Nechávám to Vesmíru

Neustálé strašení o tom, co bude, všichni vystrašení, vyjevení, plní obav a neustálý stres kvůli tomu co bude. A já si připadám jako jediný stožár, který je v klidu a říká si „no co nějak to bude.“ Protože fakt nějak bude ať to dopadne dobře, nebo špatně, nějak to vždycky dopadne. Jen strašení a stres, co by se muselo změnit a pro koho by ta změna byla a jak moc špatné by to bylo. Fajn, nikomu to neberu, že není ideální situace a nehýří tu hojnost, fajn. Nepopírám současné problémy a potíže, přijímám je tak, jak jsou a taky pro jejich zlepšení dělám co můžu a co považuji za nejlepší v mých nápadech a silách.

A i když pro to dělám, musím to prostě zkusit, zda moje nápady a snahy jsou opravdu účinné, jinak to nezjistím. Jenom tady strašení, co když se něco nepovede, no a tak se nepovede, zjistím hold, že se mám toho mraky co učit a hold nejsem ta spása, za kterou mě všichni mají. Fajn, tak problémy jsou a to strašení tě ze začátku nabije motivací a máš chuť s tím vším něco dělat, tak se do toho opřeš a děláš maximum a i stejně furt jenom straší o tom, co bude, tak to vystřídá nechuť tohle poslouchat a naposled tě to sice vyšokuje, co vše se může stát, rozhodí tě to a vlastně když se z toho vyklidníš nebo spíš vystřízlivíš z toho šoku, tak si pak vlastně uvědomíš, že tak či onak, dáš do toho svoje maximum, ale odmítáš se neustále bát. Nějak to dopadne, bez snahy to nevzdáš a nevzdáš to jen tak, ať si každý říká co chce a jak chce. Já tyhle všechny strachy odevzdávám Vesmíru, nehodlám se bát a žít denně ve stresu a strachu. Doba a čas se nějak vyvrbí a ta situace, nic není horké tak, jak se uvaří. Nějak to vychladne a nějak se to vše dokončí, nějak bude. Vždy to nějak dopadne, přijmu jakýkoliv výsledek, na ten horší jsem díky těm obavám lépe vybavená a když přijde ten dobrý tak budu spokojená a všem těmhle strašpytlům spadne brada. Není to poprvé, co by se mýlili a jen se báli.

Místo toho, aby motivovali a pomáhali ti, tak jen straší, jak to blbě dopadne a jak to vypadá všechno blbě a šíří fámy, ty je pak úspěšně vyvracíš a říkáš si „proč jsou sami proti sobě a sabotují se a sabotují i mě?“ Nechápeš a na nic z toho nepřijdeš proč. Prostě tě to nějak všechno tak znechutí, že už to nehodláš poslouchat, prostě dáš do toho zlepšení a změnění situace maximum a uvidí se. Co považuji za nejlepší co umím, to udělám a pak Vesmíre prosím slituj se a odměň mě za tu tvrdou práci, kterou mi přijde, že vykonávám sama, protože jediná si držím motivaci a cílevědomost, že to má potenciál se vylepšit. Věřím tomu, dýchám pro to, miluji to. Tak se prosím pohněme dopředu, moc si to přeji a makám na tom. Odmítám se strhnout tady zdejší davovou negací o tom, jak je něco u konce, nebo odepsané. Když se to stane a budou mít pravdu, ano uznám že měli pravdu a uznám, že mám spousty chyb, které musím zlepšit a do budoucna na sobě máknout, zřejmě to bylo nedostačující ta moje práce. Avšak pokud se mi to podaří budu na sebe hrdá a budu mít velkou radost, že se mi to povedlo a neztratila jsem motivaci. Ale přijmu jakýkoliv výsledek, nelpím ani na jednom, nějak mě to znechutilo na něčem lpět, protože to se pak neplní a prostě nechávám to plynout. Vesmíru ty víš co děláš a odměníš ty, kteří si jak zasluhují. Nikdy si nezklamal, stejně tak jako karma. Proto to nechávám být, výsledek se ukáže ve správný čas a každý sklidí, co zasel. Věřím tomu a proto jsem v klidu. Nestresuji se, nějak se situace má a tak je, rozhodně tomu nepomůže když budu další uzlíček nervů, který se bojí každého dne. Fakt ne. Mnohem víc mi v mé práci pomůže pohoda, klid a dobrá nálada a dělat jako že se to zlepšení už stalo.

Zdroj obrázku: KAREL ČÁRLÍ NOHAVA. Ekontech.cz [online]. [cit. 28.10.2021]. Dostupný na WWW: https://www.ekontech.cz/clanek/jsme-ve-vesmiru-sami