Padnout na kolena

Budit se každé ráno do té ošklivé reality a říkat tomu krásná budoucnost, jenom proto, že to všichni poradili? Žít každý den na maximum svých sil a být rád, že vydržím na nohou a říkat tomu naplněný život, jenom proto, že to všichni poradili?

Prožívat stavy náhlého smutku a říkat tomu, jen že se čistí emoce a člověk si na něco zvyká? Vstávat a padat na kolena dokola a dokola dokud člověk má sil a říkat si, že takhle to prostě má být a jiná verze je hloupost?

Kolabovat a znovu se dávat do vědomí a říkat tomu zvykání si? Trápit se vnitřně i vně a říkat tomu šťastný život?

Opět a opět jsem se šeredně pomýlila v životě a je to jedna z dalších chyb, co jsem učinila. Tyto otázky si kladu den co den, jestli je vážně to krásné, co my všichni radili? A jestli je tohle fakt šťastný život? A každý podělaný den si na to odpovídám, že fakt není. Když mi tělo vypovídá službu každý podělaný den, tak si fakt nemyslím, že tohle je to správné. Fakt ne. A všichni ti všeználci, nebo ti, kteří to radili tak v mém těle nežijí.

Neviním nikoho, jen sama sebe, že jsem vůbec někdy se takhle rozhodla, mám na tom svou karmu a to uznávám a taky jsem uznala své lidské možnosti a schopnosti, že na tohle prostě nemám.

To je jako když usilujete o někoho, kdo je prostě nedostupný a nikdy se do vás nezamiluje. To je prostě KO.

Ve vším úctě, lásce a přátelství k mým blízkým a i k známým, kteří to vědí moc dobře tak jim říkám, že velice děkuji za rady a že to se mnou myslíte dobře, ale já na to prostě nemám a rozhoduji se nyní jinak. Mám nové přání a to chci vyplnit, asi se nebude shodovat s vaší představou o mém šťastném životě, ale omlouvám se. Svůj život si prožiji podle sebe a takhle sotva přežívat nechci, zkusila jsem si to a stačí mi, mému tělu též. Zní to možná směšně a můžete mi argumentovat tím, že to vidím takhle moc brzy a dále. V pořádku, vyslechnu si jakýkoliv názor, avšak jsem silně přesvědčena, že se rozhodnu dle sebe a zvolím takové rozhodnutí na které mám.

Tím ničí rady nepodhodnocuji, vím, že jsem se jimi nechala unášet dlouhou dobu a za každou cenu jsem si to prostě musela prosadit a to jen za cenu toho, abych padla na kolena a uvědomila si, že takhle ne. A ve chvíli kdy jsem se o sebe vážně začala bát, že už taky nemusím být, jsem si uvědomila za čím se vlastně ženu a co chci komu dokázat? Vždyť bez života je člověk už k ničemu a veškeré dokazování též. Není snad lepší žít život, který člověku osobně vyhovuje a je tak šťastný?

Vím, že každý má názor a každý má svůj život, kterému ani já nemusím rozumět, což je v pohodě. Každý to má jinak a to je právě to ono, že každý to má jinak. Někomu vyhovuje tohle a jinému zase tohle, proto máme v životě tolik variant a možností, aby si každý našel to své. A já jsem nejspíše to své viděla, ale stále jsem toužila natáhnout své schopnosti, nebo dotáhnout to víc prostě. A moc dobře nyní chápu, proč jsem tak dlouho pro to dýchala a žila a přála si to a ono to nepřicházelo, ten nahoře moc dobře věděl, proč mi to nedopřát, nyní to již chápu, protože to prostě pro mě nebylo vhodné. A nedávno, když jsem si to za každou cenu prosadila, tak jsem to do života dostala, ale s plnou peckou a to je právě ta lekce, kterou jsem si měla projít. Když jsem to tak moc chtěla, tak to tady mám a ano s pokorou a úctou dávám za pravdu, že na tohle fakt nemám sil a neměla jsem to chtít.

Když už si odpustíte sami sobě, že proč jste vlastně něco chtěli a proč jste si to museli prosadit a podělat si takhle život doslova. Tak pak se bavíte s těmi blízkými a s těmi známými, kterým to říkáte a najednou takové prozření. V nouzi poznáte přítele, kdo vás skutečně chápe a kdo vás skutečně vidí jako člověka a ne jako stroj. Zjistila jsem, že většina, mě bere fakt jen jako stroje, který zvládne všechno až nelidsky a jen někdo mě bere jako skutečného člověka o které se i bojí. Je to fatální zjištění, posadilo mě to na zadek a do postele. Zarazilo mě to a řekla jsem si „že tahle lekce je i očistec pro můj přátelský okruh lidí“ a když už to tak má být tak se vším a pojala jsem to tak, že aspoň vím, kdo je skutečný přítel a kdo je hyena, která mi poradí pokračovat dál i za cenu toho, že se rozsekám. Je fajn podporovat a fandit někomu, avšak jen skutečný přítel ví, kdy je fajn podpořit vaše obavy a pochybnosti a kdy je vhodné vás zarazit, ať to neděláte. A to já přesně potřebovala včas zarazit, abych to nedělala. Protože všichni by mi jen radili, ať do všeho jdu a jakože mě podporovali. Jenže takhle by mě pomalu mohli podporovat i v tom, abych skákala z okna a ještě by mi poradili, jak je to super zrovna pro mě a jak se dá krásně přežít.

Takže jako podpora je fajn, ale musí se vědět, kdy je vhodné ji použít a ne bezmyšlenkovitě, dokáže to pak člověku i ublížit, když se hrne do nebezpečí. A aspoň vím, kdo je opravdu přítel a kdo si jen hrál a blbě radil, nebo radil nevhodně, nebo jen kritizoval život.

Ale co už. Člověk taky někdy něco podělá a ani to nemyslí zle, proto si myslím, že je vhodné se omluvit a když jsou lidi fakt blízcí a ne jen z netu tak si to vyříkat osobně, říct narovinu kdo co jak myslel. Může se totiž stát, že nám ubližují jen naše vlastní myšlenky a ne opravdové pohnutky dotyčného. A já beru, že každý někdy může udělat chybu, protože já je dělám za poslední dobu každý den, ale vždy je vhodné omluvit se, nebo ještě lepší napravit své chování. Proto nikomu nezavírám cestu do mého života, ale když žádná omluva a náprava není a nedostane se mi, tak je to pak smutné zjištění.

Zdroj obrázku: MIROSLAV K. Pinterest.com [online]. [cit. 21.5.2021]. Dostupný na WWW: https://cz.pinterest.com/pin/295408056808406885/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *