Nechci odnášet za Tebe tvoje prohřešky

Kurňa fix, už mě to, ale vážně štve. I na škole, i nyní jsem byla ten typ, který si lidi snadno pamatují, hned mě poznají a pamatují si mě. Na jednu stranu „Super, bezva, snadno se proslavuji a získávám přátelé, známosti a nápadníky.“ Ale na druhou stranu, cokoliv zlého se stane, nebo se u něčeho přichomýtnu, tak jsem jakože ten viník, přitom jsem to ani nemusela podělat já, ale někdo jiný, kdo byl prostě nenápadný a já nápadná to odnesu.

Je to komické, že? Ale tohle se se mnou táhne už pekelně dlouhou dobu, ani nevím, zda se mám radovat, nebo se zlobit. Vždy jsem k sobě přitahovala nevýrazné typy lidí, takové, kteří snadno splynou s davem. Ok, v pořádku každý je nějaký, mě to takhle vyhovuje. Je teda pravda, že kamkoliv takhle s někým přijdu, tak obvykle lidi první zdraví mě, dívají se na mě, poutám jejich pozornost, vysvětlují něco mě, podávají to mě a tak dále. To je sice nyny a rozkošné, ruce bych jim ulíbala za toto. Avšak, když se něco podělá a můj společník, nebo společnice udělá trapas, nebo něco nevhodné, tak se on i ona snadno schová do davu, kdežto když pak na to někdo přijde tak hádejte na koho se první podívá? No na mě, správně.

Jsem snad chodící zodpovědnost za všechny nedořešené věci? Za všechny problémy, za všechny trapasy?

Nevím, asi mi přijde, že ano. Přitom jsem to já ani neudělala kolikrát. Ano, když to udělám tak v pořádku, nesu si za to odpovědnost a nestěžuji si, vezmu to sportovně.

Avšak nerada odnáším za někoho cizí průšvihy, nebo nedostatky. Přitom já třeba dělám správně to, co mám, ale stejně to odnesu já a toho jakože viníka, kdo to obelstil a udělal, tak ten nic, ztratí se v davu jak myš a lejníčko z toho.

Já se normálně musím smát při psaní tohoto článku, ono to zní dost komicky, jak to sem hážu slovo po slově, ale ono to tak je.

Nevztekám se, nebo si nechci vylívat své negace, ale spíše zamyslet se nad tím, proč to tak je. Víte, že někdy bych si tak přála taky být neviditelná? Provést nějaký rebelský čin a utéct od toho a pak by ochranka, nebo někdo z obsluhy lapil úplně někoho jiného a vynadal mu? Nebo když bych v práci něco podělala a neodnesla jsem to já?

Ooooo můj bože to by byl život…. Brala bych to aspoň na 24 hodin. Pak bych se toho nabažila a zas bych to chtěla vrátit :-).

Ale tak jako uznejte, že by bylo fajn si to takhle někdy prohodit a někdy se prostě zbavit odpovědnosti.

Koho to někdy neunaví?

Jdete někam s někým a už se obáváte, co zas eticky nevhodného provede a že se zas lidi budou divně koukat na Vás, nebo zastaví Vás, proč to děláte a ať to neděláte, přitom Vy jen normálně stojíte a neděláte to. Prostě jak u nějakého smolaře, nebo já nevím co.

Tak si tak někdy říkám, že snad radši budu všechno vyřizovat, říkat, objednávat a dělat já, protože tak mám jistotu, že to proběhne v pořádku a bez nějaké trapné chyby, nebo nevhodného neetického přestupku, protože pak se vyhnu těm udivujícím pohledům lidí.

Raději ať na mě koukají, jako na zajímavou osobu v dobré slova smyslu, nebo že je upoutal můj hábit, ale ať prosím nekoukají udiveně, když za to ani nemohu. Ať koukají na „viníka“ no ano, jenže to by viník musel být viditelnější, asi? Nebo jen prostě si to k tomu pravému viníkovi nedovolí? To mi také tak přijde.

Že někam jdu třeba sama za sebe, mám informace správné, vím co dělám a najednou mě osloví obvykle nějaký muž a začne mě poučovat o tom, proč bych to měla dělat jinak, nebo kde, co najdu a kde co jak funguje. Já to sice slušně odkývu a poděkuji, že vím co a jak. Ale stejně mě to svým způsobem trochu nadzvihne, protože si řeknu „přeci nejsem žádná blbka“.

Já vím, že mým společníkům, nebo lidi se kterými takhle někam jdu tak to vadí, protože si připadají méněcenní, když mě takhle občas někdo zastaví a vysvětluje, jak pro hlupáka. Sice nevím, co jim na tom tak vadí, avšak ok. Ale já si pak připadám, že kamkoliv se hnu, nebo jdu, tak ve mně někteří lidé vidí „hlupaňu“. Někdy by prostě bylo fajn, kdyby mě nechali žít a konat, vím co dělám i ve svých letech, nejsem mimo, nebo nevzdělaná.

Já nevím lidi jestli tohle znáte, jaké to je být v mé roli, hádám, že se určitě někdo takový najde. Avšak mě už tohle vážně unavuje.

Nebo když prostě jdu psychicky podpořit jednu mou osůbku někam, zastavíme docela trapně před davem lidí a čekáme a čekáme na to, až nabere odvahu někam jít. Ok, v pohodě, pak tam tedy vejde, já mám čekat venku. Celou tu davu ten dav nekoukal nic, ona zajde a já tam zůstávám tak najednou dva čučí na mě a div se jim nevalí očí, pak se jakože nenápadně ptají na hloupé otázky. Pak někdo z davu vyjde a jakože kolem mě chodí a jakože hlasitě telefonuje a chodí z místa na místo, ale stále po mě kouká, zda sleduji jeho.

Nevím co si o tom myslet, tak stojím rovně, ruce podél těla aby to bylo naprosto neutrální a hledím si svého, přitom mi stejně přijde, že toto mé držení těla asi budí víc pozornosti, než kdybych civěla do telefonu a skrčená. Pak přijde a poví, že to bylo nejvíc trapný a trapný, ale ok, beru. Chválím, že to zvládla a mám radost, jen mě trochu mrzí, že jsme nemohly jít spolu, ale beru to.

No co by, někdy by bylo fajn, být neviditelná, ale když je tahle pozornost pozitivní, tak si to užívám. Ono všechno má své kladné a záporné chvilky.

Zdroj obrázků: HOLENKOVÁ, Hanka. Daruj poukaz [online]. [cit. 28.2.2020]. Dostupný na WWW: https://darujpoukaz.cz/blog/strelnice-aneb-trefa-do-cerneho

RŮŽOVÁ RŮŽE. Long story [online]. [cit. 28.2.2020]. Dostupný na WWW: http://my-super-web.blog.cz/en/1601/tag-emoji-tag