Nebudu se nutit

Život je dle mého úhlu pohledu o tom, aby se žil a užíval. Co jde ovlivnit tak ovlivnit, co jde udělat tak udělat na maximum aby to bylo krásné a šťastné pro nás jako pro člověka.

Mám za to, že člověk by se měl v životě činit šťastným a dělat pro to maximum. O to však ten život je, na co bychom jinak žili když bychom se nečinili šťastnými?

Ano, lidi si na sebe nabalují povinnosti, nebo starosti, ale pak jim ta hlavní pointa života uniká a to je to být šťastný.

Ano, je pravdou, že v životě máte lidi se kterými nemáte nejlepší vztahy, nebo prostě některé lidi byste nejraději ze života vyškrtli, jenže prostě jde to obtížněji.

Lidi v životě, které dostáváte nejsou náhodou, je však na Vás, koho si ve svém životě necháte a koho vůbec, je to na každém z nás volba.

Leckdy není potřeba ani speciální důvod, stačí prostě jen to, že u některých lidí prostě necítíte, že byste je chtěli mít ve svém životě a to bohatě stačí. Nemusí Vám nic udělat, nemusí to být hned zlé, ale prostě necítíte s nimi nějaké pouto, či touhu s nimi trávit čas tak prostě to stačí pro to, abyste si v sobě ujasnili, že „Ne“. A upřímně nemám ráda a necítím, když se mám bavit někde s někým jen kvůli nějaké slušnosti, nebo aby se někdo jiný na mě neurazil, anebo aby mě dokonce někdo nepomluvil. Není mi to příjemné a díky Bohu a Vesmíru, že jsem ve fázi života, kdy si o tom můžu rozhodnout sama o tom s kým se bavit a s kým ne a už se nutit nenechám.

Od mala jsem totiž nesnášela, jak se někteří lidé viděli a navštěvovali a tak falešně se zdravili a povídali si jak se mají a co je u nich nového a tak, přitom pak v zákulisí jste slyšeli jak se vlastně ani vidět nechtěli, že ten a ten se vychloubá a že je to ztracený čas a také to, že ho nemusí toho člověka.

Tak k čemu to je, když se ti lidé vlastně ani moc bavit nechcou proč se do toho nutí? Tohle jsem nikdy nechápala a nechápu. A jsem také tím pádem nešťastná i doposud z toho, když mi tohle někdo předsouvá a říká mi „A udělej to pro toho a tamtoho.“ Ne, neudělám, když to necítím, ten a tamten se smíří s tím, že si budu sama rozhodovat o tom s kým se budu bavit, tak jako si o tom rozhoduje ten a tamten.“

Anebo předsouvání typu „Ten a tamten přijde.“ A já si tak říkám „A co já s tím jako?“ a tak vnitřně se pousměju a zachichotám, jelikož nechápu.

Další „Ten a tamten říkal jak to má strašně těžký a jak mu ti a tamti ublížili.“ A já si tak řeknu „Ale mě nezajímá jak si žije ten a tamten, tu tvrdost života mu nikdo nebere, ale já mu ji ani neulehčím, ze slušnosti se na to ptát nebudu, když mě to fakt nezajímá.“

„Nu a to víš ten a tamten ti chce udělat radost.“ A já „To je sice hezké, tu dobročinnost mu nikdo nebere, ale já to tak necítím, že bych to měla přijmout tak si dovolím upřímně a korektně odmítnout, jelikož to necítím jako upřímný čin pro radost.“

Vážně na co se nutit do něčeho, co cítím, že není upřímné. Moje srdce a cítění není hlupák, stejně tak jako srdce ostatních lidí a neradí jim špatně.

Proč to dělat jen pro to, abych někomu udělala radost, když mě to tu radost ubere? Ne, opravdu ne, stejně by ze mě bylo cítit, že to nečiním dobrovolně a stejně tak bych byla za tu špatnou.

To radši hrdě řeknu, že ne a raději hrdě se zdravým sebevědomím řeknu, jak se věci mají a řeknu, že se omlouvám, ale že o to nestojím, anebo že prostě mě to nezajímá a nebudu se ptát na věci a lidi, kteří mě nezajímají.

Pro mě je to zbytečná informace, která mi nic nepřinese a ani ji nerozšířím a pro toho člověka koho se to týká by to bylo zbytečné šíření informací, protože ode mě stejně nedostane žádnou zpětnou vazbu nebo optání.

Nejsem první a ani poslední kdo to takhle má. Možná je to těžký boj a jak by řekl můj táta „Za hrdost se někdy platí, ale vyplatí se ji mít“ a přesně tohle mám na mysli, když se tohle všechno blíží a valí se to na mě. Myslím na to a vím, že radši hrdě a v souladu s tím jak to cítím a nenutit se do ničeho co mi není příjemné a nechodit za svou hranici.

Promiňte mi lidé u kterých mě informace, které se mi hrnou o vás z jedné nebo druhé ruky tak opravdu mě to nezajímá, nic s těmi informacemi nedělám, jde to mimo mě. Když mě něco zajímá, nebo někdo zajímá tak se zeptám klidně sama a doptávám se na detaily a tak nějak všechno, ale na to co se neptám tak fakt jde mimo mě, k ničemu mi to není. Omlouvám se, že Vám nedávám žádný zájem, ale i kdybyste ho ode mě dostali, nebyl by dobrovolný čehož nechci dopustit. Takže raději lepší lhostejnost upřímná, než neupřímný zájem.

Šetřím čas sama sobě a i Vám.

Nutit sebe ani Vás nebudu, já se mohu věnovat něčemu jinému a Vy též, se mnou neztrácejte čas, jsem asi ztracený případ, u mě ten zájem nevzbudíte, když ve mně ani špetku není.

Možná jsem fakt hrdá lvice, která někdy musí jít proti proudu řeky ve které plavou samé ryby, ale zas jsem to pořád já, cítím sama sebe a své názory a svoje pocity, neschovávám je, nepřetvařuji se, jsem to prostě já a neschovávám se za něco falešného a neubližuji si ani tím falešným zájmem.

A za což jsem ráda, že tu hrdost mám, že jsem tak, jak jsem. Ano, někdy trochu pochybuji nad tím, zda se nemám nechat zlámat tím, jak do mě lidé hučí, avšak pak si uvědomím, že to musím být stále já tak, jak jsem a že jedině to, je to nejlepší řešení. Nelitovat, nebrečet a nenechat se vydírat těmi průpovídky typu „že jsem zlá, nebo že to někomu bude líto“, upřímně nebude to líto, možná tak tu minutu kdy se to ten člověk dozví, ale pak na to zapomene a bude mu hej, takže na klidnou.

A jak to máte Vy, jste hrdý lev, anebo se necháte zlámat na city a pro někoho to uděláte tak, jak si přeje?

Zdroj obrázku: HRONOVÁ, Eva. Polahoda [online]. [cit. 21.12.2018]. Dostupný na WWW: https://polahoda.cz/andele