Moudřejší ustoupí?

Když jsem byla malá, naše učitelka na základní škole nás učila o tom, že „moudřejší ustoupí a osel nastoupí.“

Věřila jsem tomu dlouhá léta a nejspíše i proto jsem byla ta, která často ustupovala a nechala ostatní, ať se mezi sebou „poperou“.

Nemyslím si nyní v dospělosti, že to bylo až tak moudré, jelikož když by všichni moudří ustupovali tak potom zde budou vyčnívat samí hlupáci a to není dobré.

Přísloví o tom, že moudřejší ustoupí možná fungovalo dřív, nyní již ne. Upřímně, když všichni moudří budou ustupovat, budeme za pár let v hodně špatné situaci do které postupným ustupováním sestoupíme a na výsluní se budou hřát hlupáci, je to tak. Moudří totiž ustoupí na svůj vlastní úkor a jelikož budou moudří a možná i plni pochybností tak si netroufnou s tím vším něco dělat, když budou mít stále v podvědomí ten program – že moudřejší ustupuje.

Já jsem pochopila až časem, že tento myšlenkový pochod a program není zdravý, poněvadž nás nikam neposune, nedostane a nerozvine, jen nás bude držet při zemi a v nějaké „pomyslné jistotě“. A hlupáci nás tak budou mít v šachu. Eeee to fakt ne.

Jsem toho názoru, že člověk by neměl ustupovat ze svých hranic a názorů, pokud jde jen čistě o Vás samotné. Neustupovat, naopak prosazovat svoje – čistou, slušnou a asertivní formou, tou jde všechno a nejlépe s tím pochodíte a také nejlépe usadíte ostatní do reality.

Proč by zrovna ten moudřejší měl ustupovat, když právě má moudrý názor, moudrý přístup a moudrou myšlenku? Nu? Proč by? Právě ti moudří lidé jsou zapotřebí a jsou vyhledávaní, ale právě ustupují do ústraní, jelikož jsou plní pochybností a toho starého přísloví, které nám do hlavy vštěpovali ve škole. Je tomu tak. Potkala jsem za život hodně modrých a vzdělaných lidí, kteří se neprojevovali jen z toho důvodu, že v tomto přísloví byli vychovaní, anebo právě o sobě tak moc pochybovali, až se mi z toho chtělo brečet. A to upřímně moc často nebrečím, jelikož mi to nejde samo vynutit, spustit a jen tak něco mě nerozbrečí, ačkoliv bych si to třeba i přála.

K tomu ustupování, když to vezmeme trochu blíže, lidi ustupují nejen z důvodu svých pochybností, ale také z toho důvodu, aby třeba někoho, koho mají rádi, či milují tak aby toho člověka neztratili. Lidé to dělají třeba z důvodu toho, aby je nevyřadila společnost, parta přátel, či aby jejich drahá polovička se s nimi nerozešla, nebo nerozhádala, jelikož nechtějí se cítit vyřazeni, sami a úplně opuštěni.

A když právě Vám jde o někoho na kom Vám záleží, anebo Vám záleží na těch lidech tak pak nějaké ty hranice dáte stranou a opravdu ustoupíte. Není to úplně správný způsob, jelikož tím pádem dáváte sami sebe na stranu a ubíráte sami sobě sílu a sebevědomí, jelikož pak Vaše štěstí odevzdáváte do rukou toho člověka, nebo těch lidí a postupně tak vzniká závislost na tom člověku, nebo těch lidech. Zaděláváte tak sami sobě na průšvihu v tom, že navazujete závislost . Jenže to se člověku, který má rád, či miluje těžko vysvětluje, ten to vidí tak, že ten koho miluje je jen to jediné, co chce a na ničem jiném nezáleží. Ostatně pochopí to, až když opadne ta zamilovanost, anebo když je pak po rozchodu a definitivní ztrátě takového člověka, ano, pak pochopí.

Ano, ustupovat na vlastní úkor není dobré a nemělo by se to, ale stejně to lidé dělají, jelikož věří, že tentokrát to musí vyjít, tentokrát už je to ta pravá láska, přátelství, parta lidí a že tentokrát se vyplatí do toho investovat tolik a ustoupit, jelikož je to to pravé.

Avšak kdyby to bylo skutečně to pravé, nemyslíte si, že byste třeba vůbec ustupovat nemuseli?

Ustupování je Vaše volba, kterou děláte na úkor sebe a nic za ní nesmíte chtít nazpět. Tak to prostě nefunguje, je to Vaše dobrovolná volba a nikdo jiný za ní není zodpovědný, pokud za tuto volbu budete tratit a nesplní Vaše očekávání, či to co jste si přáli, zodpovědnost můžete dávat pouze sami sobě. Pokud jste se pro ustoupení rozhodli Vy sami, je to na Vaší zodpovědnost. Pokud Vás někdo násilím nutil, abyste ustoupili tak jasně, je to na Vaší zodpovědnost, ale dá se přihlédnout na tyto podmínky, které tomu předcházeli. Avšak hlavní myšlenkou tohoto tématu není ustupování pod nějakým nátlakem, ale vlastním rozhodnutím.

