Nutící hnus

Vím, že by bylo správné doporučit tohle a tamto a přimět vydržet, přimět se zapřít, přimět člověk namotivovat nějakým směrem. Ale co, když je to něco s čím nesouhlasím?

Jen proto, že mi motivovat, povídat a doporučovat jde, tak proč bych to měla dělat, když s tím záměrem silně nesouhlasím?

Vím, že by mi každý řekl, že takhle dělám chybu a měla bych chtít víc od všeho, od života, od člověka, od lidí a tak dál. Možná mají pravdu, ale nejsou mnou. Neznají moje srdce, které skáče každým dnem, protože věří a věří nadále, že to vše dokáže zvládnout. Je sice samotné a možná na všechno samo zdánlivě, nebo nezdánlivě, prostě jak se to vezme, ale pořád tluče o sto šest, protože věří v něco, vizi, cíl, kterého dokáže dosáhnout. Chce být slyšet, doslova.

A to srdce právě s tím co je technicky správně nesouhlasí, bije pro něco jiného, cítí jiný směr, že je správný a říká mi „nenuť, nelam to přes koleno, to nemá cenu, nenič někomu jinému život, jen proto, že můžeš“ a jelikož nemám tu povahu na to někomu ničit život, tak své srdce poslouchám. Zajímavé, že jakmile své srdce poslouchám, tak jde všechno hezky a dostávají se mi v životě dobrá znamení, že je vše na dobré cestě. A ani se nemusím tolik snažit se motivovat, věřit a dodávat si sil, že vše zvládnu a bude to dobré, že to utáhnu za mantinel a vydržím ten všechen nápor, který se možná nese neoprávněně na mou hlavu. Ale takové pindy už tady několikrát byly, kdo si chce najít chyby na někom, vždy si je najde, i když budete tak nejlepší a nejhodnější princezna.

Jsem ráda, že moje srdce je v tomhle jiné a nemá tendence někoho do něčeho nutit, nebo vnucovat svoje názory, myšlení, nebo nutit něco, co je vidno, že fakt není dobré a jen by to někomu ničilo život. Jsem ráda, že jsem byla posledním článkem v rodině, kde jsem byla vedená tím, že i když jsem byla někde nešťastná, tak mě donutili tam vydržet, nebo udělat něco s čím jsem nesouhlasila, jen aby to bylo pro „moje dobro“. Silně pochybuji o tom, že to bylo moje dobro tehdy. A i když jsem to tehdy vydržela a dost mě to posílilo, tak nikdy bych to nikomu neudělala. Jsem ráda, že jsem v tomhle jiná a tahle výchova, nebo jak to nazvat druh přátelství, rad, či nutící motivace za každou cenu se nebude pod mýma rukama šířit dál. Jsem ráda, že tenhle nutící hnus, jak já to s oblibou říkám nebudu na nikoho přenášet. Možná dělám chybu, možná to není dobré pro „moje dobro“ a já nevím cosi, ale takhle to prostě cítím, protože to jsem já. Nebudu nikoho nikdy do ničeho nutit a už vůbec ne lidi, nebo člověka, kterého mám ráda. Na štěstí záleží v životě nejvíce, všechny úspěchy jsou k ničemu, když člověk není šťastný. A já se vždy budu opírat o to, aby lidi, které mám ráda byli šťastní a od toho budu odvíjet své rady, když si o ně řeknou. Ale nikdy nebudu dělat to, že budu někomu radit něco, jen proto, že to je po rozumové stránce dobré, ale po citové, pocitové či prostě té lidské stránce to nebude dobré.

Můžu o čemkoliv popovídat, navrhnout, dát nápady, řešení, možnosti, zkusit podbídnout, ale nikdy ne nutit. Nikdy jsem taková nebyla a nebudu a jsem na to hrdá. Je to jedna z mých hrdostí v životě, které si na sobě vážím.

Možná v některých případech mi to přináší smůlu to nepopírám, protože třeba nemám ve vztazích vysoké požadavky a že třeba nedávám nikomu rozkazy a nekecám mužům do života, ano je to asi moje mínus a kdejaký jiný dominantní člověk se má v tomto ohledu ve vztazích líp. Ale prostě neumím být jiná a ani to na sobě nechci měnit. Nechci, aby někdo kvůli mně trpěl, tnebo se měl špatně, jen kvůli mně rozumové radě, kterou bych měla říct skrze své sebezapření. To by nešlo prostě, štěstí a zdraví mých blízkých je mi přednější a radši vyřeším spoušť nějakým jiným způsobem než nutícím. Každý jsme totiž osobnost a jsme jiný, máme jiná očekávání a požadavky, tudíž to co funguje někomu, tak nemusí fungovat mě, tobě, nám ostatním. Je to v pořádku, jen prostě je potřeba tohle brát v potaz, každý jsme jiný. A i když prostě díky tomuto mému přístupu jsem o některé lidi v životě přišla, ano je to smutné a jsem s tím smířená, ale nebudu nikdy lidi nutit se mnou komunikovat, přátelit se, nebo nedej Vesmíre abych se musela připomínat o kontakt, zprávy a setkání. To fakt ne. Když někdo nechce, tak to prostě nechce a neuděláš s tím prostě nic. Udělej radši doma salto ze vzteku a bude ti líp.

Zdroj obrázku: STEPHEN HARROD BUHNER – TAJNÁ UČENÍ ROSTLIN, NAKLADATELSTVÍ TRITON. Doktorka.cz [online]. [cit. 10.6.2021]. Dostupný na WWW: https://duchovno.doktorka.cz/komunikace-srdce-s-vnejsim-svetem