Nic

Jak asi vypadá takové nic?

Pro mě to znamená to, když nic v sobě necítím, ať už pozitivní nebo negativní, mám takový vnitřní klid. Nic mě nerozptyluje, necítím se zle, necítím vzruchy, prostě je to klid pro mě.

Netrápí nic, nerozčiluje, nerozptýlená energie, vše je jen ve mně a já si užívám, že mě nikdo nevysává energicky.

Je to prostě nic. Někdo by řekl, že je to blbý a já říkám, že je to sakra pozitivní pocit. Protože nemusíš nic ze sebe vydávat, jen prostě jsi. Nic nemusíš, samozřejmě tě ani nic nenadchne v tu chvíli. Ok, ale jako dočasnou epizodu, kdy se takhle člověk cítí je to fajn. Na odpočinek a rekonvalescenci po šrámech na srdci je to skvělé.

Jen tak potichu sledujete ta dramata, jak někdo přichází o rozum a neví co má dělat, ale přitom vidí, že s Vámi to nic nedělá a jen to necháváte plynout. Může se pominout, vyšiluje, blázní, chová se nepředvídatelně, avšak Vy jen sledujete a koukáte se, co bude dál. Jako film, kteří běží. Necítíte nic v tu chvíli, je to pro Vás jen film, který plyne. To co ten člověk dělá pro Vás nemá smysl a ani Vás to neraní ale ani nepotěší, protože necítíte k tomu již nic.

Je to zážitek jako každý jiný. Jak stereo.

Děje se kolem mě samé divadlo. Ten ztrácí kontrolu, ten se nesebeovládá, ten vyšiluje, ten vyslýchá, ten zmatkuje, ten panikaří, ten se bojí, ten se klepe, ten obhlíží, ten kontroluje, ten hledá chyby mermomocí a ten a ten a ten.

Já jen koukám, dosáhla jsem pozice, kdy se na tohle vše jen dívám, děje se to kolem mě, ale netýká se to mě, protože necítím potřebu se do toho angažovat. Jsou to jejich životy. Já jsem z tohoto koloběhu vystoupila a nyní vidím, co se kolem mě sypalo, valilo a co mi bralo sílu. Neustálé řešení zbytečných vyhrocených dramat. Přitom ta dramata jsou jedna velká lež, je to jen o tom, někoho zmanipulovat a dostat na svou stranu.

Teď to vidím a říkám si „děkuji za to, že už tohle nežiji.“ Díky za to nic, které teď užívám a žiji tím, je to osvobozující. Věřím, že jednoho dne zas do něčeho dám své srdce a nadchnu se pro to a budu tím žít, ano jednoho dne to zas přijde, ale dnes zatím ne. Dnes jen dívám, co bude dál, co ti lidé vymyslí dál. Cítím, že je to bude víc a víc vytáčet a víc to v nich bude pukat, ale oni na to přijdou, že tohle není cesta.

Vyplýtvaná energie, přitom jen kvůli tomu, abych jim věnovala svou pozornost a svou energii a mohli ze mě ždímat, toť vše pro nic víc to není.

Vysilovalo mě to, dostávalo mě to na dno, dostávalo mě to do kolen, ale proč? Dostala jsem zázrak a uvědoměním sama v sobě jsem pochopila, že tohle vše je zbytečné tohle žít. Že se nemusím do tohoto zapojovat pokud nechci, jen já rozhoduji co budu žít.

Všechno se to odehrává v hlavě, všechny ty strachy, pocity, emoce, rozčilování, deprese, smutky, žaly, obavy, všechno to je z hlavy a jen člověk rozhoduje o tom, co bude žít.

Snaží se jen o to, abych je zas uzdravovala, těšila, činila šťastnými, abych se vnucovala, aby si vynutili mou pozornost a lásku, abych zas řešila za ně problémy, abych se zas postavila k celé situaci a abych všechno dělala já. Snaží se o to, proto ta dramata, je to vtipné jak se někteří „chlapi“ dokáží snížit na to aby si tohle vynutili u ženy. Je to vtipné.

Tohle o sobě lidi veřejně neřeknou, jak se dokáží ponížit, jen aby si vynutili lásku na povel, jen aby někoho pokořili a zmanipulovali. Ano s tím se Vám na sítích nepochlubí. Všude veřejně jsou za borce a frajerky, ale přitom za oponou v soukromí jsou to manipulátoři, kompenzují si vlastní komplexy na dobrých lidech.

A můžou se pominout, když jsem z toho vystoupila a jen to sleduji. Žiji si svůj život, jako kdyby tohle nikdy nebylo, jako kdyby se mě to netýkalo. Ve stínu se na to dívám, netuší o tom a bavím se tím, jak ty dramata dokážou až tak přehánět. Umělé divadlo, umělé drama, umělé slzy a umělá starost, pro mě je to lež a zbytečnost. Protože když by tak strašně jim na tom záleželo, tak by to dokázali dřív a častěji a ne až teď když je konec a já jsem z nic připravená na nový začátek.

Vítej nová budoucnost a noví lidé.

Zdroj obrázku: CC0 PUBLIC DOMAIN. Radio Wave [online]. [cit. 6.12.2019]. Dostupný na WWW: https://wave.rozhlas.cz/nejcernejsi-cerna-barva-vznikla-diky-globalni-umelecke-komunite-a-je-dostupna-5967683

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentar v Nic

  1. Hééézké 😀
    Dobře napsané to by se dalo řešit na celou knihu všechny ty principy co si vypsala.Chce to být někdy mimo dosah lidí to se projeví pak pak pravá podstata jedince, je fakt že to někdo nezvládne bez průpravy,ale od přírody silná osobnost nemá problém sama se sebou vydržet,klidně i v nicotě.Nakonec takovým doporučuji pobyty “ ve tmě “ potom si porozumíme. To je zážitek.Určitě pro žití obohacující,zase průprava nezbytnost.Hold dej tomu čas, vynucení lásky ? jáj – no ale je to tak.Ten kdo si lásku vynucuje to je jako batole.Kašlat na to – hledat sílu jinde – koníčky, záliba, přátelé (ti opravdoví – kde nic nehraje roli).

    • Děkuji za pochvalu a doplňující komentář, naprosto souhlasím 🙂 :), je to tak. A je fakt, že o tomhle by se dala sepsat kniha, je toho tolik, že jsem to určitě do jednoho článku nestihla vměstnat.

Napsat komentář: Kniha být či nebýt Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *