Některé věci jdou pomalu a některé jdou sešupem

Asi tak jako každého někdy udivovalo tak mě udivuje každým dnem na životě ta rozmanitost.

A nikoliv v tom, že by mě každým dnes naštval někdo jiný, jak se říká, to nikoliv, však udivuje mě na životě ta rozmanitost, že některé věci, či situace se v životě ne a ne udát, či jdou hodně pomalým krokem a člověk je i rád za každý posun v ději, či v té situaci. A některé věci jdou až neuvěřitelně rychle, aneb takovým sešupem.

Ani nevíte jak se to stalo, avšak stane se to a Vy jednáte s tím, co přilítlo.

Dříve jsem si myslela, že se to dá ovlivnit, že mohu ovlivnit to zda něco řeším, či dělám pomalu tak tím zákonitě to půjde i pomalu. Avšak spíše jsem se setkala s nátlakem, abych jako mákla na tom.

A když jsem si potom myslela, že když budu vše řešit a dělat hned tak tím pádem to budu mít rychle vyřešeno, odděláno a tím pádem i věci se budou rychleji míhat a postupovat.

Avšak došla jsem k tomu, že tím víc se děj věcí prodlužoval, tím spíše jsem musela na něco, či někoho čekat a leckdy ani to, že jsem řešila hned nebylo mi prospěšné, leckdy zbytečné.

Pochopila jsem, že děj věcí a to jak co přijde do života se ovlivnit nedá. Avšak můžeme ovlivnit to, co budete dělat my a jak to pojmeme/přijmeme.

Můžeme to řešit pomalu a postupně a tím pádem to bude mít jiný výsledek než když to budeme řešit hned a za pochodu, tím také dosáhneme jiného výsledku. Je jen na nás jak k tomu budeme přistupovat a jak se k tomu postavíme a co vlastně chceme za výsledek. Obvykle to poznáme na tom, když se jedná o něco na čem nám hodně záleží, či úplně nejvíce. Ano, týká se to nás a našeho života, ale nejvíc právě toho čeho si nejvíce vážíme, tam pak si hodně rychle rozmyslíme další kroky, co a jak robit dál.

I tak děj života a průběh událostí je leckdy nevyzpytatelný a to na co jste dlouho čekali a ne a ne to přijít tak to leckdy přijde znenadání a ani netušíte, že to fakt přijde do života, že jste se vlastně dočkali.

A to na co už chvátáte a chcete to mít co nejrychleji za sebou tak obvykle tam se to leckdy zbytečně protahuje a nevíte jak to pospíšit víc. Může to člověka i rozčilovat, avšak stejně pak člověk dojde k tomu závěru, že sice může ovlivnit svou reakci a svůj přístup, však už nikoliv za to, jak to půjde dál a když už další průběh nezávisí jen na nás, ale na protistraně ve které může figurovat jeden člověk, či více lidí, kteří to svým přispěním a reakcí mohou pozměnit, či ovlivnit.

Je to tak a leckdy nezbývá než si s mou oblibou říci „Nenaděláš nic.“ Možná to zní lehce flegmaticky, avšak pochopila jsem v životě to, že čím víc lpíte, či myslíte na to, aby se něco pohnulo, změnilo, vyřešilo, či bylo jiné než doposud, o to víc to stagnuje. Jelikož na tom lpíte a bráníte tak myšlenkami volnému toku událostí a ději.

Pochopila jsem, že čím víc volného průběhu dáváte a tvoříte postupně tak tím spíše se vše děje tak, jak si přejete. Přát si člověk může, avšak něco jiného je si přát a něco jiného je na to lpět a na nic jiného nemyslet.

Čím spíše volněji a postupně člověk tvoří a robí kroky v ději a v situaci, které pociťuje že jsou správné, tím spíše se vše tvoří tak, jak si přeje a jde to svobodným a volným tempem.

Abych to nazvala správně, děje se to tak jak má a ve správný čas na správném místě.

Pochopila jsem, že čím pomaleji vše oddalujete a odkládáte, tím spíše se na Vás valí nátlak, souhrn povinností a tím více na Vás s tím někoho spěchá a chce to hned. Tím spíše se vše odehrává hned a ponouká Vás to k tomu, abyste zrychlili. Když zas něco brzdíte vlastním přičiněním, můžete přicházet o něco v životě, co by Vám mohlo pozitivně změnit, či zlepšit život. Bránit se úplně všemu novému také není dobré, avšak respektuji ten fakt, že pokud to tak člověk cítí tak to chápu a respektuji.

Rozhodně neříkám, že by teď všichni na povel měli všechno urgovat a nechat se unášet proudem života. To je na každém jaké tempo v životě zvolí.

Jen když mám mluvit za sebe tak toto jsem v životě pochopila. Leckdy se nestačím divit, ať už jde o vážné věci, či „ptákárny“ tak leckdy se to děje neskutečně rychlo a i pomalu.

Mým životním paradoxem se kterým se často setkávám je to, že vážné věci mi v životě stagnují a neposouvají se, ačkoliv bych chtěla, už jen pro ten pocit klidu a toho, že vím jakým směrem se budu odebírat. A „ptákárny“ které nejsou podstatné tak ty se řeší pořád a klidně z minuty na minutu a ze dne na den a ovlivňují tím pádem úplně vše a já si tak říkám, že někdy nevím, kde mi hlava stojí zda ji mám stále na svém krku.

Leckdy třeba potřebuji něco objednat hned a potřebuji to, co nejdříve, tak tím spíše se mi zásilka opožďuje a čekám jak stojící sloup na to.

A leckdy si řeknu „nu tak si to objednám, ale žádnej kvalt“ a ejhle do druhého či třetího dne to mám u sebe.

Leckdy fakt koukám, ale určitě s tím má co do činění to, zda na něčem lpíme a chceme to brzy tak tím spíše to brzdíme vlastní myslí, aby to k nám mohlo přijít a to na čem nám až tak nezáleží tak tam se to děje nesmírně rychle.

Když si tento paradox na svém životě uvědomuji, začala jsem ho praktikovat tak, aby se mi můj život skutečně změnil a lepším směrem.

Jisté záležitosti, které mě dříve trápily a já čekala na změnu jak na smilování tak zrovna u tých jsem dala volný průběh, naučila jsem se je vypouštět z hlavy a řešit je pouze minimálně, pokud tomu již nebylo hnutí jiné. Avšak odložila jsem trápení na jindy a naučila jsem se tomu všemu dávat volný průběh, smířila jsem se s tím, že nyní výsledek ovlivnit nemohu a jediné, co mohu je si přát a tak jsem to urobila a robím nadále. V tých vážných záležitostech se to vážně proměnilo, čím víc jsem to měla u zadní části těla tak tím spíše se vše začalo zlepšovat, vylepšovat a harmonizovat a zrovna tak, jak jsem si dříve vysnívala a modlila se za to.

„Je to záhadné, ale pokud to tak funguje tak to budu praktikovat dál“ řekla jsem si. A tak jsem to začala praktikovat i ve vztahu s pár lidmi. Nechci tím říct, že mi ti lidé začali být jedno, to fakt ne, ale přestala jsem řešit „ptákárny“ a každý detail jejich života a to jak co mysleli a to jak se zachovali vůči mě a to jak to bude dál, přestala jsem postupně na to myslet a nechala život plynout, zaměstnala jsem svou mysl myšlenkami na jiné věci a aspekty ze svého života a víc se věnovala tomu, co mě baví a ono ejhle ty vztahy s těmi lidmi se začali dít, tak jak jsem si přála. Začali si opravdu mě víc vážit, chovat se mile, přátelsky a láskyplněji vůči mě a dokonce mě začali sami vyhledávat a ptát se mě, kdežto předtím jsem se vždy jako ocásek ptala první já, vyhledávala a uháněla já.

Zajímavé, avšak funguje to. Není nad volný průběh.

Neříkám, že je nejlepším řešením se na všechno vykašlat a mít to všechno u zadní části tělo, to nikoliv, však nechávat život plynout a když na to dojde zareagovat tak, jak cítíte, že to je nejlepší, jednat když je potřeba a tak jak cítíte, že to bude nejlepší, avšak nelpět na tom, nemyslet jenom na to a taky si dovolit žít a zabývat se něčím jiným. Pak vše může pracovat pro Vás a může být vyslyšeno i Vaše přání.

Co si o tématu myslíte Vy? Jaký na to máte názor? Řešíte situace v životě hned, anebo odkládáte na později?

 

Zdroj obrázku:© 2013-2018 SUENEÉ UNIVERSE. Suenee universe [online]. [cit. 13.7.2018]. Dostupný na WWW: https://www.suenee.cz/astralni-cestovani-a-snovy-svet-jsou-skutecne/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *