Najdi vůli

Vymotat se z toho, udělat krok dopředu, další krok a další krok.

Je to zdlouhavé, neutíká to, nehýbe se to, do háje, kdy už tomu bude konec. Kdy se z toho vymaním? Kdy budu volná?“

Dělám, co mám, to na čem jsem se domluvila a co jsem si slíbila. Sliby držím, jsem přeci člověk, který drží slovo a sliby, který činí a koná, tak kurňa proč to v tomto případě tak dře?

Postupuji vůbec? Postupuji vůbec nějakým krokem?

Udělala jsem zásadní krok a to, že jsem se rozhodla, nyní jsem v jakémsi chaosu, který se nelepší. Čekala jsem snadnější průběh? Asi ano. Ale chaos je součástí změny a některé změny nejsou jednoduché.

Sama sebe se ptám, kdy už to ustane? Kdy ta vichřice ustane? Ptám se svého stínu, proč se mi najednou ztrácí za zády? Proč už mě nedoprovází? Mračna se tak trochu trhají, ale já nevím proč, vidím jasněji, ale stále nechápu pointu a smysl, proč to všechno jde tak pomalu.

Měla jsem asi jiná očekávání, která mě teď v mysli brzdí? Ne, cítím právě, že jsem svobodnější, ale do kdy? Na jak dlouho?

Vím, že dokážu být silná, vím, že dokážu být vytrvalá, ale prostě jen nechci zas sklouznout do propasti, když jsem se z ní tak pracně vysápala. Ale i silní mají své slabiny a ta propast nabízí samé krásné věci to o čem by se mohlo mi jen zdát, stále si nedokážu na jisto říct „Ne, nevracej se“. Pořád se tak vzpomínkově ohlížím, nelituji, ale chybí mi to, jen vím, že musím jít dál, vysápat se a jít dál. Mračna se trhají, je to dobré znamení, že jdu správným směrem, začíná se dařit, cesta se začíná vybarvovat, tak už se nesmím ohlížet. Je to jen volající minulost a nebezpečí, které by mě strhlo znovu. Není tam nepřítel, není tam vlastně nic, jen lákající propast, která nabízí to čemu se těžko říká Ne. Obávám se, že do toho znovu spadnu, že už nevstanu, že to nedám, že se nechám pohltit svody. Obávám se toho, že propadnu tomu znovu a znovu, říká se tomu těžko ne. Vím, že mám své hříšné myšlenky a slabiny, které mě nutí to chtít znovu a znovu, ani se tak nebojím propasti jako sama sebe a toho, že nedokážu se udržet, to že sejdu z cesty. Obávám se, že nemám žádnou vůli a nechám se znovu strhnout, protože je to lákavé, blyštivé a volá to na mě, každým krokem, kterým jdu vpřed slyším to volání hlasitěji a hlavě mě nutí se vracet, ale srdce chce jít dál a pokračuje. Jdu dopředu, protože se bojím, že podlehnu a neodolám. Vím, že je to jen v hlavě a musím se držet, ale bojím se sama sebe, že mi má vůle nebude stačit.

Parťák říká „drž se, jsi silná, to dokážeš, vydržíš to, opatruj se, vydrž to“. Věřím, ale když jsem sama tak je to mnohem těžší, tíž se odolává, je to tak snadno dostupné, ale jen na oko. Vím, že cesta zpět mě bude ubíjet znovu, tak jako dřív. Vím, že to pro mě není dobré a ubližuje mi to, ale těžko se říká ne.

Obávám se vlastního selhání, cítím, že mi vůle kolísá. Tak se nad sebou zamýšlím a říkám si v krizové chvilce, když mě napadne fakt největší hloupost na světě. Tak si tak říkám „kurňa najdi vůli, najdi vůli pokračovat v cestě, najdi sama v sobě vůli“. Náhle se mi v mysli vybavují chvilky a momenty ze života ve kterých je vyhrála a co jsem dokázala ustát, vyřešit, vyhrát a odejít. Mám to v mysli, usmívám se, cítím se líp. A tak si tak uvědomuji, že v životě už jsem stále před horší překážkou než je toto a proto si čistím mysl a říkám si „proč mě taková blbost vůbec napadla, musím bojovat důstojně a ne se ponižovat“. Uvědomuji si, že důstojně se vrátit nelze, že důstojně už jsem bojovala hodně, zvedá mi to sebevědomí a cítím se líp a důstojně tedy pokračuji ve své cestě dál. Uvědomuji si, že tu sílu vůle mám pořád v sobě, že ji neztrácím a neztratila jsem, protože pokud bych sílu vůle neměla, nedokázala bych vůbec se rozhodnout odejít jinam.

Byla hloupost pochybovat o své vůli, vím, ale asi jsem si to potřebovala v hlavě přehrávat znovu a znovu, abych pochopila, že tu vůli mám doposud i přes tu krizi, i přes miliony krizí.

Pokračuji, nevzdávám se. Jdu dál.

Nestěžuji si, vím, že nic není jen tak snadné a jednoduché. Asi jsem očekávala, že to půjde snáz, ale bohužel jsem to měla až moc pod kůží tohle všechno. A netušila jsem, že to bude spíš boj sama v sobě. Ale držím svému slovu a jsem to stále já. Tohle mě nepoloží, už jsem se jednou rozhodla tak pokračuji v krocích. Zacpu si uši, dám si pouta, jen abych nesešla z cesty, pokračuji, nenechám se rozptylovat, vím, že totiž jdu správně. Stín se mi ztratil, mračna se trhají, vyzařuje sluníčko na mě a já cítím, že se začíná dařit. Cítím, že život se ubírá skvělým směrem, cítím, že i nade mnou se směje štěstí.

Cítím, že nyní je to konečně dobře, to, co dělám cítím že je správné a nemusím se za to stydět, nemusím se vinit za selhání, prostě se cítím dobře a spokojeně a můžu to říct.

Je to fakt fajn, ten pocit za to stojí, protože pak si uvědomíte, že tohle všechno krásné můžete znovu žít a nemusíte se vracet do stínů.

Tento článek je hodně metaforický, avšak asi jste pochopili, že je to o tom když opustíte někoho, koho jste prostě opustit museli, abyste si zachovali vlastní důstojnost. O tom, jak je těžké se nevracet, nedat na volání minulosti, jak to vše ustát a jak si zachovat svou důstojnost, hrdost a nesejít z vlastního rozhodnutí. Odchod z toxického a nevyrovnaného kontaktu/přátelství/vztahu, cokoliv si pod tím představíte.

Zdroj obrázku: LAVIGNE, Avril. faithwire [online]. [cit. 24.1.2020]. Dostupný na WWW: https://www.faithwire.com/2018/10/03/avril-lavignes-head-above-water-music-video-is-filled-with-christian-symbolism/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *