Nátlak z venku

Většinou se uvádí a tvrdí, že člověk má obvykle na sebe víc požadavků, než na něj má jeho okolí. A proto se uvádí, že člověk sám sebe stresuje vlastními očekáváními a požadavky, které si vlastně vytváří sám ve svém hlavě. Tím pádem se to řeší tak, že člověk má uvolnit své tempo a mít se rád, takový jaký je, uvědomit si, že šťastný může být i bez těch nesčetně požadavků a že nemusí vše splnit. Takhle to bývá ve většině případů. Pak to může být i tak, že vy jako člověk jste se sebou smířený a už jste tohle v sobě odbourali a nemáte na sebe nelidské požadavky a očekávání, držíte se reality toho, co je opravdu přístupné a dostupné pro vás a co už nemůže splnit, je to nad rámec sil, tak na to už nekoukáte. Jenže je tu problém, že vaše okolí má na vás ty nelidská očekávání a požadavky a chce od vás splnit nemožné, nebo prostě takovou tu dokonalost, která se vyloženě potí pórama kůží, dřinou a velkým sebezapřením. Prostě chtějí od vás víc, samozřejmě oni sami na sebe – to okolí jakožto jedince mají na sebe realistická či nižší očekávání, to je na vás mají vysoké nároky a požadavky, které chtějí abyste plnili.

Samozřejmě, to není vaše povinnost a můžete se nad tím pousmát. Jenže kor od někoho, koho máte rádi tak vás mrzí, že něco třeba odmítnete, nebo nemůžete vyhovět, nebo to neuděláte dle jeho/jejích očekávání a naštve se na vás a ještě vám to vyčte, že málo děláte, nebo se málo snažíte.

Upřesním rovnou, že v žádném případě nejste lempl, který by na všechno a všechny kašlal, takže se budete odpichovat od toho, že jste rozumný a pracovitý člověk, který je ohleduplný ke svému okolí. Nedá se s tím nic dělat, pokud se prostě znovu nevrátíte do toho hnacího tempa ve kterém jste dlouho žili a žili jak stroj a robot ne pro sebe, ale pro ty ostatní lidi, vycházeli jim vstříc a plnili přání, tak jak chtěli. Bylo to krásné, ale vyčerpávající. A člověk musí, nebo by měl především žít pro sebe a až pak jsou ti ostatní, i když jsou to milovaní a lidi, které máte rádi, tak je nejdůležitější v první řadě žít pro sebe.

Když máte v hlavě a sami v sobě vyřešeno to, že na sebe už nemáte přehnané požadavky a víte co od sebe čekat, co je reálné a dosažitelné fyzicky. Když už si dovolíte říct „kašlu na to, jdu odpočívat, udělám to později“ tak už je to vše na dobré cestě se nepřetěžovat a pečovat o sebe. Ta chvíle, když už si umíte i dopřát něčeho dobrého, že si to dáte, nebo prožijete s chutí, to je skvělé. Jen tak dál. Život není jenom hon o povinnostech, nebo nahánění lidí k věčnému míru. Mír i když v něj hodně věřím a jsem pro něj, tak si myslím, že asi nikdy úplně nenastane, vždy bude někdo a něco, co se nebude něčemu něco líbit. Proto je dobré to brát jako realitu a smířit se s tím, jak se věci mají.

A ano zamrzí, když člověk na kterém vám záleží a chcete, aby se měl/a dobře a byl/a s vámi v pohodě a měl vás rád/a, že vám řekne, že něčeho děláte málo, nebo že jste měli udělat víc, že proč jste to neudělali jinak, proč tohle a tamto, že je to prostě málo. Zamrzí, protože bodne tam, kde vás to nejvíce bolí, ve slabině. Protože si zakládáte na své produktivitě a pracovitosti, avšak když už jste v té fázi, kdy víte na co stačíte a na co ne, tak sice to mrzí, ale víte, že už to měnit nebudete na sobě a znovu do toho shonu sklouzávat nebudete.

Už si jen tak řeknete „je mi to líto, mám tě rád/a, ale nebudu už se znovu hnát za tou dokonalostí, vím, že to se mnou myslíš dobře, ale já už chci taky žít a ne jen plnit něčí požadavky.“ A tak už to završíte, možná párkrát nad tím popřemýšlíte, jaké by to bylo fajn, když by na vás okolí nemělo tak vysoké požadavky a možná popřemýšlíte nad tím, proč to tak mají. V konečné fázi to pak vypustíte z hlavy a s úctou a láskou si uvědomíte, že je stejně jen problém těch lidí, kteří ty nároky mají, vy nejste ani z největší lásky a úcty povinni žít podle někoho jiného, nebo něčí požadavky plnit. Život máte a je jen na vás, jak jej prožijete, v první řadě už ho budete prožívat především pro sebe a podle sebe.

Zdroj obrázku: DĚDINA, Martin. minimalist.cz [online]. [cit. 13.8.2021]. Dostupný na WWW: https://www.minimalist.cz/co-me-zivot-naucil-za-30-let/