O osamělých duších

K tomuto tématu by se dalo sepsat nesčetně básniček, pochmurných balad, nesmírné množství scénářů k filmů a podobné masy textu. Jelikož toto téma je tak časté stejně tak jako ponožky v sandálech v České republice.

Každý si tu trpkou a vleklou osamělost zažil a asi každý se někdy v životě cítil tak osamělý, že už si myslel, že to už není možné.

Nemluvím teď o samotě, samota jako taková je pozitivní stav, kdy je člověk sám se sebou a je tak spokojen, navíc samota není dlouhodobá.

Osamělost je naopak negativní stav mysli, kdy se člověk propadá do depresí, cítí se izolován, nemilován, odkopnut, využit, zneužit, použit a úplně prázdný jak na těle tak na duši. 

12022368_10203490469302274_1153638276052199096_o

Ten stav, kdy denně míjíte desítky, stovky lidí kolem sebe, dá se říci, že máte se s kým bavit, máte se s kým stýkat, ale neuspokojí Vás to.

Máte se s kým sexuálně stýkat, ale neuspokojí Vás to a po sexu odcházíte velmi brzy s nenaplněným srdcem. Přijdete domů a cítíte se ještě více osaměle.

Ten pocit, kdy si máte s kým popovídat, ale nikdo neposlouchá Vás a Vaše starosti. Kdy žijete vlastně pro druhé, ale nikoho nezajímáte Vy.

Když tu není nikdo, kdo by o Vás měl zájem, upřímný zájem, zajímal se i jen o obyčejné věci. Například to jaký jste měli den, jak jste se vyspali, jestli se Vám něco zdálo, jak jste se měli ve škole/práci, co zajímavého se Vám za den událo, ten kdo Vám popřeje hezkou dobrou noc, ten kdo se s Vámi po sexu baví a nenechá Vás tak rychle odejít, ten kdo s Vámi půjde ven a bude naslouchat Vašim starostem trápením a smutnému srdéčku. Přesně takového člověka v tu dobu tak nesmírně postrádáte.

Pokud stav trvá už několik dnů, týdnů, měsíců přidají se do toho vzpomínky na určitou osobu se kterou jste to krásně zažívali a jak Vám bylo krásně. A v tu chvíli je Vám ještě smutněji než Vám bylo předtím, smutek, slzy, pláč, lítost a celková vnitřní zranitelnost. Cítíte se zlomeni a raněně. O to víc, když víte, že se minulost už stala dávno minulostí a že už to nikdy nebude takové jaké to bylo. A že už toho člověka nikdy po svém boku mít nebudete.

Ta vnitřní prázdnota, kdy sice o Vás zájem je, ale Vy víte jak ten zájem je jen povrchní, jen o Vaši skořápku, kterou vidí každý. Ale nikdo nevidí do Vás, to jak se cítíte, to jak vnitřně brečíte, smutníte a jak moc si přejete, aby Vás někdo upřímně a dlouze obejmul. To je to co v tu chvíli člověk chce, aby s ním někdo soucítil, vyslechnul, pochopil a měl rád, upřímně rád od srdce ♥.

Nemít rád jen na chvíli, na tuto noc, na tento týden, na tento měsíc, ale upřímně rád nekonečně, jak jen srdce bude milovat.

Můžete mít kolem tisíce lidí, můžou Vás všichni obdivovat, chtít, ale pokud necítíte opravdový soucit, opravdovou lásku a blízkost, tak je Vám to všechno úplně k ničemu. Jelikož obdiv, sláva, popularita Vás neučiní šťastnějším. Není to opravdová láska. A jen málokdo je té opravdové lásky schopný, bohužel, to jsou mé dosavadní poznatky.

Lidé strašně rádi vše hned vzdávají a upřímně se přiznám, že i mě trvalo, než jsem se naučila vytrvávat, ale když člověk chce a má opravdový zájem a chce opravdu někoho poznat takový jaký je i pod rouškou slávy, popularity, či pod černou rouškou pomluv tak se vždy cesta k člověku najde, stačí chtít.

Jen omezení jedinci na první pohled odsuzují a to tím nikoho nechci soudit, ani urážet. Ale omezení v tom smyslu, že se nedokáží podívat na člověka trochu jinak, jiným úhlem pohledu a nedají mu šanci, aby jej poznali.

Bohužel jsem se setkala tím, že hodně lidí Vám neobětuje tolik času, tolik kolik jim jste ochotni obětovat třeba zrovna Vy. Lidé strašně moc plýtvají časem tam, kde není třeba, ale nevěnují si čas vzájemně společně. To je pak smutné. Jsou si tak všichni odcizenější a osamělejší.

Lidé nejsou ve své podstatě zlí, tomu nevěřím, každý v sobě má to dobré jádro, jen by bylo mnohem přínosnější, aby si lidé dávali najevo více lásky, více spolu mluvili a byli ochotni si věnovat fyzicky více času. Omezit ten virtuální svět, který nás leckdy dokáže oddělit a zkusit spolu vycházet fyzicky v reálném světě. Věřím, že tak by ubylo smutných a osamělých duší, kterých na internetu i v životě potkávám bohužel hodně. Včetně mě.

Osamělost je zlá, tak proč, když je lidí tolik na planetě, proč nedokáží spolu mluvit, žít a projevovat si vstřícně přátelství, lásku a slušnost?

Velice to u lidí postrádám, ne u všech, nechci nikomu křivdit. Ale takových lidí je hodně málo a upřímně ten kdo dokáže mi věnovat svůj čas, pozornost, vyslechne si i mě a můj názor tak tomu jsem vděčná a děkuji mu za to.

Asi to tak vypadá, že už jsem na tom hodně špatně, zoufale. Nebo se mi to už jen zdá a je to jen méněcenná iluze ve které žiji.?

Jaké máte Vy zkušenosti s osamělostí? Jak se s tím vypořádáváte?

 

Zdroj fotografie: Petr Pírek Černohorský

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.