Odhoď černou pásku

Pohlédni se skrz na skrz, na tu všechno krásu života, která tě obklopuje a zkus se především podívat do svého srdíčka, tam kde leží úplně všechno a všechny odpovědi, které potřebuješ znát. Tam především najdeš sám sebe a vše čemu chce porozumět. Stačí jen to chtít vidět a podívat se sám do sebe.

I když jdeš cestou dalekou, i když chodí překážky a jsou lidé, kteří hážou jen klacky a polena pod nohy tak nikdy ti nevezmou to, co máš sám v sobě, nikdy ti nevezmou tvou duši, srdce a tvůj charakter. Pokud jim to nedovolíš. Tak se při příštím skoku přes poleno podívej na to, kdo ty polena zdolává s Tebou, po Tvém boku. Podívej, kdo tu vždy byl když si křičel, kdo tu vždy byl když si všichni drželi odstup, když všichni pomlouvali, když se všichni zlobili a stěžovali si. Podívej, kdo tu stále stojí při slunečném pařáku tak i při největší bouři. Podívej, kdo tu stojí po tvém boku a není ani napřed a ani pozadu, ale po boku, aby byl tvým rovnocenným parťákem.

Tak si sundej tu clonu z očí, která ti zatemňuje na chvíli mysl a pohlédni, kdo tu stále stojí a kdo nikdy neodešel a neopustil. To, že si mě zrovna neviděl, nebyla má chyba, já stála vždy, nikam jsem neodešla a neodejdu, vždy jsem tu byla a budu.

Nevím a nechápu proč vždy když nastanou stinné chvíle tak si zalepíš oči černou páskou a nechceš vidět svět, tím že si oči zalepíš ti to neumožní jasnější výhled vpřed. Jsi spíše jako slepá bába, která hledá a kope kolem sebe a nejvíce se ztrefuje do mě, protože jsem právě poblíž. Černá páska zrak nespraví a ani situaci, tak zkus se zamyslet nad tím vším a až zas to na Tebe přijde tak než si nasadíš pásku a budeš se chovat, jako někdo jiný, tak zkus se zamyslet, že následky tvé slepé báby pak bolí mě, ten kdo rány nezpůsobil a ani klacky pod nohy nenaházel. Až příště se zas budeš chtít schovávat přes světem a dávat hlavu do písku až když si nebudeš chtít něco přiznat, nebo nebudeš chtít abych tě viděla brečet tak se zkus zamyslet nad tím pískem, že třeba zrovna tak, by to bylo opravdové a lidské se vším všudy, procítěné. Že se přede mnou nemusíš stydět za nic, že mi můžeš věřit, že jsem také jen člověk a prožívám to všechno s tebou, tedy pokud mi to dovolíš.

A než se příště schováš až si budeš chtít v tichosti lízat rány tak si na mě vzpomeň, že třeba bych ráda věděla co tě trápí a proč jsi se přede mnou schoval.

Ale není to příkaz, je to jen mé zvolání. Zkus si příště vzpomenout až pojedeš kolem, že místo toho, abys chodil kolem mě potiše, že se můžeš taky ozvat a dát najevo, že tu jsi, víš že tě ráda uvidím.

A až mě příště budeš odmítat s tím, že nemám psát a nemám se ozývat tak se zkus zamyslet, že by ses taky mohl ozvat sám od sebe, tedy pokud ti za to stojím a chceš. A zkus si uvědomit, že já nejsem žádná samozřejmost a nejsem tu pokaždé co mě odmítáváš. Kdykoliv si mě může někdo jiný všimnout, kdo mi zájem opětuje a pak věz, že už nebudu čekat na Tebe, ale půjdu bok po boku s tím, kdo mi zájem opětuje.

Zkus se zamyslet nad tím, že tím, že mě budeš ignorovat tak ničemu nepomáháš, ale akorát mě učíš žít bez Tebe.

Tím, že mi budeš vyčítat, mít rýpavé poznámky to fakt nedokazuje žádnou lásku a ani přátelství, tím jen dokazuješ tím, že si mě podmiňuješ a věř mi, že tohle láska není.

A co třeba zkusit se vůbec přede mnou nestydět a prostě být tak jak jsi, být v dobrém i zlém pospolu, bez nějakého nasazování pásky nebo strkání hlavy do písku? Co takhle přijít a říct upřímně „cítím se špatně protože se mi nedaří to a to“. Co takhle zkusit být jako lidi a přiznat si to, já se zpovídávám stále jak je něco špatného, nebo co mě trápí, já se s tím netajím, nemám se za co stydět, jsem jen člověk jako kdokoliv jiný. Každý totiž něco řešíme a tím, že před tím zavřeme oči se nic nevyřeší a ani svou povést si nezachráníme.

Prostě jen zkus se přestat chovat tak umělě a nepřirozeně a buď člověkem jakým jsi, dovolíš mi tě poznat úplně stejně tak jako ty můžeš poznávat mě. Zkus odhodit tu pomyslnou masku dokonalého muže, který je hodný a vše zvládá, zkus prostě být tak jak skutečně jsi a nechovej se jako hlupák, který kope, nebo se schovává.

A až příště tě to napadne se opět schovat, dobrá nebudu ti bránit, je to tvoje volba, ale zkus si vzpomenout na mě, že bych tě taky ráda poznala jaký jsi člověk a bez žádné pózy.

Zkus si na mě vzpomenout až zas budeš chtít ječet na všechno kolo sebe a plivat, zkus se mě podívat do očí a uvědomit si, že v tobě nevidím žádného blázna, ale člověka. Zkus si tohle říct než si nasadíš tu pitomou černou pásku na očí a budeš se zas chovat jako někdo jiný, jako někdo koho neznám.

Vím, že tě to láká, ale neházej s věcmi, protože se pak bojím já a utíkám. Zkus se zamyslet nad tím, že tu nemusím být věčně a mám kam jinam odejít, stačí mi už fakt málo, jen malý krůček k tomu abych šla jinam a už pak budu nenávratně pryč u jiného.

Zkus se zamyslet sám nad sebou, že hrát si na něco co nejsi není atraktivní a nedělá ti to lepší tvář než tu kterou máš pravou.

A hlavně, uvědom si, že nejsem žádná samozřejmost, tak jako nikdo na tomto světě není. A pokud mě nadále budeš odmítat tak mi věř, že to pochopím a podřídím se tomu.

Zdroj obrázku: https://nl.aliexpress.com/item/32813633929.html

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *