Nad rámec možností

Každý den, ať už tam člověk je na tom místě, nebo není, neustále se něco děje, řešení, telefonáty, hovory, neustále. Jako kdyby nemohl být chvíli klid. A to člověk netrpí syndromem, že by byl nepostradatelný a musel všude být u všeho a vykydnutý a vermomocí vše zařídit a udělat. Ne, tak to není. Klidně to člověk přenechá i jiným, aby se snažili a tvořili.

Aspoň by byl klid a zapnul by si mozek i někdo jiný a musel by si poradit, ale ono ne. Den co den, stále se něco děje. Chvílemi si tak člověk říká, jestli je tohle trest nebo dar, jestli je tohle ctnost, nebo prokletí. Zda vůbec má cenu to vyzdvihovat a cítit se dobře, jako ten pracant, který je nepostradatelný, anebo jako ten blbeček, který zase vše vyřeší.

Je to jen úhel pohledu to je jasné. Nevím, na jakou stranu se víc klanět, asi od všeho něco. Avšak když to vezmu z širší perspektivy, tak od všeho trochu. Mohl by mít člověk taky víc klidu, aby měl čas na sebe a svůj osobní život s lidmi mimo tohle prostředí a nemusel aspoň den řešit pracovní věci. Také však, nemůže se člověk divit, že ve své funkci už to fakt nikdo jiný nevyřeší, než dotyčný o kom dnes píšu.

Je to tak něco za něco. Ale co když je to všechno velké sousto, které si člověk uvalil na sebe a teď prostě to nezvládá a ne psychicky, že by ho to nebavilo, ale že prostě fyzicky na to nemá? Může se to stát? I když je to fakt hodně smutné, protože psychicky po duchovní stránce ho to baví a naplňuje a je to to, co celou tu dobu chtěl robit.

Nýbrž je to možná velká dávka zodpovědnosti, sousta a práce na tom všem. Běhají otázky hlavou tomu člověku, zda je to vážně to, co si přál, zda vůbec na to má, jestli to není nad rámec jeho možností, zda taky někdy přijdou klidné dni, jestli to ustojí a přežije ve zdraví?

Všichni okolo jen koukají a tleskají, vidí výsledky, vidí jak mu to jde, jak je dobrý a jak to zvládá, má pravdu a dokáže si srovnat pořádek. Ano, tohle je vše vidět, avšak už málokdo vidí to, jak je člověk vyčerpaný, odpadává únavou, slábne, vše ho vyčerpává i o dnech „volna“ a nemá už ani sílu na své aktivity.

Ano, všichni jsou chytří jak rádia a na všechno mají odpověď, že je to jen stres. Ale co když to prostě stres není, nebo to je nejenom stresem? Avšak to už nikdo neřeší. Anebo prostě to neberou vážně vůbec, myslí si o nesmrtelnosti našeho člověka a myslí si, že se z toho vyspí, nebo, že si zvykne, že je to normální a ble ble ble.

Kdo opravdu vidí to vyčerpání a to, že tohle všechno je zřejmě nad rámec fyzických sil našeho člověka? Kdo tohle vidí? Kdo opravdu naslouchá, kdo opravdu vidí to sebezapření a tohle všechno, co k tomu patří. Kdo se opravdu upřímně zeptá „jak se cítíš, jsi v pořádku?“ ? Málokdo.

Není to sebe-obětování, není to něco s čím by člověk měl mindrák, komplex, nebo já nevím co psychického, nemá z toho úzkosti, protože tu činnost a tu práci miluje, ale co když je to prostě jenom moc?

Ano, taky běhají myšlenky ohledně toho, že Bůh či Vesmír nám naloží jen tolik, kolik zvládneme a to co již máme v životě, tak máme dostatek sil to zvládnout i když se to tak nezdá. Ano i tohle hraje roli a člověk si to přemítá.

Jen se ptám, může se to stát, že si člověk na sebe uplete větší zodpovědnost, nebo víc práce, než sám zvládne? Nebo je to opravdu tak, že máme dostatek sil zvládnout to, co nám přišlo do života?

Není to o útěku od odpovědnosti, to ne, jen taková otázka, zda je to možné. Jsem zastáncem názoru, že když už tak se člověk má postavit k tomu, co se děje a co probíhá. Čelem a neutíkat, protože samo od sebe se to nevyřeší. A spoléhat na někoho jiného? Nu upřímně není na koho, když všichni spoléhají na vás a očekávají mnoho a taky to dostávají, jsou nadšení, radostní, avšak jak se cítíte vy? Máte radost to ano, ale která se za chvíli vystřídá s vyčerpáním a už radost není, jen prázdné srdce, které přežívá, sotva bije, sotva cítí něco krásného, protože ví, že další povinnost tu bude s dalším dnem a kdo ví hned po ránu, nebo během dne a člověk je už z toho takový apatický, že ví, že se zas něco bude řešit a nedává do toho ani emoce, protože ví, že to zas bude na něm a tak to bere jak denní chléb, nebo denní jed?

Můžete něco milovat a přitom vás to může pomalu ubíjet? Co když ta láska prostě nestačí na to, abyste byli šťastni a naplnění energií? Anebo je to něčím jiným?

Jak to sepisuji, připadá mi to něco jako žít v toxickém vztahu, kde vy jen dáváte a je to vše na vás a druhý se jen veze a spoléhá na vás. Vy milujete, on ne a funguje ten vztah díky vám, vy cítíte radost, avšak dlouhodobě vás to oslavuje, bere vám to sílu a sebevědomí. Můžeme to přirovnat k tomuto? Anebo, je to z úplně jiného soudku? Jen názor, netahejte mě za slovo.

Po delší době jsem se s něčím takovým setkala, naposledy, když jsem dělala kartářku, tam jsem poslední půlrok měla stejné pocity jako ty které popisuji zde a pamatuji si, že jsem to začala vyloženě nenávidět a pak jsem s tím skončila a ten konec mi hodně pomohl tehdy. Bylo to vyzvobození a já pak začala radostně žít, měla víc energie a chuti do života.

Zdroj obrázku: DAŇKOVÁ, Lenka. Psychologie.cz [online]. [cit. 24.6.2021]. Dostupný na WWW: https://psychologie.cz/poradna/stres-pocity-na-zvraceni-neberete-si-na-sebe-prilis-zodpovednosti/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Nad rámec možností

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *