Nesčetněkrát jsem se za život setkala s otázkou „Proč nemáš ráda překvapení? Každý přeci má rád překvapení.“ nebo „Každá ženská má ráda překvapení, ne?“.
Na což mohu odpovědět velice jednoduše „Ne, nemám ráda překvapení a to jak ze špatných zkušeností tak celkově ve mně pojem překvapení nevzbuzuje nic pozitivního, naopak, obavy, rozpaky, stres a úzkost. A je fakt, že nejsem každý a nejsem každá ženská, proto to tak mám.“
Proto takové lidi ihned poprosím, ať mě berou individuálně a nezaškatulkovávají si mě do kategorie „všichni lidé“ nebo „každá ženská“.
Pojem překvapení asi má budit to, že do Vašeho života vstoupí něco nečekaného, nebo že se stane něco nečekaného, co Vás má údajně potěšit, nadchnout, povzbudit, něco Vám to pravděpodobně krásného dát, nebo že Vás někdo překvapí tím, že se někde objeví, nebo že udělá něco pro Vás.
Asi tak by to mělo plnit účel to překvapení.
Nikomu nic neberu, je to každého věc co má rád a nemá rád, ale sama za sebe mohu tvrdit to, že čím víc překvapení nemám ráda tím horší překvapení jsem do života dostala.
Vždy když mi někdo řekl, že má pro mě překvapení tak i přes mou počáteční zvědavost v dětství a pak v dospívání tak jsem pak došla vždy k úzkosti, rozpakům a do situace, kdy jsem nevěděla co robit.
Když mi moje kamarádka/y řekla, že má pro mě překvapení, tak to vždy byla nějaká špatná zpráva, nějaký průšvih, většinou o nějakém klukovi a co se s ním stalo, nebo co jim provedl. Nebo nějaký hrozný drb, který se o mě nesl a ona mi ho řekla. Takže to opravdu nebylo překvapení pozitivní, pak už časem ve mně při této větě vždy polila horkost, co se zas stalo.
Když to řekla učitelka ve škole, že pro nás má překvapení, tak to vždy bylo něco ve stylu nečekaného testu, nebo nečekaného zkoušení, tudíž to bylo samo o sobě negativní. Takže z čeho měl být člověk nadšen?
Když mi muži v životě chystali překvapení tak to nejprve bylo tak, že se mi ozvali s tím, že ať se třeba kouknu z okna, nebo před dveře, že tam mám překvapení a když jsem se podívala tak tam stál ten dotyčný. Což pro mě byl šok a netušila jsem zda se radovat, nebo být naštvaná. Nebo překvapení ve formě dárku, upřímně málokdo se mi fakt darem pojem překvapení trefil do vkusu, obvykle to byla věc, která mi buď neseděla, já ji nevyužila, anebo dokonce jsem takový dar nechtěla a přesto dostala. Anebo jsem dostala něco, co bylo přehnaně drahé, přitom já jsem tomu člověku dala věc, která zdaleka nestála tolik jako ten dárek pro mě, což mi bylo takové trapné a nepatřičné. Takže překvapení ve formě dárků nemám ráda vůbec.
Když mě muž chtěl překvapit nějakým zážitkem tak to bylo asi to nejhorší, protože mě nečekaně vzal ke svým rodičům. Což beru jako fajn gesto, ale raději jsem na takové příležitosti připravená, takže nečekaně se seznamovat s rodiči taky není zrovna dvakrát super, ale co už stalo se, nebylo to jedno z nejhorších překvapení v životě.
Úplně asi nejhorší jsou ta překvapení o kterých Vám někdo řekne, že to najdete na sociální síti, ať se na to mrknete. Tak hned po takové zprávě úplně cítím úzkost co tam zas je, kdo tam co přidal a zda tam není něco trapného.
Když mi takovou větu někdo řekl tak to bylo buď proto, že tam někdo přidával nějakou momentku – fotku se mnou na které jsem vypadala nemožně. Nebo to byla nějaká fotka o které jsem nevěděla, že ji bude dávat na sociální sítě bez mého dovolení a vědomí.
Anebo to taky bylo ve formě toho, že mi to řekl chlap, který o mě údajně usiloval – ale fakt jen údajně a až když jsem se po celém dnu podívala na sociální síť tak jsem tam zjistila, že je s někým zadaný. Nebylo na tom příjemné vůbec nic, nejvíce ta lež a podvod a ta zbabělost mi to říct do očí, že někoho má. Jinak ta informace jako taková strašná nebyla.
O to víc mi snad přijde, že mi taková překvapení chodí do života. Nevím zda si to vyložit jako zákon schválnosti, nebo mě to snad něčemu učí.
Ale co si mám myslet, když člověk blízký, který moc dobře ví, jak to mám a jak nenávidím překvapení. Nemám totiž ráda na tom to, že tu věc – nebo ten aspekt překvapení nemohu nijak ovlivnit.
Jsem totiž raději, když svůj život si mohu ovlivnit podle svého a jsem tím tvůrcem já.
Není to tak, že bych chtěla mít vše pod kontrolou, to ne, vím že to nelze, avšak taková negativní věci, které chodí nečekaně si pokud možno ráda odpustím, jsem radši když vím, že co si urobím to mám a co neurobím to nemám, je to taková dobrá spolehlivost v životě, která nezklame.
Avšak vracím se k původní myšlence, když člověk, který to moc dobře ví, jak to máte tak se tváří a jedná s vámi tak jakože to hodně respektuje a i chápe. Ale po hodně dlouhé době, několika měsících se vlastně dozvíte jedno velké negativní a nejvíc obávané překvapení, to co úplně nenávidíte tak zrovna dostanete od tohoto člověka od kterého jste cítili a mysleli si, že to nikdy nepřijde. Nu tak to hodně zklame a já osobně se cítím tak, jako kdyby se mi vše rozpadlo a kladu si otázku „Čím si toto zasluhuji, proč mi to ten člověk urobil?“ „Je to jen tím, že překvapení nesnáším, tak o to víc mi to osolil do života?“ Netuším, ale nikomu své názory ohledně překvapení nevnucuji, vím, že někteří lidé překvapení rádi mají a proto jim ho robím, pokud vím, že je dokáže potěšit a dát jim to hezké. O to víc mě to baví, jelikož já sama to ráda nemám a mě to nepotěší osobně, ale někomu jinému když vím, že to překvapení urobí radost a je to to co on/ona chce tak to pro toho člověka ráda urobím, avšak tak, aby to bylo jenom krásné – ve formě dárku třeba, nebo nějaké pozitivní zprávy nebo události.
Jsem smutná z toho, že překvapení, která za život přichází mě do života tak se zdají, že jsou naschvál, anebo o to drsnější lekce to pro mě jsou. Netuším, čím to k sobě přitahuji, jelikož nejsem na překvapení vysazená, vyhýbám se jim osobně a hned to každému říkám s kým se bavím, jak to mám a tak, protože po zkušenostech a tak nějak po celkovém mém názoru na to všechno mám mírné obavy, aby to někdo nepokoušel a nezkoušel mě překvapit. Jsem ráda, když tak nějak vím co ode dne mám očekávat a že koloběh událostí mohu ovlivnit, to mi vyhovuje a uklidňuje.
Pár lidí se mě snažilo přesvědčit o tom, že to tak není a že se to třeba naučím mít ráda, ale já upřímně o to nestojím, radši budu nadále tvůrcem svého života a budu se tím překvapením vyhýbat, už jsem si zvykla a nějak tomu přijít na chuť nechci. Nemyslím si, že bych kvůli tomu byla hned horším člověkem. Každý je nějaký.
Ale je teda pravda, že pokud mi někdo ze srandy, nebo z nějakého důvodu překvapení urobí, opravdu nadšená nebudu a nejspíše se i stáhnu na nějakou dobu od toho člověka.
Po zkušenosti se stalkingem a tak nějak celkově s těmi muži a milenci, kteří se mě snažili překvapit sami sebou tak nemám ráda náhlé překvapení přede dveřmi, oknem apod. Proto se tak ráda na všem domlouvám dopředu a domluvím se i na setkáních a srazech. Nyní víte proč, je to z důvodu aby nebylo právě zmíněné překvapení, které mě děsí.
A co Vy, jaký máte názor na překvapení?
Zdroj obrázku: ŠPATENKA, Pavel. Psychologie.cz [online]. [cit. 10.8.2018]. Dostupný na WWW: https://psychologie.cz/pad-iluze-zamilovanosti/
[…] Pak jsem nějakou dobu hledala klid, klidná místa, klidnou domluvu a klidný přístup, cokoliv klidného a miluji to doposud, klid, trpělivost a mír. Domluvu s lidmi dopředu, trpělivý a citlivý přístup a lidské jednání, bez šoku a lekaček, které nelze předvídat, aneb také důvod proč nemám ráda překvapení. http://saralhotakova.cz/nemam-rada-prekvapeni/ […]