O to víc jdu do toho

Asi ano, jsem trochu impulzivní, nadšená a někdy se fakt nepoučím v lidech. Vím to o sobě a přesto jedu dál. Protože věřím, že všichni nejsou stejní.

Nikdy nezklame, přátelství, nebo láska, ale člověk a ten člověk je jen jeden a jedna osoba. Ostatní lidé, které neznáme můžou být jiní, naprosto jiní.

Každá jiná tvář, kterou ještě neznám tak ukrývá svoje tajemství a svůj příběh, určitě nějakou dobrou podstatu má.

A asi ano, správně bych se teď měla stáhnout a být opatrná na lidi a nedělat ty stejně chyby. Vím to, ale o to víc se teď cítím vyhladověle a žíznivě a chci být opět tak, jak je mi přirozené. Nechci se kontrolovat co můžu říct a co ne a proč tohle raději nezmiňovat a něco jiného zas nevadí. Nějak mě to nebaví to stále řešit.

Nařešilo se toho dost, ale to je v pořádku. Nemůžu se dočkat toho, až znovu budu úplně nadšená přátelstvím, důvěrou a úplně mě to pohltí, až se zas nadchnu někým novým a budu v pohodě, užívat si to. I kdyby jen na chvilku nebo pár týdnů, ale za ten pocit to stojí. Lidi chtějí být šťastní i když to trvá chvíli, nebo delší dobu, ale za tím vším se ženeme, jen každý to štěstí chceme v jiné podobě.

A o to víc do toho všeho půjdu po hlavě, protože mi to chybí ta maximální důvěra, blízké přátelství komu můžeš říct všechno, komplimenty, pochvaly a ukradené chvilky.

Jak tohle je nádherné, těším se, šílím nadšením a nedočkavostí, ale tohle jsem prostě já. Nedám si říct ne nějakou dobu, protože právě miluji to, jít do toho po hlavě a dát do toho všechno. I když mě to štípne, nebo popálí, aspoň tak cítím, že je to opravdové. V průběhu toho všeho si vždy řeknu, že se tentokrát nezmýlím a nespletu a že tentokrát to vydrží dýl. Obvykle se spletu, ale co už, to už jsem prostě já.

Zmýlila jsem se hodně, stále jsem měla pocit, že musím svůj život změnit pro to, aby byl někdo spokojený se mnou, anebo aby mě měl rád, anebo aby to vypadalo dobře a nikdo mi to nekritizoval, ale pochopila jsem, že svůj život jsem vůbec měnit nemusela.

Mýlím se téměř pořád v lidech, co už nadělám, protože otevřu své srdce, nastolím důvěru a beru toho člověka jako blízkého, je to tak hrozně rychlé, že bez toho nemůžu žít a pak si takhle namlátím, přitom když se tak na to podívám můj život není špatný. A teď už na tu změnu lpět nebudu, takhle to jde.

Pokud přijde ta změna tak z mého rozhodnutí, protože to tak já chci, avšak už ne kvůli někomu.

Už na ten svůj život nebudu tak tlačit, prostě když ta změna přijde tak přijde po zvolna, nemusím hned všechno měnit. Bůh ví, jak bych to všechno ustála.

A nechám ten život plynout a spíš si užívat toho pěkného, co každý den nabízí a každý den je nová příležitost, což je pěkné.

Nová radost, nová příležitost jak se usmát, jak někomu vykouzlit úsměv na rtu a upřímně bez toho aniž bys někoho nutila.

Intenzita a změny v životě jsou super, ale někdy je potřeba u toho používat i hlavu, aby to člověk vše zvládnul a nebláznil z toho. Vše má svůj čas a vše zraje.

A nikoho z toho neviním a na nikoho to neházím, mám svůj podíl na svém rozhodování, protože se tak rozhoduji.

I když se zas zklamu, i když zas vyhořím tak stejně vím, že do dalšího dobrodružství se o to víc po hlavě vrhnu, protože si pak připadám jak hladový vlk, který se chce nasytit.

Lidi by si běžně dali na čas a uzdravovali se z toho, ale já ne, nevím proč, ale o to víc intenzivně ženu do dalšího dobrodružství a věřím snad ještě o to víc.

Nakopne to ve mně to dobro a víru v lidi a jedu dál životem. Všechno není jen černobílé a ani lidi nejsou jen dobří a špatní, je to barevné, všechno je nějaké, není to jen černé nebo bílé, ale hraje to všemi barvami.

Zdroj obrázku: WIKIHOW. wikihow.cz [online]. [cit. 10.1.2020]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-n%C4%9Bkomu-ud%C4%9Blat-radost