Oblíbila jsem si sarkasmus

Oblíbila jsem si sarkasmus v takové menší míře. Poslední dobu je to pro mě skvělý typ humor, kterému se dovedu zasmát a baví mě.

Dřív mi takový styl humoru vadil a přišlo mi to moc, dokázala jsem se smát kravinám a všemu možnému i trapnému, ale sarkasmu jsem nikdy předtím nepřišla na chuť. Vždy jsem se mu vyhýbala, sarkastické poznámky nechápala a když se mě někdo zeptal, zda něco – co jsem zrovna v tu chvíli řekla, myslím sarkasticky, tak jsem se podivila a řekla vždy, že ne. Dřív jsem na to prostě nebyla a nerozuměla jsem tomu a ani jsem se tím netajila. Tím pádem hodně poznámek a humoru bylo přede mnou skryto. Mě to však přišlo tehdy jako takové negativní rýpání do všeho a všech, vysmívání se a to jsem neměla ráda.

Nu abych se k tomu dostala, samozřejmě mé oblibě pomohlo okolí a tak nějak, že jsem i dospěla. Určitě tomu přispěla práce s lidmi, denní komunikaci s lidmi, řešení neobvyklých situací a různé problémy a starosti a taky takové vleklá životní krize, která se táhne. A jelikož jsem už dlouhá léta někdy úzkostlivá, tak jsem si myslela, že všechny ty problémy se mi na tom promítnou a ono vůbec, spíš ty úzkosti přešly a dějí se výjimečně. Avšak, když jsem se potřebovala vyklidnit z různých věcí, které jsem za den potřebovala řešit, nebo co mi kdo řekl, co se stalo, hodně mi pomohlo si ze všeho udělat srandu a překlopit to v humor. Možná je to blbý, možná není, ale mi to pomáhá a to už byl jen krůček od toho, kdy jsem si dovolila sama sobě si udělat srandu i z věcí a lidí ze kterých bych si dřív srandu neudělala, protože by mi to přišlo neuctivé. Ale takhle už to neberu. Hlavně taky ovlivní to s kým se nejvíce stýkáte a koho máte po svém boku i v mém případě to tak je a nelituji toho, nalezla jsem aspoň další stránku života, která mi bylo do skoro doposud skryta. A našla jsem způsob jak si ulevovat, jak se lépe se vším vyrovnávat a splachovat ze sebe tu denní špínu, kterou se člověk leckdy brodí, poslouchá a řeší.

No jednoduše, je to pro mě způsob, jakým ze sebe spláchnu ty hnusy, co slyším, jak nikdo mi zas nevěří, nebo jak někdo něčemu nevěří, nebo zase jak se máme bát a podobné blbosti. A ano vím, kde si takový styl komunikace mohu a nemohu dovolit to je jasné a nikoho tím veřejně neponižuji, nebo nesrážím úmyslně, zloduch nejsem. Jen prostě tím chci říct, že ačkoliv někdy člověk k něčemu prostě neinklinuje, tak by to neměl hned zpatra odsuzovat když o tom nic neví. Což já tehdy dřív nevěděla, proč to ti lidé používají a smějí se tomu. Teď už chápu. A prostě nikdy člověk neví, třeba věkem se mu začne líbit něco jiného než doposud, každý se nějakým způsobem vyvíjíme a stačí jen posoudit to co jste jedli v dětství a co jíte teď. Je v tom kolikrát dost velký rozdíl. A za sebe mohu říct, že teď vidím ty ostatní lidi, kterými jsem dřív bývala, koho to uráží ten sarkasmus a humor s tím spojený, vidím to z druhé stránky a nedivím se, že tehdy mi ty lidi raději dali pokoj, protože já to tak dělám i nyní a nechávám je být, nikomu to necpu. Ale jako když jsem sama v práci, nebo doma, nebo někde v dobré společnosti, s parťákem tak to přiznám, že ty vtipy, srandy a hlášky lítají, komentování lidí, situací a jak by se co mohlo stát a duchovně-neduchovně něco vysvětlit, proč se tak děje. No to to lítá a to se tak člověk nasměje, že si uleví a je to.

Takže pro mě za mě, je to fajn.

Zdroj obrázku: ROUMING.CZ. www.rouming.cz [online]. [cit. 11.11.2021]. Dostupný na WWW: https://www.rouming.cz/roumingShow.php?file=co_je_laska.jpg