Opustit, nebo být opuštěn?

Zažili jste obojí? Co nejčastěji praktikujete?

Jste Vy ten, kdo láme srdce, ničí přátelství, pálí kontakty a dává kamennou tvář, aby opustil vztah, přátelství, či kontakt s někým s kým to již neklape?

Anebo jste Vy ten, který bývá opuštěn z jakéhokoliv důvodu, avšak o vztah, přátelství či kontakt s někým pečujete a stále věříte, že někoho opustit je až ta poslední varianta?

Co je vlastně z toho horší varianta?

Když budete ten, kdo lidí opouští tak pokud jste člověk, který má srdce a city tak Vás výčitky a vzpomínky na toho člověka budou pronásledovat na každém kroku. Pokud ten člověk vyloženě nebyl tyran, či člověk, který vyloženě jen ubližuje tak přeci jen ty vzpomínky a něco to dobré, co na tom člověku bylo a je Vás bude doprovázet a připomínat se Vám. Ať už místa na kterých jste společně byli, společné písničky, které jste hrávali, společná jídla a celkově společné věci.

A těžce se odchází a opouští, když ty vzpomínky poběží za Vámi. Musí k tomu být už pádný důvod a jistá dávka rozhodnosti, aby to člověk přijmul. Samozřejmě dá se s tím pocitem žít, ano, není to nic enormního. Jen obvykle to není tak úplně jednoduché, jak se to může zdát okolí, či ostatním lidem.

Můžete mít i pocit zodpovědnost, že jste tomu člověku ublížili a že jste ho ranili. Teď když to špatně přijme tak vím spíš si to můžete vyčítat, nebo litovat toho člověka. Nebo Vás ten člověk může začít citově vydírat. Opravdu je třeba dávku rozhodnosti a rozumového jednání pro tento krok. Proto toto robí převážně lidé, kteří jsou racionální, mají zdravou sebeúctu a nebojí se změn.

Pokud jste člověk, který opouští, je tu i velká šance, že si později svůj čin rozmyslíte a budete to chtít všechno vrátit a napravit. Ale to už pak nezáleží jen na Vás, to záleží na tom druhé, zda Vaši omluvu a návrat přijme, či ne.

Ten kdo opouští může časem litovat svého kroku, ale i nemusí.

Kdežto, když Vás někdo opustí. Tak je to rána, najednou máte pocit, že se Vám všechno rozpadlo v rukou a protéká mezi prsty. Člověk od Vás odchází a Vy cítíte vinu, co jste udělali špatně, kde jsem udělal/a chybu a jak to můžu napravit. Cítíte i ten pocit odmítnutí, který Vám lehce srazí sebevědomí v tu chvíli. Vzpomínky a vše dobré máte v hlavě a myslíte na to, ale před Vámi je výzva, abyste se s tím naučili žít. Abyste pochopili, že to rozhodnutí musíte respektovat, jelikož ten člověk, který Vás opustil má svobodnou volbu a nelze nikoho nutit, aby s Vámi byl. Jako můžete, ale co to je pak za vztah, přátelství, či kontakt, když si to vynutíte, či vybrečíte? Měli byste z toho vůbec radost upřímnou?

Hodně lidí v tuto chvíli má dojem takové té oběti, které někdo ublížil a hodně lidí se takto začne litovat, což je to nejhorší co můžou udělat, jelikož úplně si tím sami sobě brání procesu uzdravení bolavé rány, protože se k tomu neustále vrací a nedovolí sami sobě, aby pokročili životem dál, tomu člověku odpustili a odpustili i sami sobě.

V tomto postavení Vás asi nejvíce budou pronásledovat výčitky, co jste udělali špatně a co je na Vás tak špatného, že ten člověk Vás opustil.

Co z toho je horší? Zažila jsem si obě role a není to žádná výhra v loterii ze které byste skákali do výše.

Však upřímně lepší role je ta, kdy jste v roli toho, kdo je opuštěn, společnost Vás více polituje, více pochopí a pokud jste fakt neudělali razantní zločin tak bude stát i při Vás. Avšak je to individuální jako se vším. Však mám to takto ze života potvrzené, jelikož obvykle se spíše s opovržením hledí na toho, kdo opouští, protože pak se do toho zapojují lidí a snaží se toho kdo opouští přemlouvat ke kompromisu a to obvykle jen dodá nechuť tomu kdo opouští, tudíž toho člověka opustí úplně a radikálně a možná s ním ani nebude chtít být v kontaktu.

Ale musím podotknout, že ten kdo bývá opuštěn tomu trvá delší dobu než přijme ten fakt, že je konec. Protože obvykle se s tím rychleji vyrovná ten, kdo opustil, jelikož nad tím logicky již přemýšlel dřívější dobu a už se na to lehce psychicky mohl připravit. Což u opouštěného člověka není možné, když to přišlo jak rána z čistého nebe.

Pokud jste opuštěný a ve své roli se z toho procesu už dostanete, ať už za několik měsíců, roků tak obvykle máte šanci si najít lepší polovičku, či nového kamarádka, či známého, kterého si udržíte. Protože jste prošli tou bolestí tak už vám to jistě dalo lekci a za tu delší dobu už jste se s tím spíše smířili, tudíž jste po čase přístupnější navázání nového vztahu, či přátelství.

Avšak když jste agresivní člověk, který někoho bije a ten člověk od Vás odejde tak je pochopitelné, že Vás nikdo nepolituje, to spíše polituje toho, komu jste ubližovali. Takže nedá se to použít vždy jako všeobecné pravidlo.

Jakou zkušenost s tím máte Vy? A jaký na to máte názor?

Je lepší opustit, nebo být opouštěn? Co víc bolí?

Zdroj obrázku: BENEŠOVÁ, Markéta. Dokonalá Žena.cz [online]. [cit. 13.12.2015]. Dostupný na WWW: http://www.dokonalazena.cz/sex-a-vztahy/rozchod-poradime-vam-jak-ho-zvladnout/