Náhlý zájem a respekt

Celkem dlouhou dobu jsem zažívala to, že jsem pociťovala ze stran okolí to, že jsem lhostejná, že mě neřeší, anebo že stejně do mě a mého života rejpou.

Vždy jsem to byla já, kdo čekal až ten dotyčný přijde, vždy jsem byla já kdo se první ptal jak se má atd. A též jsem byla první já kdo se vždy staral zajímal a dokázal si vždy najít časové místo ve svém harmonogramu a věnovat se kde bylo zapotřebí.

Ano, já si to přiznám, bylo tomu tak, jenže když to někdo tohle nevidí tak je to pak o trochu ztíženější, že máte pocit, že to děláte možná tak pro srandu králíkům, avšak není to oceněno tak, jak by mělo. Prostě tímto chováním – jsem se stala i já, takovou pomyslnou jistotou něčí a bralo se to jako samozřejmost. Byla jsem samozřejmost, která vždy tak nějak bude a která se tu vždy ocitne, bude čekat, bude se ptát, bude se zajímat, přijede když bude potřeba, řekne dobré rady když bude potřeba a taky vždy ta na kterou se všechno svede, když se něco nepodaří, nebo se hodí to, co sám člověk v sobě nemá vyřešené, ale jelikož nemá pokoru si to přiznat tak to hodí na mě. Ano, i na tohle jsou lidé jako já zvyklí. Odnesete všechno co se někomu nehodí a nelíbí a na co nemají si přiznat, chytnou se za nos, anebo si dát ruku na srdce a přiznat si to, ach tak lidské věci.

Když jsem tohle přestala dělat a můj život se díky Bohu změnil k lepšímu tak, že jsem měla více času věnováno pro mě podstatnějším věcem, jako je například moje práce, koníčky a mí blízcí přátelé tak se mi částečně ulevilo. Je to tak, ulevilo se mi a já jsem cítila, že konečně věnuji čas smysluplně tam, kde za to mám oceněno a kde si mě váží. Uvědomila jsem si svou tehdejší hloupost a hlavně naivitu, když jsem si myslela, že mi za to někdo dřív poděkuje. Avšak, jak jsem dřív psala, někteří lidé jsou příliš pyšní na to, aby Vám řekli „děkuji“ anebo aby Vám od srdce pověděli, že to co pro mě robíte že si toho váží a že je to krásné.

Přišla jsem na to, že je mi takhle líp a že je někdy fakt lepší na některé věci a lidi opravdu „nemít čas“ a ani ten čas ve svém harmonogramu nehledat. Leckdy ta vytíženost a rozcrcanost povinnostmi je fajn v tom, že Vám schramstne spoustu času, ale pro něco, co je pro Vás v životě důležitější.

Ano, bylo pro mě leckdy těžké říct „Ne, nemám čas.“ Avšak někdy až hodně osvobozující, změnilo to tak trochu mé priority a dalo jiný úhel pohledu na věc a na život. Poznala jsem, co je skutečně důležité v životě.

A je tedy pravda, že uplynuly jen dva měsíce ani to ne a najednou tam kde jsem byla brána jako samozřejmost, tak najednou se karta obrátila, už se čeká na mě, už se první ptá na mě, už je to prostě všechno jinak a najednou jsem se stala vzácnější a musím uznat, že je to krásný pocit.

Ano, je to sice fajn, ale tak nějak si říkám, proč tohle všechno už nešlo dřív? Proč až nyní, až když opravdu mám svůj čas věnovaný úplně někde jinde a jiným záležitostem a jsem prostě jinde než jsem bývala?

Proč prostě?

Proč najednou ten respekt, zájem a úcta o kterou jsem léta stála a přála si to, tak to přišlo až teď když mi to začalo být jedno, co si o mě kdo pomyslí a jak tu změnu kdo ponese, ale prostě jsem šla životem dál tak, že jsem se skutečně začala věnovat tomu, co je pro mou budoucnost skvělé. Opustila jsem to, co už stejně nefungovalo a co jsem asi robila špatně celou tu dobu, nebo nevím, nebo jsem to dávala špatně najevo, nevím, asi jsem někde urobila šotka.

Ale to už je minulostí, dnes na to vše hledím jako na můj marný pokus být „dobrou a milující“. Marnost prostě a celková ta má snaha a úsilí působilo jako špatný vtip.

Děkuji, že je to již za mnou a já to již mohu věnovat to úsilí tam, kde je oceněno. Je to vážně libový pocit a přeji takový pocit zažít každému.

Konečně cítit opětované úsilí, snahu a ocenění, být oceněna za to, co robím a jak se snažím, úžasný pocit, vážně vám to všem přeji.

Můžu uznat tu věc, že díky tomuto kroku jsem začala být opravdu šťastná a spokojená se svým životem. Když jsem odložila tu myšlenku – „co si o tom ta a ten pomyslí?“ tak jsem se hodně osvobodila.

Když jsem začala mít jisté lidi u zadní části těla tak je fakt, že jsem začala být spokojená. Je to divný to takhle uznat a sdělit, ale je tomu tak.

Nyní mohu říct, že jsem ráda za to, co mi za změny vstoupilo do života a že se možná i protáhly, děkuji za svou práci, že se situace vyvíjí takovým směrem, že mě to činí šťastnou. Že jistí lidé vstupují a i odcházejí z mého života, někdy stačí opravdu jen chvilka na to, aby se v mém životě zdrželi.

A také děkuji za to, že ti nejbližší stále se mnou zůstávají a mohu s nimi být sama sebou a nemuset si v hlavě opakovat to – „měj to u zadní části těla, je mi to jedno.“ Nemusí mi z toho v hlavě hrabat, avšak můžu být sama sebou a když řeknu to co cítím, nebo to že je něco špatně tak se nedočkám hned odsouzení a opovržení a já nevím čeho. Děkuji za to.

Je zajímavým paradoxem v životě, že když začnete na jisté lidi fakt „kašlat“, nebo vám to prostě už začne být jedno tak zrovna v tu chvíli si Vás začnou vážit a najednou ten zájem je, je to krásné aspoň takhle po tom všem vidět, že snad těm lidem nejsou jedno tak jak jste si mysleli po celou dobu. Avšak je již tak trochu pozdě, měli to dokázat v té době, dokud jste tu byli, nyní už je to možná tak krásná dohra toho všeho a to je tak vše.

Jsem ráda, že jsem ještě tento poslední záchvěv zájmu a úcty mohla vidět, aspoň, že tak, děkuji za to moc.

A co Vy, jaký na to máte názor?

 

Zdroj obrázku: WIKIHOW. Wikihow.cz [online]. [cit. 22.6.2018]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-poznat,-zda-o-v%C3%A1s-m%C3%A1-d%C3%ADvka-z%C3%A1jem

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *