Nebudu čekat až se ozveš…

Ano, jsem typ člověka, který rád žije a který si rád užívá života.

A ano jsem typ člověka, který se rád vídá s lidmi a rád se domluví s lidmi na setkání, či akci. Ano, je to fajn a mám to tak ráda.

Vždy tak nějak se snažím svůj volný čas využít na maximum a maximálně ho vyplnit tak, abych se měla dobře a užila si každou volnou chvilku naplno, ono vlastně každou chvilku v životě.

Jsem ráda, když mohu takový čas trávit s lidmi se kterými je mi fajn a které bych ráda označila také za blízké přátelé a za lidi na které je spolehnutí. Avšak nelze, protože nechtějí. Jsem člověk, který rád pozná nové lidi a u mě mají lidé dveře otevřené v mém životě, nikoho nedržím, ale ani nikoho neodháním. Když však nikdo nechce ani zavítat tak pak nebudu toho člověka přemlouvat a když ani poznat nechce, tak jediné co řeknu „Děkuji“ a to z důvodu, že mi ten člověk ušetřil čas a můžu jít dál životem a nemusím se trápit pro to, že mi ten člověk nepíše, nekomunikuje, nebo nechce se znát. Aspoň to vím rovnou a můžu se posunout dál životem a to mě netrápí, aspoň vím.

Nebudu nikdy nikoho nutit, aby zůstal v mém životě, nikdy jsem taková nebyla a nikdy jsem nikoho do ničeho nenutila. Vždy jsem a budu benevolentní a nechávám každému svobodnou vůli se rozhodnout jakkoliv chce a kolikrát chce.

Lidi mají svou hlavu a tak nepotřebují, aby za ně někdo jiný rozhodoval a říkal jim, co mají dělat a já už to vůbec nejsem.

Také se rozhoduji za sebe a nepotřebuji k tomu někoho, kdo by mi říkal, co a jak mám ve svém životě dělat, či nedělat. Když budu potřebovat a chtít o radu si řeknu, ale bez zeptání rady nepotřebuji, umím přemýšlet a rozhodovat se.

Obvykle jsem to já, kdo navrhuje setkání, píše první, ptá se a zajímá se, ano nevadí mi to, jsem ráda, seberealizuji se tak, protože je to pravda, mě fakt lidé zajímají a komunikace s nimi a jejich životy, jsem taková. Možná živel, možná akční a moc upovídaná, ale ano jsem to já. Mám radost, když někoho zajímám také já a když se někdo ptá na mě a udělá mi největší radost, když se někdo chce sejít a tím pádem vystoupit z anonymní zóny internetu.

Ještě lepší je, když k tomu i dojde a z pouhého virtuálního dojde i na reálné, to už pak považuji, že ten člověk je reálný a není to jen smyšlená postava na sociální síti.

Mám ráda domluvu takovou, že se oba shodnou na kompromisu a není to jen jednostranné a jedno-zájmové setkání, ale když to tak chtějí oba lidé a jsou ochotni do toho dát svůj čas a energii. Nemám ráda plané slibování na neurčito, nebo když vám sice někdo řekne den, ale už neřekne čas, místo a nic a pak to odloží, že se vám ozve? Tak na to řeknu to, že se na to můžu rovnou vykašlat. Nejsem typ člověka, který by na někoho čekal, jako nějaký z mého úhlu pohledu zoufalec, který nemá nic jiného za ten den na plánu než čekat, až se někdo ozve? Tak to fakt ne, jsem tvůrcem svého života a já si budu rozhodovat o náplni svého dne a pokud mě někdo takhle nechá čekat, tak pak ať už ode mě nečeká raději nic.

A ať nečeká ode mě nějakou loajalitu. Ano, tohle se mě dotkne, jelikož si svého života a svého času vážím a nechci ho věnovat někomu, kdo se chová takhle panovačně a ještě si o sobě moc myslí. To fakt ne, mám svou hlavu a raději si vymyslím na ten den něco jiného, ale hlavně podle sebe, tak jak to chci já a ne tak jak mi někdo nakáže.

Jakýkoliv náhradní i improvizační plán je v tu chvíli pro mě krásnějším a nádherným řešením, než na někoho čekat, až se ozve? Zda se vůbec ozve? To tomu člověk nestojím za upřímnost, ať rovnou řekne, že dnes čas prostě nemá, že to vyjde jindy? To raději upřímnost rovnou, že to vyjde jindy, než tuhle planou lež.

„Slibem nezarmoutíš“ to se říká, ale mě to zarmoutí, kor když je to takovýto planý a falešný slib do prázdna. Nikomu neberu, že fakt nevěděl, zda má čas a jak to bude stíhat, ok, nikoho nesoudím, ale zas nemám ráda tohle v roli toho druhého, který je takhle dotlačen do té role, aby čekal? To se zas nelíbí mě, to ať rovnou vím, že čas dnes nebude a vyjde to jindy a já se tak můžu zařídit jinak a využít svůj čas na smysluplnější a pro mě lepší aktivity a lidi.

Ano, možná jsem v tomhle tvrdší, ale mě zas nepřijde měkké a citlivé jednání to, když Vás někdo nechá čekat. Vyložím si to takhle „Nu, nevím jak to budu stíhat, ale aby se nenaštvala, tak dám vědět že se pak ozvu, ale cítím že to asi nebudu dávat časově, ale nechci to odvolat úplně tak ji nechám čekat a pak milostivě se ozvu.“ A já na nějaké milostivé ozvání čekat fakt nebudu.

Vážím si sama sebe a tak preferuji i jednání na úrovni s tím, že ke mně ten člověk bude přímý a raději to rovnou odpíská a na rovinu, anebo to slíbí a dodrží, nic mezitím.

V tomhle nejde nic mezitím, buď to vyjde, anebo nevyjde.

Ten čas ztracením čekáním Vám nikdo nevrátí a to je v tomhle ohledu z mého pohledu ta největší ztráta. Promrhat krásný a volný čas kvůli někomu, kdo si Vás nedokázal vážit a byl jen sobec, nebo prostě jen neměl na to Vám to na rovinu říct?

Nemám to ráda a pak ať už ode mě raději ten člověk už nic nečeká, když mi tohle provede. Já se zařídím jinak a mám jiné aktivity, které mohu dělat, já se málokdy nudím, nu spíše vůbec. Takže si vždy něco najdu co můžu dělat, takže nejsem žádná znuděná figura.

Ne, nebudu čekat na někoho, kdo mě chce donutit čekat, o to víc čekat nebudu a budu si robit co chci. Nejsem a nebudu pod ničí kontrolou. Nevím, jakým právem si někdo můj čas a to co budu dělat nárokuje. Netuším, ale vždy si za svůj život a za to co budu robit ručím sama a tak to i zůstane a bude nadále.

Zdroj obrázku: NERI. tajemne.blog.cz [online]. [cit. 23.11.2018]. Dostupný na WWW: http://tajemne.blog.cz/1601/je-mozne-vylecit-osamelost

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *