Neochota

Ano, pomáhat lidem a pomáhat nejbližším je skvělé. Máte skvělý pocit z toho, že jste jim pomohli, když to potřebovali a když byli v nouzi, anebo že jste jim třeba usnadnili jejich život tak, aby vše stíhali a aby měli ve svém životě všechno, co by chtěli.

Ano, mám radost, když někomu můžu fakt pomoci a vytrhnu mu tím velké mínus v jeho/její časovém rozvrhu, nebo třeba mohu být k dispozici, když potřebuje. Ano, mám z toho dobrý pocit a ráda to udělám, když toho člověka mám ráda a cítím, že je to tak správně. Anebo když si někoho vážím tak to udělám ráda o to víc.

Však už ne vždy se mi dostane toho, že ten člověk by byl stejně tak ochotný/á ke mně. Což už se dostávám k hlavní pointě tohoto článku.

Setkávám se čím dál častěji s tím, že jakmile já něco bych potřebovala, nebo by se mi pomocí někoho něco ulehčilo tak „najednou“ s tím má někdo problém a najednou je všechno nejisté, najednou je ten člověk zaneprázdněný, najednou se neví, zda vůbec tam někam pojede a vezme mě s sebou.

Najednou? Skutečně? Nejsem hloupá, tohle ať si už zkouší ti lidé na někoho jiného. Dávno jsem to prokoukla, že tyhle „náhlé“ zaneprázdněné řeči jsou jen řeči. Jen proto, že ten člověk mi nechce říct na tvrdo NE tak se z toho takto vymlouvá a vypadá to ještě hůře, než kdyby mě odmítl.

A už mě to vážně nudí tyhle řeči, jsou stále stejné a stereotypní, dokola. Nebaví, dají se totiž předvídat.

Jsem jen člověk a taky někdy potřebuji vychytat nějakou svou časovou skulinu, abych všechno stihla a jsem ráda, když mám kolem sebe lidi na které se mohu spolehnout, však když to nefunguje tak to nefunguje.

Přijde mi to trochu nefér, když já dokážu ve svém časovém rozvrhu si udělat čas na to, abych tomu člověku pomohla, nebo vyšla vstříc a ten člověk mi nikdy nechce vyjít vstříc, anebo alespoň to nechce poslední dobou a asi nebude chtít ani v budoucnosti – dle činů.

A když vím, že ten člověk má čas, ale jen když přijdu já s uctivou prosbou a požádáním zda by mi ten člověk mohl v jisté věci vyhovět, či pomoci, tak se buď dočkám toho, že najednou je ten člověk zaneprázdněný, najednou musí dělat něco jiného, anebo to šíleně zkomplikuje tak, aby to jakože stihl a vyšel z toho ten dobrý, ale stejně se mu do té vstřícnosti vůči mně nechce. Anebo lamentuje nervózně s tím, že neví, jak na tom bude časově a že neví ještě že mu ještě někdo možná bude volat, že nejspíše ani mít čas nebude, nebo že nejspíše pojede pryč takže to stíhat nebude.

Je to fakt trapné. Nejdříve mě to lehce naštvávalo, teď už tyhle odpovědi jen sbírám do sbírky k dalším. Je to to isté stále dokola, pochopila jsem.

Požádám prostě někoho jiného, ochotnějšího, komu to činit problém nebude a skutečně jsem požádala, vyhověno a skvěle domluveno a to ten člověk měl horší časové možnosti a přesto mi ochotně vyjde vstříc. Pak, kde je asi chyba, že?

Vypadá to pak dost blbě no, ale není to obrázek o mě, jelikož já vždy když něco po lidech chci tak se vyjadřuji jasně, slušně s prosbou se slovem „prosím“ a uctivě s respektem. Vždy, zakládám si na tom.

Vypadá to dost blbě pak pro toho, kdo se z toho vykecává. Nudí mě ty ustavičné výmluvy jak najednou ten člověk nemá čas, nebo najednou dělá něco úplně jiného, přitom vím, že nedělá a dělat nebude, jelikož toho člověka znám moc dobře. Nu ale to by prostě byla asi velká zátěž, kdyby ten člověk mi vyhověl no, já to chápu a pochopila jsem i do budoucna. Můj obrázek o neochotné osobě to nebude. Díky bohu, nechtěla bych takto vyzerat před lidmi.

Tato neochota veškeré drby o tom, jak je ta osoba „hodná, milá, úslužná na ostatní atd.“ tak toto ty drby absolutně vyvrátí, skutky jsou skutky a bylo by dobré kdyby lidé aspoň trochu viděli pod pokličku a viděli jací jsou někteří lidé zač. Asi by změnili názor… tak jako jsem ho změnila já.

Ne každý kdo vypadá jako sladký andílek, tak ve skutečnosti jedná, co když je to jenom póza, která má nahnat lidi na svou stranu? Přitom svého parťáka by ten člověk nechal klidně kdekoliv na pospas? O kom to asi svědčí, co je to za obrázek neochoty?

Nejsem pomstychtivá, avšak jsem ráda, že to tu mohu napsat tak jak to je. Nebudu se hanbit za to, jak jsem to prožila. Je tomu tak, pocity a dojmy nelze popřít.

Vím, že dokážu dát 100% ochoty, pomoci, soucitu, lásky, vstřícnosti a uctivosti. Ano, je to tak. Ale nebudu to dávat někam, kde to padá jen na jednostranou půdu. K čemu to vlastně je, když ten člověk jen přijímá ode mě a odmítá dávat?

K ničemu…. pro mě k ničemu a absolutně neperspektivní.

K čemu mi je neochotný člověk u kterého vím, že raději bude jiným způsobem zaneprázdněn, než to, že i třeba mě by trochu toho času obětoval? A když už tak proč to komplikuje do nějakého nemyslného extrému, jen aby vypadal, jakože to tedy stíhá, ale jinak je strašně zaneprázdněný?

To mi za to vážně nestojí, to si radši nějakým jiným způsobem poradím sama…. vážně.

A co Vy, jaký máte názor na neochotné lidi? Jak berete neochotu?

 

Zdroj obrázků: STUBBORN. CanStockPhoto [online]. [cit. 27.10.2017]. Dostupný na WWW: https://www.canstockphoto.com/images-photos/stubborn.html

SWIFT, Taylor. TaylorSwiftVEVO [online]. [cit. 27.10.2017]. Dostupný na WWW: https://youtu.be/wIft-t-MQuE

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.