O plačkách, které jen brečí

Nuže, upřesněme si to, jsou to lidé, kteří mají ve zvyku jen brečet a stěžovat si na to, jak jim lidé ubližují a jak je k nim život hrozně nefér a jak to mají v životě těžké.

Když jim povíte konstruktivní radu, či nějaké řešení tak začnou brečet, že to nedokážou a že je to na ně moc, že to prostě takhle nejde, že to není takhle jednoduché.

A že mají strašné „handikapy“ v životě a že mají spousty nevýhod v životě, jelikož ostatní lidé mají více „výhod a nadání“ atd.

A když na ně zakřičíte, že ať už s tím přestanou tak začnou bulet ještě víc, jelikož jste na ně „zlí“ a co tím sledujete, že takhle s nimi mluvíte, že si to nezaslouží.

Pak také to, že když se trochu odmlčíte od toho člověka tak pak bulí za to, že se s nim/ní nebavíte, že na něj/ni pečete a že se určitě už bavíte s někým jiným a oni zas bulí.

Když po nich chcete pravdu tak Vám ji nedají, jelikož Vás do toho přeci „nechtěli zatahovat“ a jelikož ta pravda je údajně tak neúnosná a tak strašná, protože ta pravda je údajně o tom, jak jste strašně týraní a utiskovaní.

Pak také to, že údajně byste pravdu neunesli, když ji sotva unesou oni a přitom samozřejmě brečí, jak je ta pravda strašná a že je za to určitě nebudete mít rádi – opět brečí.

Když jdete podle toho, co oni chcou a hrajete podle jejich scénáře tak jsou najednou čilý, usměvaví a najednou mají chuť do života a dle nich se dá všechno řešit, když jste na příjmu a jste tu pro ně tak jsou příjemní až až, div by Vás nespapkali láskou a přátelstvím.

Avšak, když už čas nemáte, nebo se věnujete jiným lidem, jiným činnostem, nebo si povídáte s někým tak opět – bulí, mají smutnou náladu a zas trpí životem, jak jsou na tom špatně a jak jim každý ubližuje.

Když od Vás očekávají něco, co ani Vy nemáte páru o tom, že by to chtěli. Tak pak začnou být uražení a struční na Vás a zas začnou bulet, že se na ně každý vykašlal a že kde jste byli Vy, když Vás nejvíce potřebovali a chtěli, ale přitom si neřekli o Vaší pomoc a Vy jste nic netušili.

Když se jim omluvíte – tak najednou jsou miloučký a plní úsměvu. Když se neomluvíte a dáte pádný argument tak ztichnou, ale stejně ještě trochu bulí a mají takový ty rozmrzelé řeči.

Když jim dáte najevo, že v životě stále bulet nemůžou tak se na Vás oboří a začnou ještě víc brečet, že jste na ně zlí a že oni to sami nezvládnout a budou svými nářky obtěžovat i jiné lidi, stropí tím scénu a hlavně, aby to všichni věděli.

Cítí se ukřivdění a tak Vás začnou pomlouvat, jen proto, že jste jim řekli, že s tímto dosavadním přístupem k životu to nepůjde.

Když jim někdo jiný ublíží, nebo dělá co se jim nelíbí, nebo někdo jiný jim to nandá, vynadá, nebo jim řekne rázněji co si o nich myslí, tak mají tendenci to ukazovat a tlumočit jiným lidem, aby všichni viděli, jak jsou na ně „ti ostatní lidé zlí“ a ukazují toho, kdo jim něco řekl popravdě a lidsky v nejhorším světle a zas bulí a vypisují, či říkají to lidem, aby vypadali jako ty chudinky, které jen trpí. Přitom si za to mohou sami polovičním podílem.

Zachovají se nečestně, jelikož si myslí, že na to mají nárok a pak se diví, když ostatní se k nim také zachovají nečestně, anebo že se s nimi nemažou a pošlou je rovnou do háje, ať si jdou. Nechají někoho ve štychu a ještě se pak diví, že se zařídil jinak a bez něj/ní a že na něj/ní nečeká. Nechá si tam veškeré království věcí a serepetiček a očekává, že tam zůstane na věky? A pak se diví, že to království skončí v plamenech a vyhozené?

Nemůže se ničemu divit, protože co čekal ten člověk? Spravedlivě hezky na něj.

Když řeknete svůj názor tomu člověku se kterými nesouhlasí, tak Vám dá jasně najevo, že Váš názor je špatný a začne bulet, že si tohle špatné myslíte a že si to nemyslíte jinak.

Když si robíte věci po svojem ve svém životě, tak se jen tak udiveně ptá a diví tomu „Proč?“ a „Fakt?“ a diví se, že to zvládnete sami a bez něj. A úplně jednoduše se to dá zvládnout, jelikož nejste na nikom v tomto ohledu závislí a nepotřebujete druhé lidi, abyste se mohli s prominutím upšouknout.

Nepotřebujete publikum na tom, aby Vám lidé věřili, stačí, že si věříte sami sobě a že víte, kde je pravda a co chcete od života. Nepotřebujete bulet, abyste si přitáhli pozornost, nebo pochopení, soucit. Dokážete si toto získat jinou cestou než je bulení a nářky. A umíte také si svůj život zařídit a hlavně nebojíte se pozitivních emocí, které u těchto bulících osob jsou nedostatkové zboží, jelikož neznají nic jiného než bulení a ubulené oči a věčný pesimismus.

Nebojíte se zamilovat a žít v lásce, jelikož víte, že láska jako taková nebolí, zklame totiž vždy až člověk. Tito lidé se bojí zamilovat, právě proto, že jim v lásce někdo stále ubližuje a že to bolí a tak bulí zas.

Nebo bulí kvůli tomu, že jsou sami, že je nikdo nechce, kvůli jejich handikapu. Setkala jsem se s tím, že chlap bulel kvůli tomu, že údajně měl natolik velké přirození, že to byl pro něj šílený handikap. Ale zajímavé na tom bylo to, že mi toto napsal po asi 3 větách prvotního psaní si. Když by to pro něj bylo takové trauma a takové utrpení, tak se mi s tím svěří až časem až když by mi trochu víc věřil, nemyslíte? Bylo to zas jen další bulení a bulení.

S takovými lidmi je náročnější vycházet, vyžaduje to Vaše pevné nervy, nezlomné zdravé sebevědomí, samostatnost, dávku soucitu, sebeovládání, silnou trpělivost a především asi trošku toho samaritánství. Jinak si nedovedu představit, že by někdo bez dávky samaritánství s někým takovým dokázal vycházet dobře dlouhodobě.

A co Vy si myslíte o plačkách? Jak s nimi vycházíte a jaký na ně máte názor?

Zdroj obrázku: POWERED BY MEDIAWIKI.. wikihow.cz [online]. [cit. 5.1.2018]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-se-rozplakat-na-povel