Anebo když ustupujete i přes to, že něco tak moc nesnášíte na tom člověku a dělá věcí, které se Vám nelíbí a neměl by dělat a vy víte, že se k Vám nechová hezky a že prostě o to, co mezi vámi je tak moc nebojuje a že vlastně jen čeká, co uděláte Vy a Vy i přesto, jak moc Vám ten člověk ublížil, zklamal a ranil na srdci tak stejně se seberete z té lítosti a smutku a stejně půjdete za tím člověkem, ustoupíte mu a uděláte ten první krok Vy. Jelikož dokážete v tu chvíli odložit vše, co Vás rozpojovalo a co oba ranilo a upřednostníte to, co Vás spojovalo a je pro Vás důležité to, že s tím člověkem jste. Pro tu přítomnost toho druhého a pro to být s tím člověkem, pro to nejčastěji lidi ustupují. Jelikož i když Vás ten člověk hodně raní, zlomí a provede Vám Bůh ví co, tak pokud milujete toho člověka opravdu celým svým srdcem a dáte ho na první místo – na první místo nad sebe tak potom takto jednáte. Kdybyste totiž měli zdravé sebevědomí a dali sami sebe na první místo tak toto neuděláte, neznamená to, že milujete méně, to ne, ale dokážete si sami sebe vážit a berete ten vztah zdravě a realisticky a dáváte i tomu druhému prostor.

V tom případě, kdy ustupujete vlastně jste závislí na tom druhém svým způsobem a proto také přilezete zpět, ustoupíte a odpustíte, jelikož jedině to, že jste s tím člověkem Vás činí šťastným. Je to sice možná krásná pohádka z televize tato situace, možná tak trochu telenovela, která skutečně funguje jen v televizi, avšak v životě ne, to je spíše obtížná situace.

Jelikož když ten druhý ví a uvědomuje si, že jste na něm závislý, může toho zneužívat. Vaše ustupování může zneužívat ve svůj prospěch tak, abyste mu sami chtěli vyhovět a abyste to dělali rádi a jen on z toho profitoval. Ustupovat a ustupovat lze do té doby, dokud nesesadíte vlastní sebevědomí pod bod mrazu a kdy nebudete schopní bez toho druhého samostatně fungovat. Až tak se dá skončit a dopracovat to.

Ustupování je začarovaný kruh, vím o čem mluvím. Nelíbí se mi to, avšak dělám to, vím, že je to má velká slabina na které se stále snažím pracovat, však stále mi to nejde tak, jak bych si přála.

Ustupuji často, jak své rodině, blízkým lidem tak i svým milovaným a ne vždy se mi to vyplatí. Jenže neumím si pomoci, ty lidi mám ráda hodně a v povaze nemám to, abych prostě to udělala tak, že bych riskovala jejich ztrátu. Upřímně nechce se mi zas být úplně sama a jít do neznáma, tak trochu se toho bojím a proto raději ustupuji, dokud to jde.

Samozřejmě nemám sebevědomí na bodu mrazu, to ne, nezajdu až příliš daleko, ale do takové té míry, kdy to dokážu a je to možné tak ano.

Činí mě to šťastnou částečně a částečně ne, jelikož si pak připadám závislá na těch lidech a že kdykoliv se mnou mohou manipulovat, což to vědomí mě ničí. Samozřejmě když si tvrdě řeknu svoje a jednou za čas to ve mně vychrlí se na povrch tak pak dostanu pomyslný „trest“ o tom, že bych vůbec neměla si takhle vyskakovat a měla zas ustupovat.

Ale ano, je to moje chyba, jelikož bych neměla tolik ustupovat a když už tak jen lidem, kteří toho nezneužijí a dovedou to ocenit, že je to dobré gesto a ne mě pak trestat za to, že si řeknu čas od času svoje a mám svůj názor. Ze svých názorů nikdy neustoupím, však nechci za každou hloupou hádku ztratit své blízké lidi, to mi přijde zbytečné a proto sem tam ustoupím.

A co vy? Co si o tématu myslíte? Ustupujete, anebo vůbec?

Zdroj obrázku: AUTORSKÁ PRÁVA 2017 SKLENICESCITATY.CZ. Sklenice s citáty [online]. [cit. 5.5.2017]. Dostupný na WWW: https://www.sklenicescitaty.cz/profil/ustoup%C3%AD/