Osoba, které je téměř všechno jedno

Asi všem nemůže být vše jedno, nechci škatulkovat a ani nechci lhát, či odsuzovat to bych si nedovolila.

Však nedá mi to se aspoň lehce neopřít do tohoto tématu lidí, kteří se chovají, jako kdyby jim bylo vše jedno.

Na úvod a na rovinu říkám, že nemám nic proti flegmatickým lidem. Avšak tohle chování už dle mého úhlu pohledu není flegmatismus, ale lhostejnost.

Upřímně a na rovinu asi v životě každého z nás existuje jistě člověk, nebo více lidí od kterých tak nějak chcem, či očekáváme, že při nás budou stát v dobrém i zlém a že nás podpoří, když budeme potřebovat a podrží, když se pod námi bude bortit zem.

Ano, tací lidé jsou a upřímně každý člověk potřebuje tu pozornost a takovou tu dávku té lásky, která dává člověku pocit, že na to není sám a že vlastně tomu druhému není jedno a že kdyby se cokoliv stalo tak ten člověk mu pomůže a postaví se za něj.

A nyní to vezmu ještě otevřeněji. Mám takového člověka po čas svého dosavadního života, tudíž si to spočtěte je to nějakých 20 let, tudíž poměrně časová štreka to je.

Přijímám toho člověka takový jaký je, naučila jsem se s tím člověkem vycházet, jelikož dobře vím, že když se budu bouřit tak si vůbec nepomůžu a že když se s tím člověkem budu hádat bude to jen a jen horší a raní to více mě než jeho. Jelikož tomu člověku to bude jedno, ušklíbne se na mě, vysměje se mi, jen proto, že mě bude záležet na tom všem a kvůli tomu se třeba lehce pohádám a ještě dostanu vynadáno za to, že proč to řeším.

Tudíž pro mě je lepší se držet zkrátka a raději stáhnout ocas a neříkat nic.

Důvod proč to vše udržuji je ten, že ten člověk je pro mě velice důležitý a bez toho člověka by to prostě nešlo, cítím nesmírnou toleranci a respekt vůči tomu člověku a i lásku. Však leckdy si tak nějak připadám zda ta láska není na úkor mé osoby.

Jelikož před tou osobou se vždy sebeovládám, krotím své rebelské názory a leckdy vyhraněné postoje k životu, které jsou prostě jiné než má ten člověk a ostatně i většina lidí. Před lidmi, které jsou pro toho člověka důležití se rovněž chovám slušně a spořádaně a nedovolím si ceknout, či oponovat v něčem, ačkoliv upřímně ti lidé by si to občas fakt zasloužili, když bych řekla otevřeně svůj rebelsky přímočarý názor.

Leckdy se to ve mně samotné opravdu pere, avšak tohle všechno udělám pro toho člověka, protože stále cítím tu úctu, respekt a lásku, však do kdy si tak říkám. Držím to již delší dobu a nevím zda se mi chce to vydržet i nadále.

Cítím potřebu být sama za sebe a nedělat stále toho hodného pitomečka pro toho člověka, cítím potřebu být sama sebou a projevit se tak jak jsem to skutečně já a jednat po svém ať je to před kýmkoliv. Třeba se i zdravě pohádat o něco na čem fakt záleží, anebo si normálně s někým vyměnit názory a být v klidu, to neznamená, že ty lidi zavrhnu, to nikoliv, já lidi nezavrhuji.

Pointa celá v tom je ta, že já dělám toto všechno pro toho člověka, ačkoliv mi bylo již poraděno i z jiné strany, že bych toto dělat vůbec nemusela, že jsem až moc hodná na toho člověka a že ten člověk to vůbec nedokáže ocenit, jelikož to bere jako samozřejmost, přitom ve mně se to skutečně leckdy pere, abych se sebeovládla a nebyla přímočará. Nechci lhát, ale zas si chci ušetřit to, že když bych opravdu se projevila slušně tak jak to cítím, avšak byla bych to skutečně já tak bych se dočkala pouze výsměchu, opovržení proč zvyšuji vůbec hlas, proč vůbec mám takový postoj, anebo jen mlčení a koukání na mě jak na hlupáka.

A to já již nechci, naběhla jsem si takhle v dětství tolikrát v tom, že jsem se u tohoto člověka projevovala tak jak jsem a vždy jsem z toho vyšla jako ta špatná, jen protože na to mám jiný názor, jen proto, že mi na tom záleží a řeším to.

A co mě na tom všem nejvíc bolí to, že ten člověk mě podporuje jen v tom, co chce on, to co chci já tak to je špatně, nebo se to přejde mlčením, či falešnou a stručnou podporou, kterou prostě vycítím, že není pravá a od srdce, to prostě člověk pozná, když není hloupý.

Bolí mě na tom nejvíce také to, že ten člověk Vás vše nechá vyřešit samotného – dobře, beru to, že mě učí samostatnosti a zodpovědnosti – to beru jako OK, však když vidí, že jste již úplně vyčerpaní fyzicky i psychicky, anebo vidí, že to skutečně není pro Vás, tak Vám přesto nepomůže, nechá Vás v tom ležet a řekne, že ještě potřebuje, abyste další den fungovali a že s Vámi počítá. Když oznámíte, že ne, že to nejde, jelikož Vaše zdraví vypovídá, tak Vám sdělí pouze odvětek: „Hm, tak to jo, pa.“

Nevím jak to popsat, ale já z toho všeho cítím takovou poměrně chladnou lhostejnost, kterou prostě nedokážu pochopit a bolí mě na srdci. Unesu lhostejnost od jiných lidí, či od lidí se kterými jsem ve zlém, ok to beru, ale od tohoto člověka mě to bolí již více let a stále tak nějak z hloubi duše doufám, že od toho člověka jednou uvidím nějakou reakci, či nějaký projev upřímného a zapálenějšího zájmu, nebo tak něco.

Vím, že je to již vyhrocený případ, ale leckdy by mě u tohoto člověka zajímalo zda kdyby se mi opravdu něco stalo a byla bych na tom zdravotně hodně zle, zda by ten člověk se o mě strachoval. Jako asi ano, protože se to sluší a patří, ale zda by to bylo opravdu hodně, nebo by to bylo jen z principu, že se to musí.

Co se týče podpory ve snech a cílech v životě, to ani neočekávám již, jen prostě leckdy cítím takový ten pocit, že i přes to, co pro toho člověka dělám – podporuji ve všem co dělá, mám pochopení, upřímný zájem, naslouchám, starám se, počítám s tím člověkem jakože k sobě patříme, atd.

A přitom ano ten člověk mě vyslechne, ale leckdy se mi nevyjádří k něčemu, jen k tomu, co se tomu člověku líbí tak se vyjádří. Když mám jiný názor tak neoponuje, mlčí, nevyjadřuje se. Když už tak mi řekne, že jsem zvrhlá, rozjetá a drzá. Když se chci hádat, tak prý křičím moc a nemám křičet a nervovat se, jinak se mi začne smát. Když chci udělat něco skutečně pro sebe tak podpora až jedině tehdy, když to fakt dokážu a fyzicky to vidí na vlastní oči. Když něco pokazím, tak si samozřejmě následky vyžeru sama. Ospravedlňuji se za ten výraz. Když vidí, že potřebuji pomoci, ať už s odvozem, či fyzicky něco doručit tak to se samo nenabídne, prostě sama musím odnést, odvézt a je jedno, jak se nadřu, či ne.

A když tedy čekám, že se společná činnost udělá, až když bude mít ten člověk čas, odložím kvůli tomu své aktivity stranou, nebo na později a když už tedy ten člověk má čas a já se zeptám, kdy to tedy urobíme a splníme tak se dozvím to, že hned to rozhodně nebude, že potřebuje to a to a že my si to uděláme. Tím my je myšleno ta osoba a jeden další člověk, nejsem tím myšlená já.

Tak v tu chvíli mám pocit s tím vším praštit, sebrat se, odejít a už se nikdy nevrátit. Zabolí tato nejvíc jak jen může mě člověk sundat a on to ten člověk moc dobře ví, jak mě sundat a nejspíše záměrně toto říká. Jelikož jediné to co vlastně od toho člověka chci je to, abychom patřili k sobě něco jako rodina.

Avšak tohle jsem spoustu let neviděla, že je to špatně, to vidím až za poměrně krátkou dobu a teď vidím, jak špatně to je a že to nemůžu nechat dopouštět.

Ano, poznala jsem, že zájem vypadá i trochu jinak a hlubší, když mi to co vlastně já dávám celou dobu tak, že mohu dostat i já, jen od jiné osoby.

Ano, to pak přijde od té původní osoby zájem, ale opět jen takový nárazový a najednou je hra na uraženého, jen proto, že už nejsem tam kde jsem byla vždy dříve na povel. A taky už z toho, že jsou tu jiné lidé, či jiný člověk, který mi dokáže dát víc než ta osoba. Tak ta původní osoba začne nenápadně žárlit a předhánět se s tím člověkem, který mi to vše dokáže dát bez žádného zbytečného manévrování a povídaček.

Možná to zní dost zamotaně, však pevně doufám, že jste to nějak pochopili a tak se Vás ptám, má smysl se takové osobě zavděčovat a být za dobře nadále? Anebo je moudré prostě navzdory tomu všemu jak na to zareaguje být sama sebou a nestydět se za to? Co byste radili Vy, či udělali Vy?

Děkuji moc, musím uznat, že tento článek je velice osobní, avšak jsem již v takové fázi, že se za to nestydím, jelikož nevidím důvod si to nadále nechávat pro sebe další roky.

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. facebook.com [online]. [cit. 5.10.2016]. Dostupný na WWW: facebook.com