Lidé, kteří se dívají do očí

Málokdo to umí a málokdo vydrží ten pohled z očí do očí. Ale co už, lidé jsou různí.

Každý máme to svoje, co umíme a co neumíme.

A za sebe mohu říct, že miluji a zbožňuji lidi, kteří se umí dívat do očí, nebo na váš obličej, prostě se dívají na vás a vnímají vás tací jací jste. Dokážou i kopírovat vaše gesta, když je konverzace s vámi baví, dokážou naslouchat a přikyvovat, když na to není co jiného říct, dokáží se ptát k tématu a vnímají vás. Dokáží vám podat ruku a když je vidíte máte chuť jim nejen příjemně tisknout ruku, ale i obejmout je. Protože tací lidé jsou nádherní, opravdu nádherní. Protože umí vám věnovat plnou pozornost a jste pro ně člověkem, berou vás vážně, opravdicky, berou vážně váš život, vaše okolí, ptají se na vaše okolí, co děláte, jak se vám daří a je vidno, že to není jen takové plitké povídání s kýmkoliv o čemkoliv, kde tušíte, že to ihned vypouští druhým uchem ven.

A takovým lidem švíkám poklonu svým kloboukem, smekám až k zemi. Jsou nádherní, co víc bych řekla. Poklady.

Tací lidé se stávají mými blízkými přáteli a taky takové poklady ve svém životě mám coby blízké a nejbližší přátelé. To jsou klenoty, fakt že ano.

To je tak nádherné vidět ten pohled z očí do očí, nebo na vás, jak vnímají vaše gesta, artikulaci, gesta, chování a vnímají vaší pozornost, nevnímají co se děje okolo a můžete si takhle krásně povídat, komunikovat. Je to krása, přesně takhle to mám ráda. Za takové lidi dávám ruce do ohně, protože to za to stojí.

Oproti tomu už do mala jsem neměla ráda, když s vámi někdo mluví jakože mluví, ale nedívá se na vás, dívá se třeba do mobilu a jakože vás poslouchá jedním uchem. Nebo vás úplně přehlíží a dělá jako když neexistujete. Vyloženě jsem neměla ráda na základní škole takovou trapnou situaci a to byla ta, že se třeba někdo po dlouhé době na vás otočil a začal něco povídat, vy jste si mysleli, že mluví na vás, protože se díval přímo na vás a tak jste se podívali taky a odpověděli, ať už pozdrav, nebo něco co se ten člověk ptal a buď jste se po krátkých sekundách pak otočili a za vámi stál někdo jiný na koho to opravdu bylo mířeno. Tak jste se ztrapnili sami v sobě a radši sklopili zrak a nic už nedělali a zapřísahali si, že si radši počkáte, až vás někdo osloví jménem. Anebo v té horší verzi to bylo tak, že ten dotyčný co se jakože na vás díval, tak hned na váš křiknul, že to není na vás, ale na toho člověka stojícího za vámi. Nu to bylo ještě trapnější. A přesně tohle jsem nesnášela na škole. Naštěstí pak na střední a v dospělém životě se mi to již moc nestávalo, téměř vůbec. Avšak tehdy vím, že mi to hodně vadilo a byla jsem z toho smutná, připadala jsem si jak hlupák. Ale tak koneckonců tohle se asi stalo někdy každému. Teď už bych to tak neprožívala a asi bych si řekla „blbě no“ a zasmála bych se tomu. Ale tehdy jsem to prožívala víc.

Nebo někdo, kdo se na vás sice dívá, ale komunikace je taková plitká o tom, jak se máte a co třeba děláte a když začnete odpovídat, tak ten člověk vás sice první větu poslouchá, ale pak jak chcete mluvit dál, tak už vás neposlouchá a začne mluvit na někoho jiného, nebo jde něco dělat jiného. To je takové dá se říci zbytečné, na co se ten člověk baví, když ani neudrží pozornost na odpovědi.

Nebo lidé, kteří s vámi komunikují takovým tím nadřazeným tónem, nebo nadřazeným chováním, buď vás podhodnocují, anebo vás stále kategorizují pod pojem dítě a tak nic co řeknete, neberou vážně. To též nemám ráda a to doposud. To je jako kdyby vás ten člověk přehlížel, nemám to ráda. To, že je někdo starší, nebo se má líp v životě z něj nedělá něco víc. Nyní v dospělosti to už beru tak, že si říkám „žiju tu, žiju tak se s tím smiř, nejsem o nic míň než ty“ to si řeknu v hlavě a jsem v klidu. Dřív když se mi toto stávalo třeba v pubertě nebo v dětství, tak jsem z toho byla často smutná, vždy mi vadilo, když mě někdo nebral vážně z těchto rádoby dospělých, kteří se neustále povyšují a mají potřeba ukazovat, že oni jsou ti starší. Přitom když se opravdu reálně a objektivně podíváte na jejich život, tak si leckdy neumí ani poradit v životě v běžné situaci a na všechno si volají rodiče, nebo maminku. A to prosím je člověk, pro kterého jste dítě, nebo někdo, kdo je něco míň. Tak to vidíte sami.

Takže si takové lidi, nevybírám do svého života jako přátelé a když už s nimi nějak musím komunikovat, nebo vycházet, tak s nimi mluvím co nejméně a nejstručněji. Na nic si nehraji, nic si nedokazuji a je mi jedno, co si myslí. Naučila jsem se, neřešit, co si tito lidé myslí, protože mají svých starostí se svým životem natolik, tak ať mají, já mám zas svůj život a každý jsme prostě z jiného těsta, což respektuji. Jen už si prostě takové chování neberu osobně a splachuji to. Naučilo mě to zesílit sama za sebe a vážit si lidí, kteří vás berou opravdově a kteří vám svůj zájem a pozornost opravdu věnují, protože je zajímáte a když zavolají „Ahoj“, tak víte, že je to na Vás.

Zdroj obrázku: AUTOR © SRNICHOLL. pixers.cz [online]. [cit. 16.4.2021]. Dostupný na WWW: https://pixers.cz/nalepky/balet-poklona-2-10417639

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *