Obličej, který provokuje choleriky aneb jak nevědomky provokuji choleriky po čas svého života

Proč na některé lidi, ať provedou cokoliv není mířená žádná výtka a to i sebevětší cholerik na toho člověka nevynese žádnou výtku a nic negativního. Jakoby nic, jakoby byli svatí a to můžou provést i něco nelegálního, či trestného a stejně z toho vždy vyjdou dobře a ještě jsou obhajováni.

A pak jsou tu lidé, kteří i jen tím, že jen vlezou někam a udělají to podle sebe tak jsou za ty nejhorší a nejhříšnější lidi, kteří pomalu provedl zločin hodný 20 letému trestu odnětím svobody a doživotním nepromluvení s tím člověkem, kdo jej odsoudil.

Je to drsné, však je to realistické a tuto nevysvětlitelnou „záhadu“ si s sebou nesu celý život a nemohu za nic na světě přijít na to čím to je.

Nechci, aby to vyznělo, že si nějak stěžuji, to ne není to pravda, nestěžuji si, pouze budu konstatovat tak jak to vidím já po celý svůj život.

img_20160905_152103

Odjakživa jsem byla ta, která ani nevím čím, jestli svým chování, obličejem, či postavou dokázala vyprovokovat jakéhokoliv cholerika a to jsem nemusela nic říct, šlo to samo, anebo jsem řekla jednu větu, která toho člověka totálně vyprovokovala.

Vnímala jsem a vnímám to tak, že cokoliv jsem udělala, ačkoliv jsem se jako malá snažila být ta nejlepší, nejchytřejší ve třídě a prostě ta nej, tak vždy mi přišlo že to bylo málo. Když jsem dělala věci „správně“ pro někoho tak nebyli oceněni, nebo spíše mi na to nebylo nic řečeno.

Když jsem udělala věci „špatně“ pro někoho tak jsem vždy byla vynesena v zubech jako ta nejhorší kazi-světka na světě.

Časem jsem si začala dělat věci podle sebe, jelikož jsem pochopila, že se nezavděčím a i jsem ztratila touhu se zavděčovat.

Kdykoliv jsem si něco udělala dle sebe a byla jsem již tak šťastná tak jsem za to byla zkritizována. Čím starší jsem byla tím méně mi to vadilo.

Pokud jde o mě a toto, že jsem se já nezavděčila tak jsem to brala, přijala jsem to.

Však nedalo mi spát ten fakt, že tomu člověku se může zavděčit někdo jiný, kdo vlastně vůbec nic nedělá, spíše naopak o nic tomu člověku nejde a vlastně i na toho člověka peče a ten člověk ho má rád a brání ho a hájí a i kdyby mu řekl sebe-větší stěr do očí tak stejně ho to nevyprokovuje.

Což když bych řekla jenom jednu větu já, tak jsem opět sejmuta, jako ta nejhorší a zas jen akorát zkazím náladu a vyprovokuji do nepříčetnosti.

Nežárlím na toho člověka to ne, spíše se snažím najít souvislosti, které mezi tím jsou.

Jediné vysvětlení toho všeho jsem došla časem, po čas zkušenostmi.

Jak šel čas, tak jsem za život potkala více takových typů lidí a byla to ta stejná reakce, stačila jsem říct jen jednu větu, nebo udělat jeden čin pro sebe a hned jsem vytočila do nepříčetnosti toho člověka. Nepochopila jsem.

Přitom ten člověk si celý život dělal, to co chtěl a já jsem v tom nebránila, naopak podporovala.

Nevím, zda je to tím, že jsem klidný typ člověka, který žije tak nějak v klidu a nemám potřebu být neustále ve stresu a napětí a nemám potřebu se rozčilovat nad každou hloupostí, kterou vidím?

Netuším.

Zda je to tím, že se snažím s lidmi jednat citlivě, přátelsky a být tu pro lidi? Netuším nadále.

Přemýšlela jsem nad tímto léta a na nic rozumného jsem nepřišla. Přišla jsem možná tak maximálně na to, že jsem vyloženě typ člověka, který už jen tím, že kouká, žije, dýchá a tak nějak žije tak už jen to choleriky provokuje a tím spíše když promluvím, nebo udělám něco to co považuji za správné to pak jsem pro ně jak červená barva na býka. K tomuto jedinému jsem došla, však nevím proč ty cholerické lidi tak provokuji.

Z čeho to plyne? Co je tak na mě vytáčí?

Osobně si to leckdy ani neberu, však pokud jde o něco na čem mi záleží tak to už si pak osobně beru a štve mě, že stejně nevím ten pravý důvod, který v tom musí tkvět, jinak by se tak nedělo.

Chápu, že každý jsme jiný a jiní lidé i kdyby provedli nelegální a trestní čin tak nikdy nebudou odsouzeni, avšak já když činím legálně a naprosto v souladu s tím co cítím tak stejně budu ta nejhorší.

Naučila jsem se činit sama za sebe a v tom budu nadále pokračovat. Nebudu ta hodná holka, budu prostě taková jaká jsem, možná je to otřepaná fráze, ale je tomu tak.

Když jsem se na toto téma bavila s blízkým člověkem tak mi bylo opravdu potvrzeno, že moje osoba skutečně cholerické povahy provokuje. Celkem mě to zarazilo, ale zároveň jsem to brala tak, že se posouvám k řešení této „záhady“.

Údajně cholerické lidi provokuje ten můj klid na duši. Ten klid, že mě nevytočí to co vytočí je. To, že se dokážu povznést nad běžné evokující situace dne a to že ten můj klid není křečovitý, ale uvolněný, což cholerik moc nedokáže. A to, že se mě daří něco na co cholerik nemá, jelikož to vyžaduje právě klid a trpělivost.

Možná, že by to již bylo důvodem? Stále hloubám nad touto otázkou a záhadou, která mi léta hlodala v hlavě. Spíše se mi moc nezdá, že by jen „klid na duši“ někoho mohl provokovat.

Co prozatím vidím jako východisko je to, že asi jsem provokativní a asi to co udělám je provokativní, asi mé činy jsou provokativní a naštvání hodné a asi i můj úsměv je provokativní a já nevím co všechno. Však co už, takový je život a tací jsou lidé. To, že Vás to provokuje je Váš problém.

Já jsem takhle spokojená a mí blízcí jsou ti, kteří jsou na stejné vlně jako já, tudíž to je to na čem mi záleží a to je v pořádku.

Asi mám provokativní obličej, ale už s tím tak nějak žiji a možná je to moje nesporná výhoda v jistých věcech, možná taky nevýhoda, vždy má vše své + a -. Avšak hodlám toho využít v životě a být šťastná. Nebudu se schovávat, či žít nešťastně jen pro to, že některé lidi moje přítomnost pobuřuje.

Dobře, pobuřuji, protože žiji a dýchám a jsem ráda, že cítím, jak mi krev koluje v žilách a každým nádechem cítím zázrak jménem život a jsem šťastná, že to můžu vše cítit a že nejsem jako chodící mrtvola. Možná je to tak, že jsem sama za sebe a když půjde do tuhého tak rovněž budu sama za sebe, ale už jsem si zvykla, aspoň to bude život, který bude tak jak já chci a bude to splněný sen.

Tímto článkem nechci nijak odsoudit choleriky, vůbec ne, nic proti nim nemám a není to žádná kritika na jejich charakter vůbec ne. Cholerici zas mají to, co já třeba nemám a to já dokážu ocenit. Necítím vůči tomuto temperamentu zášť.

Spíše mi tímto jde o vzájemné pochopení a sladění.

Co Vy? Také máte pocit, že svým chování provokujete? Anebo jste Vy ten typ, co může udělat cokoliv a vždy budete hájeni?

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *