Stejně vždy uteču
Vytváření situace, tak aby mi zkřížila cestu, tak, aby mi zúžila možnosti, tak abych se nemohla rozhodovat mezi více, tak nějak aby se ti to zrovna hodilo do tvého života a nemohla jsem se rozhodovat jinak a byl jsi mou jedinou možností, přitom já jich určitě měla i víc. Jen to všechno mělo „přirozeně“ vyplynout, abych vždy došla k Tobě a po několikáté.
Říkáš, že se spletu a že se ztrácím sama v sobě, ale co když jen cítím dobře a jdu správně a že ty kroky od Tebe jsou správně, co když mě jen chceš blokovat v cestě dál? Co když přeci jen cítím správně a nedělám jen samý omyl, nejsem neomylná to ne, ale co když ty kroky od Tebe jsou v pořádku, co když mi to pomáhá?
Možná se mi tím snažíš odříznout cestu od všech ostatních, abych chtěla jen Tebe a nevím proč. Proč to všechno vždy vyplyne tak, že Ty jediný zůstáváš? Proč u tebe mám vše odpouštět a neřešit? A co když tohle všechno povídání o Tobě, že jsi mou jedinou správnou možností, co když je klamné a jen to tak má vypadat? Co když tohle není karma života, jen já se pořád vracím stejně, ke stejnému člověku, na stejnou mez, kde jsem stále?
(Pokračování textu…)Slepý směr
Jak jsem se rozpovídala v předchozím článku, tak budu tak trochu navazovat.
Nevím ani jak, asi jsem moc dlouho šla stejnou cestou, možná jsem si stále něco nalhávala, že přeci jen se mi splní, co chci, možná jen jsem si přála, abych na této cestě našla co chci, anebo jsem jednoduše byla dost naivní na to, abych si to myslela a věřila v to a tím pádem jsem tak dlouho to nechávala takhle plynout až jsem došla do tohoto uvědomění. Uvědomění v tom, že si uvědomuji, že jsem se dostala do slepé uličky.
To, co si přeji cítím, že je správné a moc si to přeji, ví to mí nejbližší a vím to hlavně já, vím že si přeji toho někdy dosáhnout. Ne to mít, ale dosáhnout toho. Už párkrát v životě jsem byla tak blízko, ale nikdy k tomu úplně nedošla, ráda bych toho už někdy dosáhla a prožila si, jaké to je. Je pravda, že mi to nikdo nedoporučuje a ani mi to nikdo nenutí, spíše naopak, ale já jsem právě o to víc přesvědčená, že to zažít chci. A kdybych to někdy v životě nezažila, tak bych se o něco hodně ochudila v životě a to nechci. Duše člověka se má nasytit prožitky a zažít to, co chce, z toho důvodu přichází sem na Zem, aby se učila a nasytila se prožitky.
(Pokračování textu…)Cesta bez cíle a kruh
Dostat se až sem, pokračovala jsem příliš rychle, nebo se posouvala moc rychle na to, aby mi někdo stíhal? Nevím, někdy si říkám proč jsem ve svém životě doposud dělala tolik pokroků, kdybych se na to všechno vykašlala tak bych se snad měla líp? Nevím, možná jen pochybuji, nelituji, jen si to vše přemítám, zda jsem nepředběhla lidi se kterými jsem měla držet tempo. Co když kráčím životem moc rychle a nestíhají mi? Proč mám ten pocit, že už jsem nějak moc dopředu, přitom já to na sobě osobně nepociťuji, já se cítím dobře, jen ten pocit mívám, jen když jsem s těmi určitými lidmi a když mi to připomínají.
A co vidím? Cestu bez cíle na které jsem už nějaký ten rok a po nějaké době co jsem si to nechtěla přiznat tak uznávám, že tato cesta nemá žádný cíl, ta jen prostě vede, vede a vede a nemá žádný cíl, žádnou metu a žádnou zastávku, jen prostě jedete a jedete, ale kam to nemáte tušáka. Dále je tu kruh, který jste nějak nakreslili, najeli na něj a od té doby se tam točíte dokola a dokola. Čím víc a dýl se točíte tím víc Vám je z toho špatně a tím je horší z toho kruhu vystoupit. Je to jako pouťová atrakce, která se točí stále rychleji a rychleji a když tam jste, tak je vám špatně a je vám stále hůř a hůř a ono se to stále zrychluje, nahoru, dolů, pozvolna, dozadu, ale pořád se točíte. Žádný pokrok, nic nového a žádná novinka, jen ten kruh a ten nekončí.
(Pokračování textu…)Jednou přijdeš…
Jako kdyby mi to něco říkalo, že jsme se neviděli naposledy a že ta rozmluva ještě nebyla konečná a že tohle všechno ošklivé co si natropil/a a co si provedl/a to nebylo konečné, co jsem mohla čekat.
Intuice mi říká, že ještě není dokonáno, i když rozum říká, že nic ani není možné. Cítím, že tohle vše ještě bude mít dohru a že jednoho dne to dopadne tak, jak jsem si přála v nejsmutnějších a zoufalých chvílích. A to, že jednoho dne přijdeš a omluvíš se mi. Nevím proč, ale cítím to tak, že jednoho tu omluvu fakt mám od Tebe čekat.
(Pokračování textu…)Tak ne
Dokud člověk neví na čem doopravdy je, tak Vás to všechno baví. Vyloženě Vás to baví se snažit, o něco bojovat, snažit se, být milý, vstřícný, kdykoliv pro druhého, vždy vyslechnout, mít rád, být oporou, podporou, dát možnost se svěřit, být vrbou a parťákem do nepohody, být tím, co zrovna dotyčný/á potřebuje. Je to nádherné a baví Vás to, protože věříte, že jednoho dne se Vám to vrátí a opětuje. Ale když tomu tak není a Vy jste vyvedeni do pravdy s tím, že to opětováno nebude.
Jasný v tu první chvíli Vámi projede šok, hněv, naštvání, pak smutek, lehčí depka a lítost nad tím, že to vše bylo zbytečné a proč jste to vlastně dělali, když z toho nic nemáte. Je Vám líto Vaší snahy, sebekontroly, lásky, citů, ochoty, míru a hlavně času který jste do toho investovali a dávali jen tak.
To všechno je najednou na nic. Ano z duchovního hlediska platí, že to, co dáváte se Vám jednoho dne vrátí zpět aneb princip karmy, ale říkáte si „kdy se mi tohle dobré vrátí?“ a asi pravděpodobně to nebude od stejné osoby, které jste to dávali vše to krásné a dobré, pro kterou jste tu byli kdykoliv a čímkoliv by si přál. Asi to přijde od jinud, od někoho jiného, kdo toto krásné dokáže opětovat, ale asi to nepřijde ze stejné strany, kam to člověk dával a odkud doposud nic na-oplátku nepřišlo. Smutné, ale pravdivé.
(Pokračování textu…)Živel
Kamenná tvář, neusmívat se ani když je důvod, nemluvit, jen psát anebo ani to ne, neprojevovat žádnou emoci, nerozčílit se, nesmutnit, netrápit se, nemilovat, nemít rád, nepřáteli se, nedělat nic a tak nějak dál by se dalo pokračovat, prostě nebýt nikým, necítit nic a nedělat nic. Ani nevím, zda to je v praxi možné, ale někteří lidé dost slušně k tomu inklinují, že i já jakožto živel si začínám myslet, že to reálné je.
Asi ano, nevím, nevidím do těch lidí a jsem i ráda, tohle je věc, kterou radši ani chápat nechci, protože na tom neshledávám nic hezkého, atraktivního a ani ani zajímavého. Takhle se tváří hodně lidí. Málokdo si stojí za svým názorem, hodně lidí ho mění, jak potřebuje, jediné na čem trvají a stojí si za tím, ať se k ním chováte navždy slušně, hezky a jste pod jejich vlivem a jste tak, jak si oni přejí. To je jediná věc, kterou si vynucují a budou vynucovat. Jinak se na Vás ani neusmějí, neprojeví zájem, neřeknou upřímné „mám tě ráda“, neobejmou, nepohádají se ani s vámi, jelikož hádku berou jako zlo, přitom hádka čistí vztahy mezi lidmi a lidi si to aspoň vyříkají a vztah může jít do hloubky. Horší je to ticho, když se lidi nehádají a nic si neříkají. To se odcizují.
A já? Víte přeci jaká jsem? Nezkrotná, rebelující, svá, upřímná, autentická, hrdá, milující, hodná, důvěřivá, přelétavá, usměvavá, upovídaná, vypravěčská a přátelská a tak dál. Tudíž tohle je přesný opak těch lidí a jak asi můžu být pod kontrolou a vlivem někoho, kdo je takhle emočně suchý a neprojevující se? To prostě nelze :-).
(Pokračování textu…)Poohlídnu se po tom, co je dostupné
„Ne, ne a ne“ „Ne, promiň, už mám tohle a tamto.“ „Ne promiň, teď to nejde, možná jindy.“ „Fakt se ti omlouvám a věř mi, že bych rád/a, ale nejde to.“ „Ne promiň, teď nemůžu, ale určitě se ti rád ozvu a domluvíme se.“ Tak ta poslední už zní jak z nějakého pohovoru, že? Chi, chi.
Ale tak, jako ano, zní to jako z pohovoru a tak si tak říkám, kolikrát to slovo „Ne“ ještě uslyším. Nebo „Ne promiňte teď to fakt nejde, já musím hlídat toho a toho a pak mám lékaře tehdy a tehdy.“ Ble ble ble a nakonec to „Ne“. „Ne promiňte, nemůžeme u vás zaskočit, máme toho teď moc a rozplánováno, ale platí ten záskok jak budete u nás?“ Ano, na to by je užilo, když potřebují to jo, to se ozvou a div neprosí na kolenou, ale když něco po nich chcete tak zas to slovo „Ne“.
„Ne nemůžu v pátek a vlastně ani ve čtvrtek.“ V překladu – prostě nemůžu v žádný den, kdykoliv mě o to poprosíte.
A takhle to slýchávám a jak se to tak častuje tak se tomu směji, protože to je až vtipné, jak dokáže přitahovat slovo „Ne“, vsadím se, že když by byla soutěž o nejvíc odmítání vyhrála bych první trojici.
(Pokračování textu…)Půjde to dál a bude líp
Ani nevím jak je možné, že v situaci ve které není jisté vůbec nic tak já i přes to všechno cítím, že vše bude dobré, že se stane pozitivní změna, cítím intuitivně, že to dopadne vše dobře.
Sice mě to neuklidňuje, protože stále vnímám tu nejistou realitu, která se jen klepe do té doby, než padne kosa na kámen a bude rozřešení, které následně ovlivní život.
Obávám se, mám strach a třepu se na to, avšak něco mi říká, že to vše dopadne dobře. Ty hrůzostrašné scénáře, které s parťákem cítíme a myslíme si, probíráme to, cítím, že to se nestane a díky za to i když ty vypadají realistickým okem, jako spíše pravděpodobné. Nevím a nechápu proč, odkud mi tohle vědění chodí do hlavy a proč cítím, že to vše bude v pořádku a nebude potřeba ani žádný radikální zásah do životů. Ale tak to prostě cítím, jako kdyby mi to něco říkalo, že to bude v pořádku, což je asi ta nejlepší útěcha, kterou cítím od neznámého zdroje. Nikdo mi to neřekl, spíše každý koukal, co se dokáže dít a jak dokážou někteří lidé chovat a jak být podlí.
Kdyby toho nebylo málo, tak by člověk tohle období i přečkal a snažil se uklidnit, avšak když už se má něco pořádně gradovat, tak se pak gradují i osobní vztahy a když vás zklame někdo, komu jste hodně věřili a vlastně přiznal se k něčemu, co si dlouho o tom člověku myslíte a i máte poraděno od parťáka, tak to už je vrchol toho všeho, ale co se dá dělat, život jde dál a lidi se projevují tací jací jsou. Bohužel někteří až časem, ale aspoň to člověk ví nyní a ne až třeba za další rok.
(Pokračování textu…)
Knihu lze objednat na e-mailu 
Knihu lze objednat na e-mailu 
Knihu lze objednat na e-mailu 
Více informací na.