Nemělo by se plýtvat časem, když miluješ

Nejapné poznámky, nevhodná kritika, kterou jsem ihned okomentovala rovněž tak. Sklapnul jsi, díky vesmíre za to. Už bych nesnesla dalšího kritika ve svém životě a nerada bych se zas obhajovala sama za sebe. Viděl jsi něco na internetu a ptáš se mě na to, vysvětluji, vidím, že asi chápeš, což je pro mě dobře. Nerada bych řešila hlouposti, které stejně nic nevytvoří.

Detaily nejsou podstatné, protože na co je řešit, když je to stejně minulost, kterou nezměníš.

Vždy když jsem se cítila šťastně a zamilovaně, tak přišel prudký pád a někdo mě brzy sesadil a utnul k zemi. Byla jsem pak zklamaná a nechtěla ho dlouho vidět, nebo rovnou utnout kontakt. Jenže těžko se loučíš s někým, koho máš rád.

Je to vrtkavé, zvláštní a jiné než na to co jsem zvyklá, ale líbí se mi to. Asi tou počáteční kritikou si prostě mám projít. Tak co, vetřela jsem se mu do života bez zeptání, nedivím se, že má nějaké řeči na to.

Ale líbí se mi být vetřelcem, jako kdybych narušila doposud klid. Jsem to ale rebel.

Takhle se cítím přirozená, nevleče se za mnou nějaká letitá minulost. Nikdo ho v mé spojitosti nezná, což mi vyhovuje a vytváří to pocit soukromí, který tak moc potřebuji. Po všech těch eskapádách a po tom všem, tohle přeci nikdo vědět nemusí. Nikdo nemusí nic tušit, ačkoliv jsme pod lampou.

A když už nic neočekávám a říkám si „no a nějak to dopadne“ tak přijde příjemné zlepšení, které se mi líbí a ráda bych to opakovala. Moc si přeji, aby to takhle krásné vydrželo co nejdéle. Moc dlouho jsem byla nespokojená, moc dlouho jsem byla smutná, teď prosím ne, i kdyby měsíc, i kdyby dva. Možná chci moc, jen mi prosím připomeň svou přítomností, jaké to je být sama sebou, jak můžu být za přirozená, lítat venku, kecat páté přes deváté nemuset se hlídat, ztlumit mobil, odhlásit se ze sociálních sítích, o volnu, prosím připomeň mi jak krásné to je. Než mě ta realita převálcuje a já zas budu muset jet jako hodinky a tvářit se pořád stejně.

Protože s Tebou jsem šťastná, asi jen na chvilku, ale můžu říct, že mi to za to stálo.

Máš svůj život a já též a i když mě to na začátku ranilo, tak nyní to beru tak, jak to máš a mám radost, když ty máš radost, tak jak jsi. Je to pro mě něco jiného a nového a beru to.

Když nic člověk neočekává tak vše paradoxně klape. Když očekává moc, tak se dočká zklamání. Je to paradox života.

Když to vzdáváš tak se ti dvoří. Když se snažíš tak se ti vyhýbá. Když jsi milá tak má ostrý jazyk. Když jsi od rány a nenecháš si nic líbit tak i pochválí. Pak se v tom vyznej, kdo jaký je. Vyznej se v životě co a jak je.

Krása lásky je pomíjivá a ani se nenaděješ a za chvíli je moc daleko, odvlaje ji vítr a najednou jste cizinci. Proto se rozmysli zda to riskneš, anebo to necháš odnést časem. Vím, že je to krátké a když bych byla na tvé místě slečno tak bych do toho šla po hlavě. Protože já neváhám a nemělo by se plýtvat časem, když člověk miluje.

Může být skvělý tenhle den, ale bude takový jaký si přeješ i další měsíce? Víš, co tomu předcházelo a jak se choval, je tohle vážně to co chceš, nebo si jen užíváš přítomnosti?

Tento článek byl inspirován mými dvěma přáteli. Dva lidé, kteří se tajně dali dohromady, avšak byli velmi rozdílní. V tomto článku se naciťuji do pocitů dívky, která lamentuje nad tím, zda se vzdát dosavadního života a začít žít s ním, zatímco on nedává jasně najevo zda o ní stojí, či ne. V konečné fázi článku se již ujímám slova já z role pozorovatele a dávám radu.

Zdroj obrázku: CALLIE AHLGRIM, COURTENEY LAROCCA. Bussiness Insider [online]. [cit. 18.12.2020]. Dostupný na WWW: https://www.businessinsider.com.au/taylor-swift-evermore-review-tracklist-breakdown-2020-12