Myšlenkami v přítomném okamžiku

Během dne nám promítne hlavou nesčetně myšlenek. Aneb co je myšlenka už jsme si osvětlili v článku Co je to vlastně myšlenka?.

Myšlenkami se můžeme dostat kamkoliv, ať do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Neustále ulítáváme od přítomnosti tím, že vůbec přemýšlíme o tom co bylo, anebo co bude.

Stále řešíme věci, které nemají až tak nic společného s přítomností. Stále se otáčíme buď dozadu anebo dopředu v myšlenkách a když to přeženeme tak zapomínáme být v přítomnosti a zapomínáme přítomnost žít.

Co na tom, že teď jsme tam a tam, když v minulosti mě zranilo to a to a další věcí stále a dokola v hlavě, to je úmorné.

345e00c5f7_80751295_o2

Co na tom že se něco takového stalo, už je to pryč a my na to nemusíme myslet. Ano, když to přijde, tak to necháme hlavou taky rychle projít a odejít, avšak nenechejme si tím zkazit přítomný okamžik, který může být kouzelný.

Co na tom, že nás čeká to a to a že se toho bojíme a že se může pokazit to a to a že se ten a ten zachová nejspíše tak a tak a my musíme se zachovat tak a tak, zbytečnosti řešit dopředu. Stejně kdo ví jak to nakonec bude.

Když taková myšlenka přijde, tak ji nechme stejně tak rychle i odejít. Do přítomnosti, ať nám nezasahuje.

Jedině přítomnost je jediná ta skutečná, kterou skutečně žijeme a kterou skutečně prožíváme a upřímně budeme mít vzpomínku na to, jak jsme něco v hlavě řešili co bylo, anebo co bude, anebo spíše vzpomínku na něco, co jsme skutečně prožili a nepřemýšleli u toho nad ničím jiným, než nad tím co jsme prožívali?

Ano, i já jsem velice často podléhala takovým to myšlenkám.

Velice často mě přemáhali myšlenky co se týče minulosti. Často mě pronásledovalo to co se stalo, lidi z minulosti, všude jsem je viděla, můj mozek je všude viděl a všechno se mi tím připomínalo. Bylo leckdy až psycho, jelikož člověk si připadal, že kamkoliv přijde tak ta minulost tam je. Většinu svých myšlenek jsem totiž dávala do minulosti a tak jsem zákonitě i ve svém životě viděla minulost, vraceli se mi lidé z minulosti. Všechny maličkosti mi připomínali člověka z minulosti, všude prostě ten člověk byl, avšak způsobovala jsem si to sama tím, že jsem se vracela do minulosti.

Sama sebe jsem v myšlenkách pronásledovala a to psycho si vytvářela sama. Chtělo to čas a práci sama na sobě a uvědomění toho, že minulost je minulost a už se nevrátí. Též jsem musela pochopit, že přítomnost je o mnoho krásnější a lepší než to co jsem žila dřív. A musela jsem si vlastně uvědomit jak „špatně“ jsem dle mého současného názoru dříve žila a jak vlastně jsem si nechávala ubližovat, přitom se bez toho dá úplně krásně žít.

Musela jsem pochopit, že člověk nemusí trpět následky minulosti, že se od nich dá hezky oprostit. Přijmout je, avšak nenechat se tím úplně ubíjet a otrávit život. Jelikož se to nepříjemně podepisovalo na mé psychice a to byl důvod, proč jsem se sebou něco chtěla začít dělat.

Pochopila jsem až na jedné akci, že vlastně ta akce na které jsem tak je vlastně mnohem nádhernější než akce, kterou mi to připomínalo z minulosti, že jsem vlastně šťastnější, moudřejší a že si to umím i víc užít než v minulosti a že už nemusím se chovat tak a tak, jak si ten člověk přál, ale že se můžu chovat vlastně jak chci a že mám po své boku mnohem lepšího společníka.

Uvědomila jsem si, že vlastně jsem vděčná za to, že minulost je opravdu už jen minulostí a že vlastně já rozhoduji o tom na co budu myslet.

Uvědomila jsem si, že na stejném místě můžu zažít víc zážitků a vzpomínek nezávisle na to s kým budou a jak velkolepé budou.

Pochopila jsem, že není třeba utíkat ze vzpomínkových míst, stačí jen změnit svou společnost, která mě bude doprovázet na ta místa a potom ta místa už nebudou tak strašidelná. Naopak, že s těmi novými lidmi dokáži vytvořit nové vzpomínky a ty staré se tím utlumí, tudíž to nebude člověka tolik pronásledovat.

Pochopila jsem a pochopila, dalo mi to lekci, díky které jsem odolnější, aspoň tedy se tak cítím.

Velice často mě též svazovaly myšlenky na budoucnost. Myšlenky typu – Co bude, jak se zachovám, jak se ten člověk zachová, jak budu reagovat, dokážu to, nedokážu to, složím se, nesložím se, zvládnu to s přehledem, nezvládnu to s přehledem,…. atd.

Pochopila jsem, že takové myšlenky jsou též zbytečné, protože budoucnost je nejistá a ještě tu není. Budoucnost vždy nějaká bude a nějak bude a leckdy to bude i jinak než si v současnosti představujeme. Jelikož budoucnost se dá změnti i ze dne na den – vím o tom své.

Myšlenky do budoucnosti Vám akorát berou odvahu a dopují Vás úzkostí. Bojíte se tak čím dál víc dané události, či daného dne, který může nastat a Vy se bojíte že to neustojíte, anebo že to dopadne špatně.

Zbytečné… opravdu je to zbytečné a dlouho mi trvalo než jsem to pochopila. Uvědomila jsem si, že budoucnost opravdu mohu změnit i z minuty na minutu a vše může být jiné. Kdo to zažil tak jistě pochopí, jak to je a jak to myslím.

Pronásledovaly mě myšlenky co bude, jak a co udělám atd. Akorát mi to bralo sílu a já se tak čím dál víc propadala do úzkostných stavů. Dostalo mě to až tak daleko, že jsem několikrát za den musela se pozastavit, vydýchat, chvíli musela být v klidu sama se sebou a uklidnit se, abych to vůbec ustála a mohla jít dál.

Pochopila jsem, že budoucnost vždy nějaká bude, že není třeba ji tolik neřešit a není třeba se tolik obávat. Aneb též to souvisí s článkem Není třeba se příliš obávat.

A ani sebevětší úzkost či obava Vás neochrání před tím, co se má stát. Protože se to stane bez ohledu na to, zda se strachujete, či panikaříte, či se hroutíte, prostě se to stane. Třeba jsem měla největší úzkost z vize, která jsem věděla, že se stane, čím víc se to blížilo tím víc jsem panikařila a měla častější úzkostné záchvaty, však já cítila, že to tak skutečně bude a nastane. Byla jsem však ubezpečovaná, že to tak nebude, točila jsem se v kruhu mezi lží a pravdou. Avšak pak jednoho dne, bez ohledu na můj psychický stav se to skutečně stalo, má vize, kterou jsem viděla se uskutečnila. Ještě trochu nemravným způsobem, avšak věděla jsem, kde je pravda a cítila jsem tak trochu pevnou půdu pod nohama. I když mě to psychicky složilo a nebyla jsem schopná ten den fungovat. Pochopila jsem, že sebevětší úzkost mi nepomůže se zachránit před tím, co se má stát.

Pochopila jsem, že bude lepší vše přijmout tak jak to má být, tak jak to je a nechtít měnit něco, co není v mých silách, jelikož toto jsem nemohla ovlivnit. Jediné co jsem mohla tak bylo to přijmout a vzdálit se.

Pochopila jsem, že když jsem se svými nejbližšími, ti kteří mě dostávali na nohy a dodávali další sílu a energii do života že ti jsou vlastně moje přítomnost a že ti vlastně se mnou jsou v ten přítomný okamžik. A že vlastně to je ve své podstatě důležité.

A tak jsem pochopila jak je nesmírně důležité ten přítomný okamžik prožívat, protože to co se stane to je zatím neznámé, to co bylo to už je mrtvé, to je nyní je jediné skutečné a to je důležité se naučit vnímat a procítit.

V okamžik, kdy mě maminka objala, když mi bylo hrozně jsem cítila přítomnost.

V okamžik, kdy jsem se svěřila s tím, co mě bolelo z minulosti jsem cítila tu neskutečnou oporu, která je přítomná.

V okamžik, kdy jsem byla na jisté akci a fyzicky jsem nikde neviděla tu osobu jsem pochopila, že to celé vlastně je jen můj myšlenkový blud a že přítomné osoby se kterými jsem tam byla jsou mnohem důležitější než to jestli tam je ten a ten a ta a ta.

V okamžik, kdy jsem cítila vzduch mezi prsty jsem pocítila svobodný okamžik a chuť života, toho jak moc chci žít a užívat si přítomnosti, protože tohle nezažijete, pokud jste myšlenkami jinde.

Pochopila jsem, že pro přítomný okamžik se vyplatí žít.

 

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *