Má smysl se hádat?

Něco končí a něco jiného začíná, takový je život.

Jednou ta trpělivost přehrší a když už si z Vás natolik lidi dělají dobrý den, že už to prostě nejde tolerovat, protože už byste sami pro sebe byli k smíchu, kdybyste to tolerovali a byli ti hodní a chápající. To by bylo už moc, přes čáru a vlastní osobní hranici.

Ať už jde o lež, nebo nějakou nekončící výmluvu, která má trvanlivost dlouhodobou. Tak jako co s tím, člověk ze sebe hlupáka už dělat nechce. Tak se na to už vykašle, nechá toho člověka úplně být. Chová se k němu jako ke komukoliv jinému, slušně, přátelsky, avšak nijak blíže.

A to se najednou nelíbí, najednou je zle, vše se obrátí proti Vám a nakonec jste ti nejhorší Vy, že Vy údajně nemáte zájem a že Vy jej nemáte rádi a samé „beeeee a smutní smajlíci“. A co jako? Vy jste tu byli celou tu dobu, celou tu dobu jste čekali jak mezci, chápali, tolerovali, přijímali a co z toho bylo? Byla bych vulgární, ale podám to slušně „velké nic“. Nic, jen výmluvy, odkládání, neozývání se, nezájem a když napsání tak jen jeho/její vlastní monology. Ono to po čase přestane bavit tohle číst.

Ano, obrátilo se to proti Vám. Najednou přijde omluva a pak za to další hnusy. Raní to, bolí to. Ale já si tak říkám, má smysl se hádat o tom „výkalu“ s tím, kdo přestal mít zájem a kdo udělal nejvíc chyb a ble ble ble, když už je to stejně jedno?

Stejně z toho člověk vzejde jako ten nejhorší a stejně tak bude spamován vyděračskými zprávy o tom, jak vše podělal a jak je ten nejhorší a ble ble ble. Stojí to za to?

Dobře, jeden den a večer to tak nějak obrečíte, ale jak se nad tím tak člověk rozmýšlí tak si říká, že je už cokoliv zbytečné a nejlepší řešení se na to vykašlat, už nic nedělat, nechat to být. Nesnažit se, nebýt ten hodnej, nebýt milej, přívětivěj a slušně přátelskej, to už ne, je úplně nejlepší se na to vykašlat a tohle celé považovat za vtip a ještě vtipnější konec, kdy jste byli zaspamováni hnusy jedné hysterky.

A asi tak, potom máte klid, mír, pohodu a to co se roznese. A co, když je to hysterka tak ať si pomlouvá, co já s tím, ukazuje tak obrázek o sobě a ne mě.

Dříve jsem byla taková, že mi záleželo co a jak skončí a abych z toho vzešla dobře. Čím jsem starší a jak čas plyne a po jistých zkušenostech už se smiřuji s tím, že mi to je jedno a nechávám to být. Ať si lidi klidně pomyslí, žiji dál a vím, že bez těch lidí můžu žít dál krásný a spokojený život plný radosti, takový jaký si jej udělám. Tak proč si neulehčit od těchto hádavých lidí a nemít klid?

A ano, ulehčím, propustím vše co již se mnou nesouzní a jdu dál životem, cítím se tak víc v klidu a mám to svoje. Co už? Tací lidé hádaví co mi do života dají? Jen nervy? Jen věčný pocit toho, že z toho vzejdu špatně, věčnou prohrou, ponížení? Co mi to dá? Naprosto nic životně důležitého, proto radši jednou a dost, stačilo.

Radši se bude bavit s lidmi, kteří mi takoví pocit dávat nebudou a budu se cítit skvěle, v klidu, pohodě a míru.

Leckdy nejvíc právě pomůže to, že se člověk zbaví nepotřebného a toho, kvůli čemu míval věčně smutnou nebo naštvanou náladu.

Ano, pak člověk úplně prozáří když se všecho nepotřebného zbaví. Je to pak jiné, takové lehčí, lepší a svobodnější.

A pak i člověk je viditelně spokojenější a za sebe mohu říct, že je to na mě vidět a i bylo to vidno. Po chvilce co jsem to udělala tak jsem byla pocitově o hodně kg lehčí na duši a i okolí na mě vidělo mou spokojenost a o to víc se mi v životě začalo dařit. Děkuji za to. Děkuji za lekci, hodně mě posunula v životě dál.

Zdroj obrázku: PEGIN. Loupak.cz [online]. [cit. 17.5.2019]. Dostupný na WWW: https://www.loupak.fun/obrazky/vlastni/719540/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *