Nemusím poslouchat

Po většinu svého života jsem žila tak, že jsem se vždy snažila vyhovět čemukoliv co kdo po mě chtěl. Když se tak nad tím zamýšlím tak si tak říkám, proč jsem to vlastně dělala a proč jsem vyšla vstříc i lidem ke kterým mě nic nepojilo a ani jsem s nimi neměla bližší vztah a ani oni se ke mně nechovali nejlíp a proč vlastně já jsem stále se snažila, vycházela vstříc a co kdo potřeboval tak jsme udělala. Proč vlastně?

Sama nechápu a když tak zpytuji svědomí tak nevím. Věděla jsem kolikrát, že toho člověka nemám ráda, nebo že se ke mně stejně tak laskavě nezachová, nebo že prostě mé pomoci zneužije, anebo si ji nebude vůbec vážit a bude to taková automatika.

Ano, i přes tohle všechno jsem pomáhala a dá se říci i poslouchala. Já sebe fakt nechápu v tomhle ohledu. Já to i věděla, že někdo se mnou schválně manipuluje, nebo, že mi něco vyloženě nařizuje a já stejně to udělala, jak to ten člověk chtěl. Já jsem lidsky řečeno hlupák. Nevím, proč jsem ty lidi tak poslouchala a proč vlastně hned všechno jsem jim uzpůsobovala a vlastně byla tu pro ně pořád, když jsem se pak vlastně okrádala o čas, který jsem mohla věnovat sobě, nebo něčemu smysluplnějšímu a mnohem víc bych se cítila šťastněji.

Nevím, co jsem to v sobě měla za kód v hlavě a podvědomí, že jsem měla za to, že musím každého poslechnout a vyjít vstříc. Nevím, opakuji se, ale nevím. Asi jsem si něco z dětství zafixovala a podle toho jela až doposud. Možná, kdo ví. Byla jsem vedená k tomu už od malinka, že spoustu věcí musím a že život je o povinnostech. Tudíž asi ano, nesu si to takhle celý život tak není divu, že jsem tak doposud jednala, bylo to všechno v podvědomí.

Leckdy člověk asi má být chvíli o samotě se svými myšlenkami, aby si uvědomil, jak vlastně jedná celý život a jak se vlastně chová. Za poslední měsíce jsem se pozastavila nad tím, proč vlastně vycházím vstříc i lidem, které nevídám a vlastně je vůbec neznám, proč jako. Přitom oni pro mě nic neudělali. Jen přijímali mou snahu a mou práci, ochotu, snahu, zájem a nic pro mě nedělali a pokud šlo o práci tak samozřejmě že nezaplatili.

V tomhle všem, jak jsem slepě poslouchala tak jsem došla až sem, že proč to vlastně dělám. Takové to uvědomění o tom, že jste všechny lidi poslouchali doposud a vlastně ani nevíte proč.

A já si to dávám za pravdu, že jsem se tak chovala a vlastně ani nevím proč. Vím, že mi ani kolikrát o zalíbení nešlo, nebo o to, abych se s někým díky tomu kamarádila. Kolikrát jsem takhle poslechla i lidi, které jsem vyloženě nemusela a prostě nevím proč jsem to udělala, mohla jsem to nechat být a věnovat se sama sobě. Netuším, v tomhle jsem byla hodně zabedněná a nechala jsem se slepě využívat. Ono mi to totiž připomíná tu pohádku o Zakleté Elle. Docela názorný příklad toho, jak jsem se coby Ella chovala, ale Ella v té pohádce je zakletá.

Asi to v tuto chvíli nedokážu natolik srozumitelně vysvětlit Vám natož sama sobě, proč jsem se chovala, jak jsem se chovala. A nyní když to vidím, tak necítím vůči nikomu a ničemu žádnou zlobu, nebo mrzutost, nebo smutek, ale cítím pohodu a klid v tom, že jsem si to zrovna nyní uvědomila a že nejsem zabedněná doposud a také to, že to byla moje hloupost, když jsem to takhle dopouštěla. Ani se nedivím, že mě někteří lidé brali jako samozřejmost, chovala jsem se tak, dávala jsem to těm lidem činy najevo, nedivím se, moje hloupost a pak jsem se cítila špatně za to, že si mě neváží. Nu to je prostě moje lidská hloupost, nedivím se již ničemu.

A když to vidím, tak už přesně vidím to, že se nemusím cítit špatně za to někoho odmítnu a rozhodně se nemusím bát toho, že mi někdo za to že nevyhovím vynadá a taky vím, že se nemusím bát toho se někomu neozvat když nechci. Cítím se tak dobře a je to velký pocit úlevy toho, že vlastně nemusím a i kdyby se někdo zlobil tak přeci nikde není napsáno, že já se musím zlobit taky, nebo se hádat, anebo dokonce cítit výčitky. Vlastně nemusím.

A na co. Rozliším si sama v sobě co je pro mě dobré a co ne a poslouchat budu sama sebe a to co je pro mě dobré. Už žádné poslouchání a dělání věcí pro někoho, koho nemám ráda. A už vůbec ne výčitky toho, že jsem se někomu neozvala, koho fakt nemusím a vyloženě se před ním skrývám.

Ajéééé to bude život a už je. Přiznám se, že toto sebeuvědomění mi hodně pomohlo a uklidnilo mě. Cítím se klidnější, víc usměvavá a vím, že nikomu nic nedlužím, proto nemusím nikomu nic dělat jen pro to, že si pískne. A nemusím se držet dál, jen proto, aby ten člověk radši po mě nic nechtěl, teď vím, že si můžu dovolit odmítnout a právě nyní na to mám tu kuráž říct naprosto v pohodě Ne a necítit se za to vinna, nebo dokonce lítostivá.

K tomuto všemu mě dovedlo chování lidí, kteří se ke mně chovali jak k nějaké samozřejmosti, využívali toho, že jsem pro ně udělala a zařídila vše, co si přáli a co bylo v mých lidských možnostech, udělala si na ně čas, byla tu pro ně, vyslechla, poradila, pomohla, ptala se, napsala první a ozvala se, zvala ven a i přesto jim to bylo málo. A já pochopila že takovým lidem jsem měla dávat méně, aby si mě vážili a že si nezasluhují mou loajalitu a tuto mou ochotnou zabedněnost. Bohužel, takový je život a já jsem ráda, že to takhle vidím, neměnila bych. Už se mi nechce omlouvat, nechce se mi obhajovat, že on/ona to tak nemyslel a že to opravdu po mě potřebuje dokončit, anebo že opravdu potřebuje mou pomoc, už se mi nechce proti tomu čelit, jednoduše nechce a rozhodně mě už nebaví nekonečetněkrát odpouštět ty stejné chyby, kteří ti lidé dělají, nebaví. Jen to zkouší jinými způsoby, ale ve výsledku chtějí jen to samé. Omotat si mě, abych byla do nich úplně zblázněná a paf a neměla oči pro nic a nikoho jiného, byla dostatečně daleko od nich, aby se se mnou nemuseli denně vídat a vlastně se se mnou vídali jen když něco potřebují, nebo když se jim to hodí, dále po mě chtít pomáhat se vším s čím si nevědí rady a nutí je to dělat něco nového, nebo něco co je třeba se naučit, vybrečet se s trápením, že vlastně jsou na všechno strašně sami a ti ostatní je nechápu a nerozumí jim, jak je práce náročná a těžká a jak z toho bolí úplně všechno na těle, ozvat se a odepsat, jen když mají čas a hlavně abych já jim psala první a uháněla je do bezvědomí a jejich egu to lichotilo.

Taaaaak a je to sečteno a podtrženo a upřímně je mi jedno, kdo se v tom jak najde. Když se v tom někdo najde, asi zjevně nemá čisté svědomí a ta potrefená husa se vždy najde všude, tak si z toho vemte co uznáte za nejlepší, ale mě je to jedno už nebudu poslouchat a už se nebudu cítit špatně za to, že někoho z Vás článek „traumatizoval“. Já už se prostě nenechám vydírat a manipulovat. Cítím klid a mír v duši.

Zdroj obrázku: 2019 © SLADKÉ POTREBY SK. Sladké potřeby SK [online]. [cit. 5.4.2019]. Dostupný na WWW: https://www.sladke-potreby.sk/obrazky-z-jedleho-papiera/obrazok-na-jedlom-papiera–jednorozec-unicorn-3/