Miluji to co dělám, avšak slyším hodně rozmlouvání

Popravdě jsem asi jeden z podivínů v této době, který může přirozeně říci, že miluji to, co dělám jak své koníčky tak i svou práci. Ať už berete mou práci jako zaměstnání, nebo brigádu, anebo to co robím na volné noze tak ano miluji to všechno.

Miluji ty činnosti, díky kterým si žiji tak jak si žiji a miluji ty činnosti už i pro tu samotnou podstatu. Vidím v těch činností smysl, užitek a je to něco, co mě vnitřně naplňuje, jelikož se v tom sama vidím, že to ke mně pasuje a souzním s tím. Díky tomu pocitu vím a cítím, že jsem někde kde jsem správně a že to ke mně patří, za to vděčím Bohu, Vesmíru a Andělům.

Ano, je pravda, že když se poohlédnu do delší minulosti tak mi dlouho trvalo než jsem tohle všechno dokupy našla a dostala se k tomu.

Volnou nohu spisovatelky jsem začala od roku 2014 a drží se mě doposud, za to jsem moc ráda tehdejší chuti a inspiraci, když jsem po přivýdělku kartářky začala toužit po tom psát o něčem, co by mohlo lidem pomoci a jak zvěčnit své zkušenosti, kterých jsem tehdy měla plnou hlavu a potřebovala jsem upustit „páru“. Díky za to moc, že jsem kdysi viděla video od Davida Kirše a začala jeho práci sledovat, číst jeho články, právě díky této osobnosti jsem se pustila do psaní e-knihy a od toho pak dle zájmu lidí jsem si dala za cíl knihu vydat fyzicky knižně. Děkuji za to, že se mě to drží doposud tato touha a tento pocit, že chci něco lidem předávat dál a nějak takto se tu zvěčnit v životě, aby někde bylo moje jméno a že ten můj život nebyla jen snůška hovadin, ale že to mělo smysl a třeba se o tom někdy někdo dočte. Jsem ráda za tu volnost, že si mohu takhle libovolně tvořit, jak se mi zlíbí, mám v tom svůj řád a organizaci, která mi vyhovuje a je to něco, kde mám absolutní svobodu se projevit a vyřádit tak, jak já chci a děkuji za tuto možnost, že mě v životě potkala. Kdo ví, jak budu pokračovat dál, ale rozhodně v tom chci pokračovat nadále šťastným směrem, ať bude jakýkoliv.

Co se mého zaměstnání týče, což je asi nejvíce probírané téma mezi mými známými, nebo mezi lidmi se kterými se bavím. Tak Vám to povím narovinu. Ze začátku bylo samé „Jeeee a jupí, ty máš práci, moc ti to přeji.“ Ano, to bylo a i já byla šťastná, že konečně mám práci, když to sečtu dohromady tak jsem tehdy po 6 měsících hledání práci konečně práci našla a našla se v ní. Takové ty krátkodobé práce ze kterých jsem odešla to beru, ale jelikož jsem tam skončila tak to mělo svůj důvod a tehdejší účel to splnilo.

Nuže po nějaké době a pár měsících co jsem se zapracovala, co jsem několik lekcí a úpěnlivých zkoušek zvládla v zaměstnání s kolegou a kolikrát to bylo hodně ostré tam, tak jsem necítila že bych měla zas kvůli osobním neshodách odcházet, jako proč? Ale naopak oblíbila jsem si tu činnost a náplň práce mnohem více a čím déle tam jsem tím víc tu činnost miluji. Avšak problém je ten, že zrovna toto nejvíce lidi vytáčí a hodně mi to rozmlouvají. Čím dál častěji se setkávám s tím, že se jim ta práce nelíbí, nebo že se jim nelíbí pracovní doba, nebo že mi rozmlouvají ať jdu jinam, ať to změním a otráveně se mě ptají, kdy mám jako volno a že mě to tam ještě baví. Ofrňují se nad tím, ušklebují se a předhánějí se přede mnou s tím, že oni mají volné víkendy a asi doufají v to, že zrovna tohle bude moment, který mě naštve. A já se jen tak pousměji a řeknu „Však to je dobře, aspoň si po tom týdnu v práci odpočineš o víkendu, já si zas odpočinu těch 5 všedních“. „Ano, chodím jeden den o víkendu a někdy i celý víkend, ano jsem o tých víkendech někdy unavená, ale vím že se ve všední dni vyspím, odpočinu a budu v pohodě a mám na to mnohem víc času.“

Tohle už ale ti lidé nevidí rádi, ušklíbnou se na mě znovu a obhajují si to, co mají oni a že to jak to mají oni tak je to to nejlepší, však já jim to nerozmlouvám, jen přikyvuji a tu jejich práci jim přeji.

