese důvěra, kterou k tomu člověku máte.

Je to jako kdybyste šli a najednou do vás uhodil blesk z čistého nebe a vás to popálilo. Je pak už přeci jedno, jestli se to stalo na pusté krajině a pak bylo slunečno, popálilo vás to tak či onak a zasáhlo.

Takováto překvápka, kdy se znenadání něco na někoho dozvím, nemám to ráda, protože mi to pak rozhodí náladu a úsudek na toho dotyčného.

Protože to nejsou klepy, když to pochází z důvěryhodného zdroje. A ano bolí mě se dovídat zprávy, které nejsou pravda, když vím jak se ten člověk doopravdy chová. Když vím, kde je pravda, tak mě to bolí slyšet. Avšak kdo ví, třeba má pravdu ten kdo to tvrdí, že ano? Co když celou dobu se ten člověk přede mnou přetvařuje a lže mě celou dobu? I tato myšlenka mi přijde na mysl a mě to tak vykolejí, že se mi pak už nechce chodit k tomu člověku, nechce se mi a musím se vzdálit, utíkám pryč, do jiné náruče, protože najednou mám pocit, že mu nemůžu věřit a že to vše byla jen iluze a lež o bezpečí, o pravdě, lásce a harmonii.

Utíkám jinam, kde se svěřím a mám pocit, že se mi zamotala hlava. Poblázním se a najednou mám jiný svět, tak dobře se cítím, že jsem měla kam jít a za kým jít, kde se vyplakat. Cítím se hezky sebevědomě, že jsem nemusela luštit další lež, co a jak bylo.

Ne, nebaví mě se pídit po tom, kde je vlastně pravda a kdo co věděl, nebo nevěděl. Nejhorší odpověď od chlapa je ta, že to nevěděl a že je v tom nevinně. V tu chvíli jako kdyby se mi bortil svět, protože když chlap neví a nevěděl tak to jde do háje nenávratně. Ztrácím důvěru a pevnou půdu pod nohama a mám tendenci utéct a utíkám, hodně daleko, do dalekých krajin.

„Nevěděl jsem to, jsem v tom nevinně“ tu odpověď nesnáším a obvykle balím své kufry plné citů, které kdysi něco znamenaly, ale po tomhle už to tak není. Proč mi to neřekl, proč to nevím od něj přímo? Proč se to musím dozvědět takhle ponižujícím způsobem a proč zrovna přes někoho hodného? Proč prostě? Vypadám pak jako hlupaňa, ale nemůžu si pomoci, protože mě to ranilo, cítím se oklamána.

Jakmile chlap neví, tak je to v háji. Prostě jde to do konce, nebo už v tom konci je. Nevědět je nejistota a když říká toto, tak říká nejistotu.

Nevím, kdo z toho vypadá hůř jestli já, nebo on, ale jediné co jsem chtěla, aby uznal a potvrdil mi, že se na to vykašlal, zapomněl a z toho důvodu mi to neřekl. To jediné jen chci a možná potom to bude v klidu.

Ale jinou odpověď neberu, protože nebudu omlouvat nejistotu, nebo ještě obhajovat potencionálně toho, kdo vlastně lže.

Na tohle jsem háklivá, nikdy to totiž nenosí nic dobrého.

Říkám si „Jsem blbá, vždy si všimnu až pozdě, vždy mi to musí někdo takhle říct, vždy se to musím dozvědět až zpětně.“ Pak si připadám opravdu tak hloupě a oklamaně, že si říkám, že mi chybí jasnost v myšlení a že se v lidech asi vůbec nevyznám. Budu si přát být chytřejší a ne se dovídat realitu takhle formou „facky“ metaforicky řečeno.

Je mi tak líto, že lidi tak lžou a neříkají všechno i když se na to člověk ptá a ještě budou zapírat, tvářit se jak andílci, když přitom to tak nemohlo být. Proč prostě? Ptám se, zajímám se snad málo? Zeptala jsem se snad špatně? Nemyslím si, jen si to prostě říct nechtěl, nebo si zapomněl, tak se nevymlouvej, že to bylo jinak, když nebylo. Znám tě aspoň z nějaké velké části a vím jaký jsi, jak si ledově skalný, arogantní, drzý a vulgární, tak mi neříkej, že si svatoušek, který s tím nemá nic společného a všechno to bylo o Tobě bez tvého vědomí, když si se na to prostě jen vykašlal.

Proč si vždy všímám tak pozdě u lidí, proč vždy vidím dlouho to dobro a jsem slepá vůči náznakům? Protože to jsem prostě já, která věří příliš dlouho a hluboce, odpouští, toleruje, vysvětluje, přijímá, miluje, je přátelská a prostě jen věří, že existuje víc dobra v lidech než to, co prezentují.

Asi to ke mně patří a k tomu i tenhle život. Nerada z někoho tahám rozumy, nebo, jak co vlastně bylo, nemám to ráda, je to strašně ohavný způsob, avšak nesnesu lhaní do očí, tak pak když mi dojde trpělivost a jen brečím tak už prostě to jinak nejde, než si z toho udělat vlastní úsudek a už ani neposlouchat nějaké výmluvy a lži o tom co a jak, když to tak nebylo.

Co se dá dělat, život jde dál. Snad příště už se poučím a budu bystřejší. Protože lidi budou dělat jen to, co jim dovolíte že jim budete baštit. Ono sem tam se musí člověk ohánět ostrými lokty, aby se měl v životě dobře.

Zdroj obrázku: Anime seriál Kamisama Hajimemashita