Máte svou dokonalost a přes tu nejede vlak

Okolí, společnost, rodina má tu svou představu o tom, jak by měl šťastný život probíhat a jak by se měl odehrávat. Ano, mají to tak a mají tendence s tím každého porovnávat, nebo dle toho udílet rady lidem, kteří údajně podle nich ty rady potřebují. Přitom ti lidé za nimi nechodí pro radu, ale spíše se vypovídat, anebo vůbec.

To, jak člověk žije u některých lidí probouzí to, že mají tendence radit a přetvořit toho člověka dle sebe.

Tak, ať tu svojí představu, či dokonalost mají, ale nemusí to každému cpát a každého do toho oblékat. Každý si chce žít po svém a ne se oblékat do nějakého obleku dokonalosti, který mu někdo určil.

Může člověk žít v očích okolí skvěle, šťastně a vzorově celý život a pak urobí jeden přešlap za který třeba ani tak nemůže a už je prostě odkopnutý a nikdy ho tam společnost už nechce přijmout a to proto, že už tu chybu urobil a už nejsou otevření k tomu, že ten člověk fakt urobil jen ten jeden přešlap a že jinak je stále tím za koho ho celou dobu měli.

To už ten člověk nevysvětlí, u takového typu lidí, kteří neodpouští žádné chyby a přešlapy bude takový člověk navždy odepsán.

Je smutné, že už se pak ani časem nelze nad to povznést a říct si jednoduše „Nu tak se stalo, život jde dál.“ A robit tak, jako kdyby ten člověk nebyl a nežil. Je to takové strašně odcizené, izolované.

A pak když jste takhle odstřihnutí a izolovaní, tak už nikdy nevezmou ten fakt, že jste se polepšili, poučili a že jste lepší. Pro ně jste navždy konečným.

Už nikdy ve Vás nevidí to dobré a vyzdvihnout jen ta negativa. To je na tom smutné, že tací lidé neodpouští, asi ani nemají rádi, jen soudí a připouští si k sobě, jen ty dokonalé. Nenosí chyby a ani nedokonalost a jakoukoliv svou chybu si umí ospravedlnit, anebo hodit na někoho jiného. Hážou kříže zodpovědnosti na jiné a myslí si, že se vše urobí nějak samo a nějak samo stane. Přitom nikdy se za nic neuměli postavit a nikdy si nic neuměli obhájit, jelikož to by do toho museli dát emoce, což se u nich nenosí.

U nich vládné jen „slušnost“ naučené chování, naučená logika a mentalita, společná neomylnost a dokonalost, bezchybnost a samozřejmě lhostejnost. Hrát si na to, jak se mají rádi, přitom se rádi nemají, každý kopat sám za sebe a umět se postarat, nepomáhat si, jen povídat si o tom jak někomu chcou pomoc.

Asi tak bych to popsala. Anebo ještě to, že ve volném čase nejraději rozebírat ostatní lidi, kde s kým byli, kde je viděli a co přesně řekli a jak se u toho tvářili, ale aby se neřeklo tak samo sebou na konci tohoto „drbání“ říct větu „Ale já ho/ji neřeším, mě je ukradenej/ukradená.“

Celkem paradoxy.

Slibovat jak vás mají rádi a jak Vám vždy pomůžou, ale když si to poděláte, nebo se dostanete do úzkých tak, kde je ta ochota? Dostane se Vám pouze toho „no to si budeš muset vyřešit.“. A kde je ta pomoc, kterou slibovali? Nikde, zůstala u řečí, stejně tak, jako všechno ostatní.

Stejně tak povídky o tom, jak vás mají rádi a drží při Vás, avšak když Vy jim projevíte city tím, že se za ně postavíte a zastanete a vysvětlíte, že to bylo kvůli nim tak koukají a nechápou proč jste to vlastně urobili a proč. Nechápu, když vlastně to „mít rád“ přeci chtěli a když je možnost tak to nepřijímají.

Akce, změna, nápad to je cizí slovo, to musíte Vy, ale nikde nemáte záruku, že se to bude líbit, riskujete právě tím to, že budete navždy tím vyvrhelem a tím špatným, který je odepsán. Odepíšou Vás, nebaví se s Vámi, ale v tých svých diskuzích Vás stejně řeší a „drbou“, nípou se v tom, jak oni říkají, že to je „ošklivý životní styl a jak vůbec takhle může žít“. Ale samosebou se s „Vámi nebaví a neřeší Vás“, jen si diskuzemi o Vás vyplňují svůj volný čas. Trošku rozdíl mezi slovy a realitou, že?

Škoda je ta, že už prostě nemáte druhou, či více šancí urobit dobrý dojem a zalíbit se, protože jakmile jste na „černé listině“ – lidí kteří se vymykají jejich dokonalosti tak pak jste navždy takto.

Ale asi nejlepší je to přijmout tak, jak to je a z povzdálí se nad tím pousmát a žít si takový život podle sebe, jaký oni nikdy mít nebudou.

V konečné fázi stejně člověk dojde k tomu, že chce být radši šťastný, než aby se zavděčoval někomu, kdo má příliš přísné měřítko hříchů a činů.

A když to povím za sebe, nikdy jsem žádným měřítkem hříchů neprošla, těch hříchů totiž vždy na mým hřbetu a jméně bylo tolik, že jsem nemohla nikde projít. Nevadilo to, protože jsem se smířila s tím, že ze sebe anděla neurobím a nikde se tak ani vyzdvihnout nemohu, jelikož tací přísně dokonalí lidé si prostě to hezké nenajdou, ale najdou chybu a v té se budou nípat, avšak už nevidí to jak jste po delší čas sekali latinu a byli spolehliví, svědomití a vskutku poslušní vůči nim.

Zaslepenost dokonalostí bortí hodně vztahů a mezilidských vztahů, to si myslím. Kdyby lidé více žili a brali život a ostatní lidi tak, jak jsou, možná by to všechno bylo takové přirozenější, krásnější a možná i příjemnější. Kdo ví, tohle asi není v mých silách ovlivnit.

Jsem jedinec a mohu ovlivnit svůj život a toho, kdo bude chtít. Avšak nemohu ovlivnit skupinu lidí, kteří mají přísné měřítko o tom, jaký by měl být dokonalý člověk.

 

Zdroj obrázku: © 2011 – 2018 CENTRUM KULTURY MĚSTA PÍSEK & TICKETWARE SE. Centrum kultury města Písek [online]. [cit. 12.4.2018]. Dostupný na WWW: http://www.centrumkultury.cz/event/217256/ready-player-one-hra-zacina

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *