O co SL v životě nejvíc jde?

Ať už je to ve slovní šarvátce, vyměně názorů, anebo jen prostým anonymním dotazem na mou osobu, pointa otázky je stejná, o co mě jde v životě? Co vlastně hledám a co chci v životě najít, či co u lidí hledám?

Upřímně a s trochou nadsázky odpovím, že delší dobu to byl vždy sex, který jsem u lidí hledala. Však není to tak úplně do hloubky odpověď, ta skutečná, kterou cítím z hloubi duše.

Abych byla upřímná tak ano, sex jako odpověď obvykle stačil a ukojil tehdy zvědavost nesčetně lidí, však to bych měla trochu snadnější život, kdybych celkově v životě hledala jen toto. Ale tak proč by ne.

Však skutečnou odpovědí je to, že celý život a doposud hledám pochopení. To je vlastně to, oč mi v životě jde a to co v životě dělám je pro to, abych to pochopení nalezla, veškeré mé kroky k tomu vždy směřovaly a směřují nadále.

Odjakživa jsem si přála být chápána tak, jak jsem ve své nejživelnější a nejsurovější podobě, však hledala jsem dlouho a hledám nadále.

Veškerá má tvorba, kterou jsem vytvořila a kterou tvořím hledá pochopení, hledá toho spojence, který mi prostě řekne „Hej, ano vím jaké to je, chápu tě.“ „Chápu tě, sice jsem to nezažil, ale dovedu si to představit.“ „Hej, ano chápu, že to tak máš a že ses tak cítila a cítíš.“

V mládí jsem nenalézala pochopení vůbec, v dospívání také ne. To až za dob kartařiny jsem začala nacházet lidi, které dodnes považuji za velmi blízké přátelé, u kterých to pochopení mám.

Kartařina mě kdysi dovedla k tomu, že jsem nalezla skutečnou osobu se kterou se doposud chápu ve všem – chápání je vzájemné a dovolím si tvrdit, že s tou osobou jsem něco jako dvojče a jsme toho stejného názoru.

Střetla jsem také člověka u kterého jsem měla pochopení vždy i v těžkých temných časech, kdy jsem musela čelit častým sebevražedným pokusům a výhružkám od jistých lidí, tak abych vše ustála ten člověk byl se mnou, sice na dálku, avšak byl a byl mi oporou a přístavem, něco jako kněz. A i když ten člověk již odešel z mého života, doposud si ho v dobrém pamatuji a budu pamatovat.

Pochopení jsem paradoxně nacházela mimo okruh okolí ve kterém jsem žila, vždy to byl někdo buď z dálky, anebo pak někdo, kdo sice žil blíže, ale ne zas natolik, aby se dalo denně vídat, to až časem jak jsem starší tak mě chápe víc lidí z bližšího okolí.

Po kartařině to bylo rovněž lidé, kteří se věnovali nějakému umění, u těch jsem nacházela pochopení, částečně, větší, jak se povedlo a činilo mě to šťastnou a za to všechno moc těm všem lidem děkuji. A ačkoliv jsem dříve v minulosti nemusela se s lidmi, kteří vrcholově sportují a obětovávají tomu celý svůj život tak jsem kupodivu měla a mám blízkého kamaráda sportovce u kterého to pochopení nalézám a doufám, že i on u mě a za to moc děkuji a budu děkovat nadále.

Tudíž ani moje tehdejší zkušenosti nezabránili v tom, aby se dokázalo najít tak silné spojení i s člověkem u kterého bych to spojení v životě nehledala a neočekávala, že tam někdy bude.

Však i když jsem měla v životě pocit, že jsem z pochopení nalezla vše, co jsem potřebovala a co jsem vlastně celou dobu hledala, tak stále tam ve mně něco hlodá to, že lze najít víc a hlouběji, že lze chápat víc a že to jde, že se nemusím spokojit s tím, jak to je.

Nevěřila jsem tomu a život mě začal utvrzovat v tom, že skutečně můžu nalézt víc, že to pochopení, které jsem dostávala není tak úplně korespondující, jak jsem si myslela. Jelikož to nebylo pochopení oboustranné, to bylo pochopení pouze jednostranné z mé strany, avšak nikoliv pochopení mé individuality. Což mě mrzelo, avšak nemůže to být kompletní, ale život jde dál, cítím, že má cesta v hledání pochopení není u konce a opravdu se nespokojím s tím, že mi člověk od kterého to pochopení jsem měla najednou řekne „ Co vlastně po mě celou dobu chceš, tohle nechci chápat, zastávám ten a ten názor, ….“. To už asi opravdu není cesta po které bych se měla vydávat nadále. Jistou dobu to fungovalo, ale tady je ukázka toho, že tudy to nevede, že já musím jít jinudy a hledat dál. Protože pak mi to pochopení bude chybět tak, jako mi chybělo v minulosti.

Nemyslím si, že jsem zlý člověk a ani si nemyslím, že jsem natolik zvláštní, že bych se nedala pochopit, hodně o to stojím, abych našla takového spojence a cítila se v bezpečí.

Pochopení z vlastní zkušenosti je hledání na celý život. I když si myslíte, že ho v někom nacházíte kompletně a že je Vaše druhý paprsek tak ve skutečnosti víte, že to není tak. Že to spojení časem slábne a že Vy hledáte dál, tam kde ucítíte pocit bezpečí a jakýsi pocit jemné lásky v tom, že to co jste prožili v životě nebylo až tak nic zlého, co by se nedalo překonat a že to není tragédie ze které byste se měli hroutit.

Je to hledání, na celý život a budu hledat dál, nezastaví mě nic a jdu dál. Činí mě šťastnou to, že můžu lidi chápat a neodsuzovat. Miluji přijímat lidi bez předsudků, bez pohrdání a povyšování, miluji tu toleranci a to, že někdo dokáže být férový a brát lidi a jejich individualitu takovou jaká je a nesnažit se to měnit.

Nemám ráda, když někdo odsoudí něco, či někoho pro to, že neví jaké to asi muselo být a ještě se nad takové lidi povyšuje, nemám to ráda a je mi takových lidí líto a dovolím si tvrdit, že je to jen projev jejich zoufalství, když dokážou něco takového odsoudit a oddálit se tak všem, lidem a hlavně sami sobě a svému srdci, kdežto přijetí, snaha poznat, pochopit je vždy cesta k lidem, k sobě a ke svému srdci. Čím víc lidí se snažíte poznat a pochopit, tím blíže máte k pochopení sama sebe.

A co Vy, nalezli jste v životě pochopení, anebo hledáte jako já?