Jednoznačné a jasné sdělení hned na úvod, dnes se do toho dost opřu a nebudu tak jemně obcházet pointu věci. Avšak vysvětlím a ukážu proč nemám ráda vztah typu „itálie“. Vztah typu itálie pro ti, kteří tak úplně nevědí co myslím, tak je to ten vztah typu, kdy se lidé hodně milují, dávají to okatě najevo všude možně – ale proti tomu vůbec nic nemám, to podporuji, když přijde však nějaký problém, překážka a hádka tak rovněž tu svou vášeň a lásku dokážou obrátit v nenávist, křik, agresi, urážky ponižování a rozchod, jenže do týdne vidíte ten samý pár opět spolu, jak se zamilovaně cukrují a po nějaké hádce už ani památky, to že si ještě nedávno nadávali do sprosťáren a ponižovali se, to už se vlastně ani nestalo. Hlavní přeci je, že jsou spolu.
Předně chci sdělit, že vím, že v každém vztahu a manželství jsou hádky, takže mě nemusíte hned z rány poučovat, vím to moc dobře, od 15 let procházím vztahy. Takže i když nemám třeba zkušenost s manželstvím tak se vztahy si myslím, že jsem leccos zažila a poznala i když se to někomu může zdát jako bizár, avšak nemám potřebu si vymýšlet. Na rovinu říkám, že nežiju v žádné pohádce, kde se princ a princezna nehádají nikdy a na všem se shodnou, to je mi jasné a též vím, že nikdo není ideální a dokonalý, každý má své chyby a ve vztazích jde převážně o to, že si najdete někoho, kdo vám vadí co nejméně, nebo čí chyby pod vlivem lásky jste ochotni odpouštět, přecházet a tak.
Hádky, výměny názorů a podobně beru jako kladný aspekt, který se odehraje v jakémkoliv vztahu a jsem názoru, že sem tam výměna názorů pomůže vyčistit atmosféru a pomůže to tomu, že si lidé řeknou vše co mají na srdci a jsou přímější. Takže na rovinu, proti tomuto vůbec nic nemám, problém považuji i to, když se lidé nehádají vůbec, protože buď jsou pro mě za mě natolik duchovně osvícení a pokročilí, že už umí vše řešit na vyspělé úrovni, anebo tam čistě lidsky vázne komunikace a lidi si to neumí říct, což považuji za problém, takže nejsem zastáncem těch vztahů, kdy vám druhý neřekne žádnou zpětnou vazbu, nepohádá se, vše radši odkývá, ale přitom vnitřně nesouhlasí, to si myslím, že je špatně.
Hádám, že jsem na delší úvod vysvětlila co a jak myslím a nemyslím a tu itálii beru jako takový extrém ve vztazích. Na rovinu, když jsem byla mladší tak jsem takové vztahy měla, vyloženě italské. Dokázali jsme se udobřovat, mít rádi, smát se, zulíbat se, ale jakmile problém tak hned rozchod, nebo křik, agrese, výhružky atd. Dřív mi to asi svým způsobem vyhovovalo, protože jsem i vyhledávala typy mužů, kterým nebudu lhostejná a kteří o mě budou bojovat a budou takoví průrazní. Asi jsem si to potřebovala všechno zažít. Měla jsem tehdy za to, že jedině tak poznám, že mě muž miluje, jenže ono tyhle italské vztahy dost vyčerpávají jak psychicky tak fyzicky. A ono když to párkrát a několikrát dojde do té fáze, že už nemůžete, tak se toho muže klidně i vzdáte, jen abyste si zachránili zdravý rozum a zdravou psychiku. Pamatuji si, že ačkoliv jsem si to v minulosti nechtěla přiznat, z každého projevu agrese, křiku, házením s věcmi jsem pak byla pár dnů i někdy týdnů dost bázlivá a rozklepaná i v životě, všeho jsem se bála, ačkoliv jsem si myslela, že ne a nepřipouštěla si to.
Nebyl to jeden, ale bylo takových více, ale ono pak v konečné fázi je jedno kdo to byl a jakou měl tvář a jaké to bylo jméno, důležitý stejný aspekt to mělo, že se opakovaly rozchody a návraty, sladké usmiřování, láska na všechny strany, ale v hádkách byste sami sebe a toho člověka nepoznávali. Nevím proč to tak bylo, probouzelo to ve mně moji nejhorší stránku a hlavně to ve mně probouzelo úzkosti a úplně nejspodnější traumata, které člověk zažívat nechce a v běžném životě je neřeší. Jenže i když ta hádka alias šílenost pomine tak ty úzkosti se mi táhly pak i v dalších dnech, všeho jsem se bála, vše mě stresovalo, třeba i jen spadla láhev, protože jsem do ní omylem kopla tak jsem se lekla až moc. A když to řeknu narovinu tak jsem tyto itálie až donedávna těm chlapům trpěla, sice se mi to vůbec nelíbilo, ale prostě trpěla jsem to. Čím víc se to opakovalo tím víc mi to vadilo, ubližovalo a cítila jsem neklid, snažila jsem se nereagovat, nechat je být, ale i ten jejich projev mě dost stresoval, utéct, zacpat uši, nic mi nepomohlo natolik abych se tomu úplně vyhla. Čím víc se opakovali tak tím spíš to ve mně probudilo můj strach úplně snad z podsvětí duše a to ten, že se bojím toho, když se hází s věcmi, mám z toho pak úplnou paniku a strašně se začnu bát. Do teď nevím proč to tak mám, ale prostě se mi to projevilo opakováním těchto šílených italský komedií. A jak se toho začnu strašně bát, když to někdo začne dělat tak je to špatně, mám úplně paralýzu a nenechám na sebe nikoho sáhnout, strašně se začnu bát kohokoliv.
A tomto důsledku jsem se i když možná později, ale hlavně že vůbec rozhodla, že itálii a podobné typy těchto šíleností ve vztazích už trpět nechci a nemám to ráda. Vyhledávat to nebudu a jakmile to na mě někdo vyrukuje tak jsem si řekla, že ho nechám jít, vysvětlím důvod, protože já na tohle nejsem. Můj názor si myslím, že je podlitý zkušenostmi, i viditelnými výsledky a takhle žít nechci. Ano, normální hádky a výměny názorů ve vztahu snesu to je jasné, jsem člověk a mám kapacitu na to to zvládnout, avšak ne už šílenosti, dramata, komedie a agresi, to už fakt ne.
Když to shrnu, tak mi to nikdy nedalo nic dobrého. Dřív jsem si myslela, že je to cena za to, že se s tím člověkem znovu dám dohromady, že to tak má být a upřímně lejno tak má být. Žádnou cenu takového rázu člověk platit na sobě nemusí, to je o rozum zdravý a o zdravou psychiku. Stejně i když jsem se pak takhle s někým dala dohromady tak nyní už s žádným z nich nejsem do současnosti, stejně se to rozpadlo. Tak jako co mi to dalo? Vůbec nic dobrého, akorát úzkosti, traumata z podsvětí podvědomí, staré strach, bázlivost a neklid a ono dát se do pořádku psychicky chvíli trvá a jedna taková itálie, která trvá 30 minut vás totálně rozhodí na několik týdnů někdy i měsíců a tomu mám říkat hádka? Děkuji nechci. Fakt ne, jestli někdy přijde chlap s tím, že je cholerik a dojde na hádku typu šílenost itálie, okamžitě jde pryč a nezajímá mě nic, tohle už nikdy, i kdyby byl ze stříbra a panic bez zkušeností, jakmile přijde itálie tak jde z mého života. Nikdy více děkuji, mám svůj život ráda a chci jej žít převážně v klidu a štěstí. A ne není to prostě normální, považuji to za zrůdnost a nemám prostě ráda italské vztahy.
Zdroj obrázku: ZIKMUND, Martin. Marianne [online]. [cit. 15.10.2020]. Dostupný na WWW: https://www.marianne.cz/clanek/vztahy-nevztahy-co-od-nich-cekat