Odpouštět je božské a mohlo by se odpouštět

Říká se, že chybovat je lidské a odpouštět božské. Ano, také jsem se to učila, jako malá holka.

Když jsem byla malá stačilo mi pouze to, že chybovat je lidské, tím pádem jsem si snadněji odpouštěla chyby, které jsem nadrobila po čas života, jak jsem žila. Necítila jsem se tak šíleně hrozně a snáze jsem se vyrovnávala s tím, že člověk chyby robí. Přestala jsem se díky tomu ve své hlavě trestat za jakýkoliv přešlap a chybku.

Když jsem dospívala, o těch chybách jsem to stále měla na mysli, však jsem nepochopila proč by se mělo odpouštět. Byla jsem názoru, že odpustím každému. Ano, odpustila jsem, jenže ti lidé si toho nevážili a ubližovali mi dál, nebo mi robili věci a činy, které se mi nelíbili. Tak jsem přestala odpouštět na čas a nechápala jsem co to má za mysl někoho odpouštět, když se i přes to chová špatně a ta omluva vydrží tomu člověku pouze na chvíli.

Nuže až nyní v dospělosti jsem slovu odpouštět přišla na smysl a snad již konečně pochopila význam toho slova a proč je to vlastně tak božské odpouštět.

Dříve jsem fakt měla za to, že odpuštění si nezaslouží jen tak někdo, dokonce ani já. Jenže jsem pak po několika měsících přišla na to, že mě to když, že někomu neodpustím začíná zraňovat a ubližovat mi. Ubližovalo to mě samotné. Motivovalo mě k tomu můj osobní vlastní klid, jelikož jsem nechtěla aby křivda, či něco zlého co jsem neudělala já, ale někdo jiný mě, mě přestalo pronásledovat a strašit mě.

To mě dovedlo právě k myšlence, že asi to odpuštění je k něčemu dobré a proto je dobré odpouštět. I kdybyste se už s tím člověkem nikdy neměli bavit tak už pro ten klid váš to stojí za to.

A tak jsem se na to dala a odpouštěla, postupně a časem, tak jak to přicházelo a tak jak jsem se cítila.

Vždy když jsem měla v životě období, kdy jsem se cítila dobře tak jsem i cítila ponouknutí někomu z minulosti odpustit, nebo někomu s kým jsme se něco v minulosti provedli.

A ono postupně to šlo.

Zjišťovala jsem, že odpuštění boří barikády mezi lidmi, kteří si dříve ublížili a boří staré rány a zdi.

Když jsem odpouštěla už i lidem osobně, že jsme si to vyříkali a usmířili se, začala jsem pociťovat krásný pocit úlevy a štěstí.

Nedokázala jsem to vysvětlit, avšak byla to nejspíše úleva z toho, že již nemusím být za zlé s tím člověkem a nemusíme se třeba vyhýbat. Ulevilo se mi.

Je pravdou, že ne vždy se ten kontakt, přátelství či vztah obnovil tak, že by byl tak jako předtím to nebylo vždy. Někdy to bylo ještě lepší jaké to nikdy předtím nebylo. A někdy to zas bylo takové, že jsme byli rádi, že nejsme za zlé, avšak už jsme si nepadali tak hrrr do náruče, ale spíše jsme si přátelsky potřásli rukou.

Díky tomuto pocitu a úlevě jsem poznala jak je odpuštění krásné a jak je v životě potřeba.

A rozhodně se má odpouštět až tehdy, když to člověk cítí že je to správné. Nemá smysl se do toho nutit jen proto, že je to správné. Je lepší ten čas nechat uzrát a sám v sobě to nechat uzrát a až nastane ten správný okamžik a čas tak odpustit, nejprve sám v sobě a až pak klidně tomu člověku osobně.

Za tu úlevu a krásný pocit mi to mě osobně stojí a tak trochu nechápu sama sebe před lety když mi bylo nějakých 19 let jak jsem mohla se tomu tak bránit. I když asi to tak mělo být a měla jsem si na to všechno přijít časem. Kdybych si tím neprošla, nikdy bych nyní nebyla tam, kde jsem nyní. Navíc nyní si toho odpuštění o to víc vážím a jsem i tak ráda já, že někdo takto odpustí mě. Je to blažený pocit skutečně a děkuji za něj.

A ano, jsem názoru, že odpouštět je božské a mělo by se. Skutečně mělo, bez odpuštění bychom se tu už asi všichni pozabíjeli, chodili kolem sebe, na internetu se stále jen blokovali, neodepisovali, nevolali si, nemluvili spolu a po chvíli bychom se všichni od sebe museli odstěhovat někam do ústraní, abychom vůbec se nějak snesli. Avšak to by asi vždy nebylo možné z praktických důvodů a i kdyby tak bychom se tak postupně ode vše odstřihli a to by asi taky nebyl úplně super život.

Alespoň tedy ne pro mě. Já bych sama odstřižená nechtěla být.

Co z toho života bych měla, kdybych se jen trápila pro to, co mi kdo kdy udělal nebo já někomu, co by z toho bylo, když bych stále žila v křivdě a trápení?

Myslím si, že nic, nebyl by to život, který bych chtěla žít.

Leckdy je dobré nechat prolomit ledy a zdi, kterými se člověk obstavil v době, kdy mu bylo ublíženo a po čase, když nastane ta správná chvilka nechat ty ledy roztát a povolit. Od srdíčka to nechat plavat a být rád za to, že to špatné je již minulostí a že může člověk žít dál.

 

Zdroj obrázku: LÉBOVÁ, Valentina. Jógadnes [online]. [cit. 6.7.2018]. Dostupný na WWW: https://www.jogadnes.cz/joga/odpusteni-aneb-skvela-cesta-jak-zacit-novy-rok-3374/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *