Měla jsem ráda přespříliš

Ticho, napjaté ticho, které se graduje jen tím zda bouchnou dveře, anebo bouchnou emoce.

Buď anebo. Aneb kdo z koho.

A už slyšíte, jen výbuch emocí, ale nejsou Vaše, ale někoho jiného a už křik, co je zas špatně a co jste špatně urobili. Naštěstí není vytčeno nic, co jste neurobili. Ale to co jste urobili, co je vše špatně a jak zas špatně dnes vypadáte, nebo jak se tváříte a jak údajně dýcháte tak, že to rozčiluje.

Zas jste se údajně nevhodně oblékli a zas se údajně nevhodně chováte. Všechno co urobíte se zdá, že někoho rozčiluje, je špatně, anebo je nevhodné.

Když jste si zvykli to omezit na minimum, aby se ten dotyčný nerozčiloval a dal Vám pokoj tak stejně.

Všechno je podezřelé, to když tu činnost děláte i když to neděláte.

Když to děláte je to špatně a údajně už máte namířeno odejít a dělat podrazy.

A když to neděláte tak to údajně skrýváte a podrazy děláte tak či onak.

Ani na jedno není důkaz, stačí jen rozleptávající nedůvěra a paranoia. Rozleptává to všechno to, co bylo krásné.

Není to už nevinné žárlení, kontrolování a takový ten krásný škádlivý zájem. Už je to něco jako souboj o moc a kontrolu nad Vámi.

Umetete cestičku, chcete pro druhého jen to nejlepší, aby byl šťastný a aby byl hlavně klid a Vy jste měli klid. Avšak nelze za toho druhého žít a vzít si jeho tělo a oddělat vše za něj, to nelze. Proto je možná hodně věcí špatně, vše je zle i když se snažíte.

Vše zařídíte tak, jak si přeje, ale je to špatně, jelikož to není přesně dle představy. Pak práskne s s věcí či s něčím, nesnášíte to, od mala Vás to děsí, přes to to udělá a dělá přesně to čeho se bojíte.

Nenutíte ho chodit, či jezdit někam, kam nechce, ačkoliv Vy tam hodně toužíte jít a jet, ale oželíte to a radši si tam skočíte sami a v klidu. Ačkoliv kamkoliv chce on tak jdete a jedete, ačkoliv třeba se Vám až tak nechce, nebo jste neměli v úmyslu tam jít. Ale jdete, jelikož záleží na místě, ale hlavně o tom být spolu.

Vy údajně si děláte co chcete a máte vše u háje, přitom je to on, kdo si může robit co chce a kdykoliv, nic nemá zakázané a Vy přitom máte nesčetně věcí. Tak kdo to tu potom má u háje?

Vše uzpůsobujete pro klid a jeho štěstí, jediné co chcete, aby to bylo v pořádku a klidu, ale i přes to se nelze zavděčit a přijde to, co nechcete a čeho se bojíte, křik, výčitky, výtky, nadávky, scény, dramata. Když nechcete se dál bavit, přijde výsměch ať laskavě přijdete s něčím zajímavějším a lepším, že tohle je už ohraná píseň. Jenže dostávala jsem tolikrát důvod a proto mě taková myšlenka tolikrát napadla.

Když se zpozdím tak hned výtka a potrestání ve formě nebavení se a uraženosti, co jsem si to vůbec dovolila a že jsem se tam určitě měla lépe.

Když po trpělivé rozmluvě upřímně a v klidu řeknete, že se Vám někam nechce, tak najednou Váš čeká zbrklé vybouchnutí, co jste si to vůbec dovolili a co jako chcete dělat. Tak už mě nenapadá nic jiného než se jen zvednout a jít, přidat do tempa chůze a udělat to, co mi jde velmi dobře a to jsou procházky a chůze, projít se, nevidno kam, prostě někam, kam mě nohy povedou.

Je vzadu, ale když Vás dojde tak čeká smršť nadávek a výtek, prudký zátah ať laskavě stojíte a co jste si to vlastně dovolili.

Dovolím si jít dál a beze slova, další prudký zátah dozadu, okolí pozoruje co se vyvrbí, co uděláte, zda mají zasáhnout, anebo vás nechat.

Nezasáhne nikdo, jen Vy, zakřičíte o pomoc a ono najednou, když by to měli všichni vidět a vědět, co se děje tak se stáhne. Okolí se bojí, jen Vy jste jeho boxovacím pytle a voodoo panenkou na kterou zkouší své zlomyslné pokusy.

Zařídím to tak, aby byl spokojen, aby měl co si přál, stejně dostanu jako odplatu tichou domácnost, uražené jednání anebo okřiknutí za to, že vůbec dýchám. Za to, že vůbec jsem v kontaktu s někým, za to že se věnuji svým blízkým. Každý kontakt s někým z přátel je zločin za který pykám. Ale stojí mi to za to, jelikož mám ráda.

Jsem těsně před zlomením sama sebe, nebo možná zvládnu 2x tolik? Ani na můj zoufalý výkřik „Nedělej mi to. Neubližuj mi. Nelam mi srdce. Čím si to zasluhuji“ nedostanu slitování, jen další uražené hodiny ticha dokud nedolezu a nezačnu se lísat a bavit.

Dokud nedolezu tak nic, jako kdybych neexistovala, avšak nesmím se věnovat ničemu jinému, jinak zas dostanu seřváno za to, co si to vůbec dovoluji.

A já se ptám sama sebe a možná i Vy mě byste se zeptali proč jsem tohle žila?

Odpovídám jednoznačně „měla jsem ráda až přespříliš někoho kdo to moc dobře věděl.“ Bylo to použito proti mně a takto dopadám, když odpouštím příliš a mám ráda přespříliš.

Když to sepisuji je mi smutno, ale zároveň si přeji, aby to bylo v pohodě delší dobu než jeden den. Protože to je lhůta záruční toho, že to vydrží být krásné jak z pohádky, pak zas nastane ta realita a to duševní proplesknutí do reality, cože jsem si to vůbec dovolila myslet a co jsem si to vůbec dovolila.

Zdroj obrázku: přesný zdroj si bohužel nepamatuji, internet – google.cz

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentar v Měla jsem ráda přespříliš

  1. Maria Supcova napsal:

    Sarinko.Nejdriv tě moc pozdravuju.Kdyz jsem si přečetla co jsi napsala ,tak sem dostala strach ,snad to nepíšeš ze své slušnosti.Presne moje pocity a strach kdy jsem žila v garáži s Tomášem a jeho přítelkyni.Ted sem o něco klidnější.Ale Tomáš bojuje dál proti mně.Lzi a vymýšlí si.Ted už jenom čekám na soud.

    • Děkuji Vám, také Vás zdravím Mario, nepíšu to ze slušnosti, píšu to tak jak jsem to prožívala. Mrzí mě, že jsme prožili takovou podobnou pocitovou zkušenost. Hlavně, že nyní už jste v klidu a bezpečí, to zlé už je za vámi. Opatrujte se, z nejhoršího jste pryč.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *