Není už potřeba ani větší důvod

Ano, někdy se čeká na nějaký mega důvod toho, proč se s někým nebavit, nebo proč s tím člověk ukončit, kontakt nebo přátelství. Ano, někdy se už jen čeká na to, až ten člověk chybuje a klopýtne sám a Vy tím pádem získáte důvod proč říct Ne a odejít.

Někdy se těch menších důvodů sbírá víc, aby utvořili jeden velký důvod, který bude rozhodující a snadno odůvodnitelný a odiskutovatelný.

Ano, bývá to tak.

Také jsem to tak někdy dělávala, nestydím se za to, ano bylo to tak. Čekala jsem a čekala na důvody proč to někomu vmést do očí, že s ním/ní končím, proč se mi nelíbí to co dělá a tak. Je to tak, protože to dosavadní bylo málo na to, aby to ten člověk pochopil a hned by mě začal přesvědčovat o tom, proč to nemám dělat a tak dál.

Ano, dřív. Nyní už tak nějak po tom všem nehledám důvody proč pro a proč proti, nehledám plusy a mínusy, spíše už to beru dle svého srdce tak, jak cítím. Pokud se s tím člověkem cítím skvěle tak paráda, jsem šťastná a nemám důvod hledat důvody proč toho člověka škrtat ze života, protože to bych ublížila i sobě, když ho vyhodím ze života. A nemusím sčítat co kdy udělal ten člověk špatně, pokud se s tím člověkem cítím skvěle tak takové důvody hledat ani nebudu.

A pokud se s tím člověkem necítím dobře, ba i špatně, tak pak ani sebevětší hezký skutek nepomůže v tom, abych ho nevyškrtla ze života.

Ono tohle rozhodování podle srdce je fakt jednodušší, srdce se nemýlí a dobře cítí to, jak se k němu kdo chová. Poznáte to tak, jako poznáte bolest a kor takovou tu dlouhodobou bolest, kterou prostě ne a ne hnedka utišit, ano takhle rozhoduje srdce, dá to snadno pocítit a nemusíte si psát důvody plusů a mínusů.

Srdce ví s kým se cítí dobře a ono ostatně rozhoduje i o tom komu dáváme druhé šance a komu ne.

Ano a někdy to i dograduje tak, že dáváte další a další šance a ono stejně přijde bolest a podraz a stejně to přijde dokola a dokola a Vy si tak říkáte „proč zas dávám jako hlupák další šanci, když vím, že mi zas ublží?“. Nevím, co ti lidé dělají, ale vždycky něco podělají, zklamou, podrazí, lžou, anebo ublíží, pak škemrají o další šance a že se napraví, přitom to jsou jen sliby-chyby. Pokládají mi otázku „Proč mi nechceš dát další šanci?“ A já odpovídám otázkou „A proč je takový problém napoprvé dodržet slovo, slib, nezklamat, neublížit, nepodrazit?“ Nedostanu odpověď, jen sklopený zrak. O něčem podobném píše pan Casanova. 

Do té doby dokud se s někým cítím skvěle tak budu milovat, hájit a odpouštět, dokud to tak budu cítit. A pokud už cítit se skvěle přestanu a začnu se cítit s tím člověkem špatně tak, pak nic mi nezabrání v odchodu, protože to už ani nepotřebuji důvody reálné s podkladem, nebo nějaké důkazy, stačí mi pocit v hrudi a ten je pro mě rozhodující.

Všechny ty rady o tom si napsat plusy a mínusy vlastní situace, přátelství s tím člověkem, nebo vztah s tím člověkem, fajn, není to špatné, ale takhle se rozhodujete hlavou a ne srdcem.

Proto už jsem tyto výpisky přestala si psávat, ačkoliv dříve jsem si je psávala, hlavně v dobách, kdy jsem se rozhodovala mezi více muži.Tam to bylo tehdy v potaz, když jsem měla ráda oba, ale to odbočuji do minulosti.

Nyní nepíšu a stačí mi přítomnost, zážitek nebo se setkat s tím člověkem a poznám co a jak, nebo mluvit s tím člověk, slyšet tón hlasu jak ten člověk mluví a já se dle svého pocitu a dojmu rozhoduji zda se s tím člověkem cítím dobře a ne.

Proto se stává, že někdy si necháváme ubližovat od lidí, kteří stále opakují tu samou lež, podraz, podvod, či škaredou věc vůči nám a stejně jim odpouštíme, jelikož se s nimi i přes to všechno cítíme dobře a máme rádi.

A proto někteří můžou na nás promluvit jenom jednou a nic víc už nemusí dělat a víme, že s nimi prostě společná řeč nebude a nepovede. Protože se s těmi lidmi necítíme dobře a není to odsouzení, ale je to prostě výběr našeho srdce a ten je celkem dobré respektovat.

Mě to naučilo právě to, že už nemusím čekat na důvody, které ten člověk provede, abych pak ho mohla velkolepě vyhodit a vyškrtnout ze života, to už fakt ne. Nyní to klidně udělám v klidu a nemusí o tom ani okolí až tak vědět, mě stačí, že ten krok udělám já a to mi ke svému štěstí a život stačí, protože já vím jak to je a vím jak to cítím.

Už si aspoň nemusím lámat hlavu s nějakými důvody. Prostě to poznám na tom tak, že pokud je mi příjemnější večer u sebe doma v klidu a tichosti dle svého gusta strávený než večer s tím člověkem tak mám jasno, že asi své srdce nepřemluvím.

A na co srdce přemlouvat? Dalo by mi to jinak dožrat samo, zas bych si nalítla a bolelo by mě to a to vážně chci, když vím, že to bude následovat? Fakt ne. Mám se ráda.

Stačí pocit, stačí hlas srdce pro výborné rozhodnutí v životě a když svému vnitřnímu hlasu důvěřujete tak pak nemůžete chybovat. Hlavou se dá chybovat, srdcem nikoliv. Nikdy mě nezklamalo.

Zdroj obrázku: LAVIGNE, Avril. Youtube.com [online]. [cit. 8.2.2019]. Dostupný na WWW: https://www.youtube.com/watch?v=YXrB4pK2fyY