Nebaví mě to

Ne, vážně mi opravdu neříkej, že je to v pořádku a tahle šaráda, která se nazývá šťastná, že je šťastná. Protože není.

Dělám špatné věci a možná bys mě za to měl odsoudit, fajn, ale aspoň na chvíli se cítím šťastně, když to tak dělám. Když se zaměřím na to, na co mám a udělám správnou věc za kterou bys mě měl chválit, tak to nevydrží ani týden, někdy ani den aniž bys mi nedal důvod proč se nemám snažit a nedělat to. Kdykoliv jsem uvěřila, že se zas vrátím ke konání dobré věci a zachránění dobrého vztahu, tak vždy dostanu lekci a bolístku, která mě vždy vrátí, že radši budu dělat ty špatné věci a na ty dobré se vykašlu.

Když dělám to, co bych neměla a neplním si svou loajalitu, tak se cítím skvěle, svobodně a šťastně, opravdu od srdíčka. Vím, že by to tak nemělo být, ale nemohu si pomoci, čím dál víc to chci takhle. Protože něco cítím, protože se cítím dobře.

Když dělám správnou věc pro člověka, který by to měl správně ocenit tak necítím nic. Prý mám všechno jedno, prý je mi to jedno. Já jen prostě necítím nic. Nedává mi to nic. Je to něco jako povinnost, kterou udělám a to je vše, nedává mi to ani smutek a ani radost. Ani necítím naštvanost, nebo že bych chtěla tomu člověku dát lekci, prostě nic. Vím, že to takhle vydržím dělat chvíli se chovat, jako ta správná ženská, ale pak zas sejdu z cesty a budu řádit, protože to je to, co mě činí šťastnou. Abych pravdu řekla, nechci ublížit, ale zas nebudu dělat správné věci za které je pak ublíženo mě a já z toho nemám nic.

Vím, že bych dokázala dělat pro tu správnou věc, vztah a pro správnou osobu všechno, snesla bych klidně modré z nebe, ale tohle prostě dlouho nevydrželo nikdy. Když jsem se snažila a když jsem to tak dělala, tak jsem vždy pak dostala takovou ťafku od života, že mě to vyléčilo do reality, že se takhle snažit nemám, protože mi jen zbývaly oči pro pláč. Tak jsem sešla z cesty a začala to mít u zadní části, protože jsem dospěla po xy měsících k tomu, že tomu člověku prostě není pomoci a jakákoliv moje snaha je stejně do luftu vyhozená.

Je mi to hodně nevhodné to takhle sdělit, avšak opravdu, když by tohle skončilo, tak by mi to nechybělo. Možná nějaké zvyky, možná nějaké vzpomínky, ano přiznávám jsem jen člověk, ale asi by se mi i ulevilo. Kdo ví, tohle nedokážu s určitostí tvrdit a nechci se vychloubat.

Všechno to vypadá, jako když vedu šťastný a spokojený život, ale já si tak říkám, že vím jak to je a jakou daň jsem za to platila. Nebaví mě to neustále mít jen oči pro pláč, říkat všem okolo, co mi kdo zas provedl a slyšet sice krásné rady o tom, že třeba se to uklidní a třeba se to změní. Když vím, že člověk se nikdy nezmění a kor tenhle, ten asi nikdy.

Prostě už jen říkám, že do toho nechci dávat nic, žádnou emoci, žádnou snahu a pokud to spadne na hlavu, tak to prostě spadne, zametu to a vyhodím pryč. Už opravdu nemíním neustále se dovídat o tom, za co zase můžu a co je na mě špatně a v čem dělám chybu a jak jsem někomu zas ublížila.

Jsem člověk hodně emotivní, živelný, nadšený a obvykle překypuji radostí a nadšením do všeho možného, avšak tady je ve mně vše ubité a já si připadám, že jsem se zasekla a v mých emocích nezůstalo nic.

Mám i ošklivé sny o tom, co by se mohlo stát a jak by to mohlo skončit, ale víš co, mě je to jedno i kdyby to takhle skončilo tak si tak říkám tak ať, stejně tomu už není pomoci.

Možná realisticky je, ale já necítím že tomu je pomoci nebo jemu je pomoci. Stejně moje slova jsou zbytečná, nevyslyšená, stejně údajně jsem úplně mimo nebo kdo ví co, už si ani nepamatuji co mi bylo řečeno, protože to vypouštím, je to totiž kupa hnusů.

Prý se na někoho, kdo čeká může vykašlat (napsala jsem to slušně, původní verze byla vulgární), ok v pořádku pochopila jsem, odešla jsem. Víc vědět nepotřebuji, tohle omluva nespraví. Nemám důvody setrvávat dál. Když takhle přistupuje k lidem, kteří čekají a já byla jedna z hlavních, kteří čekají několik měsíců i let, bohužel jsem se tohle dozvěděla, nedá se nic dělat, musím to respektovat.

Říkám si, že tohle si nezasloužím a odejít a už se nikdy tomu člověku neozvat. Nemusí mě prosit a ani dolézat, u mě už si neškrtne, necítím to tak. Necítím nic vůči tomu člověku.

Tohle, co nyní sděluji je jen snůška mých myšlenek, které mi uvízly v paměti, ale díky tomu mám jasno a je mi jedno, kdo si co bude myslet, aspoň budu mít příležitost být sama za sebe, bez něčího stínu a nemuset si hrát na něco šťastného co vlastně není. Vyrostli jsme z toho, co kdysi fungovalo a co můžu k tomu všemu říct, tak už se mi vyloženě hnusí tvůj charakter, tvé chování a můj trochu morální názor je ten, že by ses měl stydět a zapracovat na sobě.

Nebaví mě chodit po špičkách, volit jen spisovná slova, být neustále v klidu, neprojevit žádné známky emocí, vždy použít tu stejnou slovní formulaci, aby se někdo náhodou nenaštval, nebo aby se to nedotklo a hlavně úplně nejvíc mě nebaví neustále se bát něco říct, svůj názor, nebo prostě když s něčím nesouhlasím. Protože co to je, když člověk nemůže ani na plnou pusu říct svůj názor? Už ne, stačilo, děkuji, odcházím jinam. Věřím, že to pravé a ten pravý partner na mě stále někde v koutečku čeká a já si ho najdu.

Zdroj obrázku: © 2006 – 2019 TÝM STMÍVÁNÍ.EU. Stmívání.eu [online]. [cit. 6.3.2020]. Dostupný na WWW: https://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-sharlot33/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *