„Náhody“ a znamení

Osobně na náhody nevěřím, myslím si, že to co se děje vždy má nějaký důvod. Vždy nemusíme vědět proč se to děje a za jakým účelem. To zjistíme časem, anebo nezjistíme vůbec.

Na osud nevěřím, dřív jsem věřila, ale od čeho by byla svobodná vůle. Věřím, že si každý o životě rozhodujeme sám, můžou být ale situace a lidé, které prostě za život zažijeme, protože si je prostě máme prožít za účelem poučení, zkušenosti, prožitku. Ale celý osud nevěřím, že je sepsán někde.

Znamení zhůry, od Boha, nebo od Vesmíru, říkejme tomu jak chcete dle toho co vám vyhovuje, ale já použiji výraz Vesmír. Pro vysvětlenou je to cokoliv to v co věříte, že je mezi námi a nebem, co nelze vždy racionálně vysvětlit, obhájit a ani popřít.

Avšak nemůžu opomenou jednu věc. Taky se vám někdy stalo, že jste něco tak moc v životě chtěli a ono se to ne a ne splnit? A byla to taková ta ctižádostivá touha, na kterou jste čekali tak dlouho a ona se stále neplnila a neplnila a když se tedy záhy splnila, tak jste zjistili, že vám to nepřineslo až tak dobrého, ale spíše přihoršilo? Co když celou tu dobu, co se vám to neplnilo, nebo neplní vás to jenom chrání od těch zlých důsledků? Co když kolikrát ani nevíme, co vlastně naše přání obnáší a přejeme si to z vlastní marnosti, ctižádostivosti nebo touze po novém, avšak už nevíme, jak moc nám to život změní?

Co když někoho tak moc chceme a stojíme o něj, snažíme se a děláme první poslední a ten člověk nás stejně nechce a pohrdá? A o to víc se naše touha posiluje, protože člověk někdy prostě chce to, co nemůže mít a chce to za každou cenu. V lepším případě se s tím neúspěchem smíří a toho člověka nechá být a pak má šanci potkat někoho lepšího, kdo lásku opětuje. Anebo v horším případě toho člověka opravdu dostane, ale pak zjistí, že to není žádná výhra, že ten člověk je panovačný, manipulant, egoista a vydírá? Co když prostě někdy ten Vesmír ví líp než my, co je pro nás dobré a od toho se nás snaží držet dál, avšak naše svobodná vůle stále funguje a tak si to stejně můžeme splnit. Avšak když bychom to nechtěli za každou cenu na sílu, tak bychom to nedostali a vlastně by to byla naše výhra a ochrana před zlými důsledky?

Co když se chceme někam podívat, sejít se, vycestovat a prostě najednou je šílené počasí, výluka vlaku, zavřená branka, která je jinak běžně otevřená, zavřená zkratka, která je běžně dostupná, najednou všude rozkopané silnice a zdlouhavé obchůzky, které zaručují, že svůj spoj nemůžeme stihnout? A co když i přes tohle všechno to nějak překonáme, ale pak vypoví zdraví na místě a už nelze s tím nic dělat, než prostě přiznat „ne nezvládnu to se tam dostat“. Co když tohle všechno jsou znamení, aby tam člověk fakt nejezdil a nechodil? Ať už z jakéhokoliv důvodu, nemá se setkat s tím dotyčným, nebo by tam potkal někoho, koho nemá rád, nebo by se tam stala nehoda, ošklivá událost, nebo cokoliv zlého a vlastně tyhle „náhodné překážky“ člověka od toho chránily?

Nebo proč pak najednou člověku, který chodí včas najednou nemůže něco stihnout? Nemůže přijít včas, zdrží ho zácpa, ujede mu spoj, zhorší se počasí, něco ztratí, doma se mu něco pokazí, je pomalý internet a všemožně ho to zdrží, jen aby přišel dýl?

Neříkejte mi, že tohle všechno jsou náhody.

Proč prostě něco, co je pro člověka fakt dobré a požehnané tak proč to jde tak snadno? I když člověk zaspí, tak to krásně stihne, všechno jde hladce, vyjdou mu vstříc, cesty jsou klidné a průchozí, nikdo nevolá, neotravuje, je klid, daří se, jde to tak nějak snadno. Spoje fungují a jezdí na čas, počasí vyjde, branky a ulice jsou otevřené a v pořádku průchozí. A i když se vyjde z domu později, tak vše vychází a stíhá se.