Nebo jsem se také setkala s tím, když jsem někoho naštvala, ani nevím jak a za to se tedy omlouvám, že ten člověk mi dokonce napsal „Tak si udělej volno na mě ku***.“ Nebo „ A kdy máš ty v*** volno?“ Nevím čím jsem tyto lidi tak naštvala, ale mě se to také dotklo, že mi takhle zasahují do mého způsobu života a kecají mi do toho, kdy já mám mít volno nebo ne, nemám ráda, když mi někdo do toho zasahuje a už vůbec se mi nelíbí, že ještě použije vulgarismus, nevím čím si to zasluhuji, já nikomu do náplně práce, pracovní doby nezasahuji. Pouze se zajímám, zeptám, poznám, ale nezasahuji a nepřemlouvám.

Mrzí mě to, díky těmto lidem, kteří občas hnusní tak se mi moc ani nechce nikomu o práci říkat, jelikož se obávám toho, že zas uslyším, nebo si přečtu nějaký hnus. Ano, já chápu, že práce od 7 do 15. hodin denně od pondělí do pátku je pro většinu lidí krásná a nejlepší, ano to já uznávám, však dnes jsou nepravidelné pracovní doby a zdaleka ne-každý takovou práci nemá. A já osobně bych takovou práci nechtěla, nesnáším ranní vstávání, omrzelo se mi již za dob studia a školy :-).

Co se mé brigády týče, tak málokdo ví, že mám ještě do toho všeho i brigádu, která sice mi zabere jeden večer v týdnu, ale i tak ta brigáda existuje a vykonávám ji skoro stejně tak dlouho jako zaměstnání. Je to něco nad čím se mnoha lidí ofrňuje, možná by někdo řekl, že to je nevděčná práce, nebo málo-placená. Ale finta je spíše v tom, že mě to rovněž naplňuje a já se v tom naprosto vidím. V této brigádě jsem spojila užitečné, zdravé s finančním ohodnocením a mě to baví, je to naprosto prosté, ale o to víc se mi to líbí.

A je teda pravda, že hodně lidí nechápe proč to robím. Hodně lidí a to i z okruhu rodiny mi radilo ať s tím seknu. Slyšela jsem „A to tě to jako baví jo? Za tak málo peněz? Kolik za to bereš?“ nebo „A nechceš toho nechat? Když už máš práci tak je tohle zbytečný.“

Zamrzí mě to, že v tom neslyším podporu, ale takový už život bohužel je a málokdo pochopí proč děláte to co děláte a ten kdo to pochopí tak to je ten správný člověk do života, nebo skvělý adept na nejlepšího přítele, nebo partnera do života.

A já jsem se rozhodla asi tak, že už se nebudu snažit žít tak, aby mi na to nikdo nic neřekl a aby mi to náhodou někdo nekritizoval, budu si vybírat lidi dle toho zda mě a moje aktivity a práce přijmou, anebo ne.

Když mě někdo takovou přijme a mé všechny práce tak takového člověka ráda poznám a nechám ho vstoupit do svého života a mile ráda, oblíbím si takového člověka a asi se mě jen tak nezbaví :-). A ten, kdo mi to bude kritizovat, nebo mi to rozmlouvat tak upřímně už na to fakt nejsem zvědavá, nebudu to omlouvat a ani tolerovat a ani schovávat za to, že to tak nemyslel. Prostě vezmu to v potaz a s takovými lidmi si nejspíše nebudu mít co říct do budoucna, nebo určitě s nimi nebudu rozebírat práci. A už to fakt nebudu omlouvat, nemohu se blízce přátelit, či chodit s někým, kdo mi práci tu kterou miluji kritizuje nebo se mu to nelíbí, či by mě viděl někde jinde. Ne omlouvám se, ale fakt takové věci slyšet nepotřebuji. Sama vím co mě naplňuje a co mě baví a na tohle fakt rady cizí od někoho, kdo mě ani tak dobře nezná tak nepotřebuji.

Na závěr tohoto rozsáhlého článku bych chtěla říct, že mě mrzí, že se některým lidem moje činnosti a práce nelíbí, ale nedá se zavděčit všem. Nevím, proč mi moje aktivity někteří kritizujete a proč máte se vším tak nějak problém, co si já obhájím. Ale tak co no, nemohu se zavděčit všem a být pro všechny dobrá, aspoň vím na čem u Vás jsem. Děkuji za lekci a pochopení těmto lidem.

Zdroj obrázku: WALLHAVEN.CC. wallhaven [online]. [cit. 21.9.2018]. Dostupný na WWW: https://alpha.wallhaven.cc/wallpaper/411862

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *