Můj život se stal čirým sklem

Vidíš mě, vidíte mě, to je dobře a to vše okolo, co mi dělá pozadí, mou personu a můj výkřik.

Je toho tolik, ale do vnějšku to nelze vše zapojit.

Jsem ráda, když jsem vidět, avšak někdy to zavádí realitu do nesmyslu. Chtěla jsem jen něco ukázat a být viděna, chtěla jsem být zajímavá a ukázat ze svého života. Avšak opět jsem udělala chybu na kterou jsem dolítla. A zas budu pilovat, aby se to již neopakovalo. Ach jo. Co se dá dělat.

Proč jsem se jen musela až tak usmívat? Proč jsem něco neudělala a prostě jsem jen prostě neobhájila sama sebe? Už nevím, jen vím, že mě to vystrašilo a já se chtěla co nejvíc někam schovat.

Můj stejný úsměv za který se schová všechno a pohodářský charakter, který leccos odpustí a přejde. Ano, někdy bych si přála být jiná a vír průraznější, tak jako jsem třeba byla když mi bylo 19 let.

Píšu, vzpomínám, dojímá mě to, plná hlava myšlenek, kterou si sem vylévám.

A to je ono, moc o sobě všude prozrazuji. Bodejť by se mě lidé ještě na něco ptali, když si vše mohou dohledat, podívat a vše se jim ukáže. Bodejť by ne, když taky vše ukazuji a pak si na to dojedu a pak se chovám jak vystrašené štěně, které se bojí. Brečím a slibuji si, že to nikdy neudělám, ale znám se, budu po tom toužit zas a zas, protože mi to za to vše stojí. Můj život, moje persona a vše okolo mě ten život, který mám nastavený a jak ho každému ukazuji, jak se předvádím, nedivím se, že ti lidé se už nemusí na nic ptát, když se takhle ukazuji. A nedivím se, že tím někomu možná lezu na nervy.

Jenže já vím proč to dělám a i když jsem otravná a hltím lidi svými informacemi tak mi to dělá radost a vlévá novou krev do žil.

Jako bych snad měla být vypravěčka pohádek, ale to jen tak v meziřečí.

Příčina a následek mohla jsem s tím počítat. Avšak když to nyní takhle s odstupem vidím, jak to všechno vypadá, tak bych si dala sama sobě pěstí a kopla se do hýždí, abych se probrala a začala být přirozená. Aspoň přirozená a uchovávat si svůj ráj štěstí pro sebe, protože můj život je průhledný jak sklo a každý do mě vidí.

Je to chvílemi, jako kdybych se nemohla nikam schovat a všude jsem byla viděna. Jak kdybych neměla své útočiště a žádný úkryt, jako kdyby na mě každý nahlížel a viděl mé kroky. A vážně mi vadí, že si každý myslí jak mě zná, přitom leckdy bych mohla říct, že to vše jen tak vypadá.

Moje myšlenky, moje touhy, moje sny, moje pocity, moje slzy, moje radost, můj cíl, moje láska, to vše z fotek či z pohledu nevyčtete. Někdy si tak říkám, když sama sebe vidím „to jsem vážně já ta paní/slečna, ta asi má bezstarostný život.“

Život není tak krásný jak můžeme někde vidět, nebo si přečíst a to že se někdo usmívá neznamená téměř nic, nikdy nevíme jak se ten člověk cítí.

A vážně mi vadí, že to vše může klamat a vypadat divně. Mé srdce se velmi odděluje od toho, co si ostatní myslí, kde jsem a s kým.

Moje duše, moje srdce, moje přání, moje láskyplná gesta, poletují jinam, kde nejsou vidět, do ztracena, kde to nikdo nemůže zachytit, jen ten komu je to určeno.

A proto se poučím a budu přirozenější, budu uvědomělejší, aby mě tohle nemuselo dělit ta zrcadla mě nemusela pronásledovat, stejně tak enormní zájem drbů a lidí, kteří si myslí, že vše vyčtou z internetu.

Když všichni všechno ví, sice nemusíte říkat nic, ale taky necítíte pevnou půdu pod nohama, protože není o co bojovat, není co říkat, není co vysvětlovat a jen vám gratulují. Sama nevím k čemu, možná k titulu „miss správná žena“, přitom mi při gratulacích slzí očí. Není to vidno, prej slzy štěstí. Avšak jsou to slzy smutku a neštěstí. Po tomhle všem se chci jen příjemně rozloučit a zalézt někam, kde to můžu vydýchat. Já opravdu nechci přijímat gratulace za něco, co jsem nedokázala, nebo za někoho jiného. A také nechci být spojovaná s někým s kým nechci.

Jestli je tohle vše, čeho jsem mohla v životě dosáhnout, tak je mi špatně. Ano, sice mi všichni gratulují a myslí si, jak jsem šťastná, ale nejsem, jsem znechucená tím vším na čem jsem se podílela a jaký mylný život jsem vytvořila.

A jestli je tohle to jediné, to pravé co jsem měla najít, tak pardon. Ale raději budu nadále poletovat a hledat dál. Takhle to vážně nechci.

Odmítám se smířit s tím, že tohle je to nejlepší co jsem mohla najít, protože určitě existují lepší břehy. Nechci být něčí majetek a přijímat gratulace za něco, co nechci a nevytvořila jsem.

To radši nic než tohle. Nechci být chválena za něco, co není moje.

Nejradši bych tohle všechno odsunula a byla v klidu a zajela za někým, koho mám moc ráda a obejmula ho a strávila s ním den. Bez všech těchto hloupostí a strojených věcí. Nejraději bych takhle utekla, aby to nikdo neviděl a nevěděl.

Zdroj obrázku: PIKIST.COM. Pikist.com [online]. [cit. 11.12.2020]. Dostupný na WWW: https://www.pikist.com/free-photo-syvjg/cs