Proč to pak najednou všechno jde a to jen proto, že to je pro člověka dobré. Zajímavé na tom je to, že když se rozhodnete pro něco, co vám asi vhodno není a dějí se ty překážky, tak i když si to splníte na sílu po svém, tak většinou ani nemáte z toho radost a většinou se to ani nepovede tak, jak byste si přáli.

A kdežto když se rozhodnete pro něco, co je vám vhodné tak to jde snadno a pak i jste tací veselí, spokojení, v klidu. Možná si to neuvědomujete, ale já takhle poznám, jestli jdu v životě správnou cestou a rozhoduji se správně.

A upřímně na tyhle překážky a znamení to jsem expert, hezky mě ten Vesmír ukazuje cestu a já tvrdohlavě si na to dojedu a pak jen koukám a říkám si „no měl si pravdu Vesmíre, zase jsem chtěla jet tam, kam nemám“.

Jednou se mi stal takový zážitek, který dokonale seděl na tyhle překážky. Měla jsem se sejít s člověkem, který pro mě nebyl dobrý a měl se mnou ošklivé úmysly. Jenže já to v tu chvíli nevěděla a myslela jsem, že to bude jen přátelské a klidné setkání. Jenže už od domluvy se mi na to setkání nechtělo a to se mi téměř nestává. Do poslední chvíle jsem odbývala zprávy a nechtělo se mi do toho, domluveno to bylo, ale přes den jsem se loudala s úklidem, bylo i horké počasí a už to značilo, že v horku nerada někam chodím na výheň, nemám to ráda. Loudala jsem se s činnostmi v domácnosti, ale vše jsem stihla, poslední minuty odbývali do mého odchodu a nechtělo se mi, jak bylo horko doma jsem měla přes 30 stupňů a začal se mi horkem zvedat žaludek. Nuže, odhodlala jsem se jít. Vyšla jsem z domu směr na vlak, jenže zkratka, která je běžně otevřená a branka též tak byla zamčená, druhá zkratka, která je běžně otevřená veřejnosti najednou byla zapáskovaná, že se bude překopávat a je neprůchozí. Jelikož jsem vyšla déle, tak mi nezbývalo než to obejít obchůzkou, která je strmá do kopce. To jsem si říkala v hlavě „no to snad není pravda, to nestihnu, jaktože je přes den tady najednou zavřeno? Nechápu, to je jak naschvál.“ Tak jsem šla to obejít a ulicí tam, kde jsem procházela najednou bylo zatarasené nákladním vozem a pár lidí, kteří jej opravovali, musela jsem je těsně obejít, protože byli přes větší část silnice, šla jsem tedy a musela do toho strmého kopce. A to byl venku hic bylo 30 stupňů, to jsem si říkala, že jestli to nějak vyběhnu, tak nahoře zkolabuju. Šla jsem tedy rychle do kopce, vyšla jsem to a zamotala se mi hlava nahoře, sotva jsem se chvíli rozkoukala a znovu viděla před sebe po mžitkách a zatmění, tak jsem viděla, že můj vlak, kterým jsem měla jet mi zrovna ujel, jako jediný jel na čas, jinak všechny ostatní měly zpoždění více jak 15 minut. To už jsem si připadala jak v nějaké komedii a nezbývalo mi nic jiného, než setkání zrušit, bylo mi to trapné, ale cítila jsem, že to tak má být a hlavně mi nebylo dobře, jak jsem ten kopec vyšla rychle a ještě ten hic, celý zbytek dne mi bylo špatně na odpadnutí. Ale zpětně to beru tak, že i když mě štvalo, že jsem nemohla dorazit na setkání, tak beru to tak, že mě Vesmír chránil přes zlým úmyslem toho člověka a prostě to setkání nemělo vyjít. A když mě to naštvání z těch překážek přešlo, uvědomila jsem si, že to vlastně bylo takové „zdržení“ pro mé dobro, abych to fakt nestihla a když jsem už jsem přidala do tempa, tak vypovědělo zdraví, abych to fakt nestihla a nestihla. Ještě že tak, zpětně to beru jako dobrý tah a děkuji za to.

Zdroj obrázku: © 2009-2021. DEPOSITPHOTOS INC., USA. Depositphotos.com [online]. [cit. 30.7.2021]. Dostupný na WWW: https://cz.depositphotos.com/18809747/stock-photo-closed-door-of-a-old.html

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v „Náhody“ a znamení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *