Lidé si to neuměli mezi sebou říct a proto se nic nestalo 2. část

dřív jsem psala článek o lidech, kteří se neuměli vyznat z citů a žili pouze z domněnek toho, jak by co jak mohlo být a jak to ten druhý myslí a cítí, přitom si nic neřekli a nevyříkali si to mezi sebou a proto nic se nestalo a nic mezi nimi nevzniklo.

Dlouhou dobu jsem se tomuto tématu vyhýbala a i vůbec něčemu takovému znovu prožít, jenže člověk nikdy přesně neví, kam vás život zavane a proto se to může opakovat znovu v životě, dokud to nepochopíte a tuto lekci nezvládnete.

Nyní jsem již doufám moudřejší a již se nebojím tohoto tématu, protože ono se děje až překvapivě často mezi lidmi.

A i přesto, že tohle to je právě to, co nejvíce lidi rozděluje, to, že si to neumí říct mezi sebou, neumí si projevit city, neumí si vůbec přiznat to, že se sobě líbí a že jim na sobě záleží. Neumí si říct, že by spolu rádi trávili čas, protože prostě ne, nedojde na to a z nějakého důvodu se na to ani ze srandy nezeptají.

Já osobně po těchto vyprávěních od lidí a po vlastních zkušeností zastávám názor, že každému dávám najevo co pro mě znamená, nebo neznamená a dávám najevo své sympatie i nesympatie a když cítím, že je něco nejasné tak se ozvu nebo vjádřím tak, aby to jasné bylo. Raději jdu s kůži na trh a přiznám to jak to k tomu člověku mám a pak mám klidné a čisté svědomí v tom, že mě to nesžírá zevnitř. Ano, možná to nepřijme, nevyslechne, nebo dokonce odmítne, ale mě se dobře spí s tím, že jsem řekla tak, jak to je a taky s klidem přijmu to, když to není opětováno, ale aspoň vím, že mě to nebude den co den a noc co noc sžírat. Protože cítím, že jsem vytvořila příležitost a nevykašlala se na to, nenechala to ze své strany v otazníkách a nejistotě.

Činy i nečiny ukazují to, jak nás kdo za co má a jak u něj stojíme. Je to tak, je to prostě nepopíratelné to co uděláme a také co neuděláme.

Lidé si často myslí, že když nic neudělají tak nic nezkazí a odhodlají se třeba později. Jenže kdy bude to později? Co to znamená? Den, týden, měsíc, rok, roky?

Právě tohle mi přijde jako totální chyba si myslet, když nic neudělají tak leckdy podělají nejvíce, protože to třeba ta protistrana si přeje nebo očekává, že něco uděláte a že uděláte nějaký krok, posun, čin, gesto a ono nic, leckdy právě tím neuděláním ničeho zkazíte úplně nejvíce a to pak bolí a hodně to bolí. To je snad lepší něco zkusit udělat a pak se omluvit, že to nevyšlo, než to nezkusit vůbec a pak zklamat protistranu, anebo promrhat čas a možnou příležitost. Nevím nu, já jsem člověk činů a aktivní člověk, já když vidím příležitost tak chytám za pačesy a jednám, protože život je krátký a jinou příležitost už dostat nemusím, nic není samozřejmé. Může se mi ten člověk ze dne na den ztratit ze života, přestat se mnou mluvit, odejít, může přijít někdo jiný a na mě už si nevzpomene. Cokoliv a já to beru, takový život je a leckdy všechno přichází tak moc rychle, že se člověk nestačí divit a žádné „později“ už být nemusí. Prostě se k tomu stavím takhle. Nejsem vyloženě ten člověk, který by „tlačil na pilu“ to ne, ale taky nejsem pasivní člověk, myslím si, že když má člověk příležitost, nebo Vám ji někdo jiný poskytne tak je dobré ji využít, když Vám o toho člověka jde, nebo když cítíte, že by to bylo správné se projevit, zakročit, udělat krok, gesto, dát najevo city. Prostě nečekat, jelikož už žádná další příležitost být už nemusí.

Možná mé uvažování není úplně dobré, jelikož jednám tak, jako kdyby už žádné příště nebylo a možná někdy jsem až zbytečně nabitá aktivitou, ale zas si myslím, že nemeškám vlastní hloupostí příležitosti, jednám hned a je teda pravda, že mě tím pádem nic nežere a nemám pocit, že bych něco zmeškala, nebo něco neudělala co jsem měla udělat. Naopak spíše si tak říkám, proč jsem toho tolik dělala, když to nemělo smysl a ani mi to nebylo opětováno. Ale tak s tím se už srovnám.

Myslím si, že není dobré neustále to odkládat a nechávat to na nějaké „příště“ do budoucna, jednou se taky může stát, že to toho člověka může přestat bavit, vyloží si vše jako nezájem a žádné „příště“ už být nemusí.

Zklamání patří k životu a nelze prostě aby vyšlo úplně všechno.

Tímto děkuji za lekci a už se dál trápit nejistotou nebo tím „co by kdyby“ už nechci. Nechci zažít další takový ani nevím jak to nazvat, že budu žít v tom co si ten druhý asi myslí a mít jej ráda a stále si myslet, že on mě též, když jsem to ani neviděla potvrzené činem.

Nuže shrnu to asi takhle, gesto a ani čin jsem neviděla a nezažila, příležitosti jsem vytvořila a i jsem riskovala a bohužel nic moc mi to nepřineslo, očekávala jsem asi víc, moje chyba, ale musím uznat, že neudělat nic je taky se odepsat, proto se pro mě takový člověk odepisovává sám.

Mrzí to, bolí to, ale já nemohu jednat a táhnout za oba. Nejde to, jsem jen jeden člověk a za sebe vím, že mám svědomí čisté, jen trochu zklamání v srdci, ale já se s tím popasuji, nic jiného nezbývá, jen mě mrzí, že zrovna takhle musí ten život jít dál, přála jsem si to jinak. Ale svobodnou vůli někoho jiného nemůžu lámat a ani nechci. Prostě jsem nebyla dost dobrá, tak půjdu dál a najdu někoho pro koho budu dost dobrá a možná v očích i ta nejlepší.

A ano souhlasím s tím, že někdy když člověk promrhá příležitost tak se to stává osudným, ano, je to tak. Mě se to stalo v životě hodněkrát a stává se to i jiným lidem, bohužel takový je život. Bohužel ten člověk si to vybral svou nečinností a já už se nebudu dál podbízet.

Zdroj obrázku: LIFEHOUSE. Youtube.com [online]. [cit. 31.5.2019]. Dostupný na WWW: https://www.youtube.com/watch?v=eN0LFZb-SaM

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *