Nebaví

Tento článek pojmu jako takové uspořádání myšlenek toho, co bych některým lidem vzkázala. Už dávno jsou pryč ty časy, kdy mě to rozčilovalo, kdy jsem si dělala starosti s tím jak to dopadne a s tím, abych mohla pomoci na maximum.

Jak se mi někdy špatně usínalo s tím, když jsme se pohádali, když jsme se nedorozuměli. Jak se mi zdály noční můry, když jsem si prosadila svoje a věděla jsem, že moje rozhodnutí asi někomu ublížilo, nebo bylo trnem v oku.

Je to pryč. To, jak jsem se bála, co tomu řekneš a jak mě zas zkritizuješ, anebo jak mi vynadáš za to, co dělám, jak se dívám, dýchám, anebo za to s kým se bavím.

A úplně nejvíc je pryč to, jak jsem ti vždy byla k dispozici a kdykoliv jsi potřeboval/a tak jsem tu byla, zajela jsem, udělala, napsala, zajímala se, vyslechla, poradila a i když nic jiného tak jsem tu pro Tebe byla. To už je pryč, protože vidím moc dobře, jak jsem měla být jen nějaká figura na to, aby si mě někdo namotal, žil si svoje a já byla nějaká osobní naivka, která bude čekat. Tak to už je pryč, špatné očekávání, mylné očekávání a asi jsem zklamala, ale upřímně ráda jsem zklamala, že nejsem to za co jsi mě chtěl/a.

(Pokračování textu…)

Skromnost jiný úhel pohledu

Skromnost jsem vždy považovala za velkou ctnost a velmi kladnou vlastnost na lidech, vždy jsem ji ctila. Byla jsem i ostatně k tomu vedená od mala, že mám být skromná a nechtít od lidí a od života moc.

Donedávna jsem tak fakt žila a ani mě nenapadlo to mít jinak. Jediné v čem jsem nikdy nebyla skromná byla otázka přání toho co si přeji, svých cílů a sexu.

No a? Myslete si co chcete.

A právě před nedávnem jsem četla na internetu názor v jedné nejmenované diskuzi mezi lidmi o tom, že skromnost nikdy nepovažoval za kladnou vlastnost, naopak za skrblictví a negativní vlastnost, která vlastně lidi udržuje v chudobě, nebo ve stagnaci, že se vlastně tací lidé nedostanou v životě dál, když se spokojí s málem. Že sice ten dotyčný chápe, že by neměl člověku stoupnout úspěch nebo hamižnost do hlavy, ale zas by se neměl úplně spokojit s málem a být až nezdravě skromný, že pak ze života nebude mít nic a vlastně bude žít jen tak jak žije doposud.

(Pokračování textu…)

Nemusím poslouchat

Po většinu svého života jsem žila tak, že jsem se vždy snažila vyhovět čemukoliv co kdo po mě chtěl. Když se tak nad tím zamýšlím tak si tak říkám, proč jsem to vlastně dělala a proč jsem vyšla vstříc i lidem ke kterým mě nic nepojilo a ani jsem s nimi neměla bližší vztah a ani oni se ke mně nechovali nejlíp a proč vlastně já jsem stále se snažila, vycházela vstříc a co kdo potřeboval tak jsme udělala. Proč vlastně?

Sama nechápu a když tak zpytuji svědomí tak nevím. Věděla jsem kolikrát, že toho člověka nemám ráda, nebo že se ke mně stejně tak laskavě nezachová, nebo že prostě mé pomoci zneužije, anebo si ji nebude vůbec vážit a bude to taková automatika.

(Pokračování textu…)

Dříve terčem, dnes klenotem

Ano, když se tak zavzpomínám do minulosti na to, jak se ke mně lidé chovali a to je hodně dřív a hodně let nazpět. Tak jsem spíše byla terčem všechno špatného a posměšného.

Vlastně moje zvyky byly špatné a trapné, moje chování bylo nepopulární a i moje snaha mít vše v pořádku a nemít ve škole problémy též byla špatná a nepopulární, protože se to tehdy nenosilo.

A ano byla jsem nevýrazného vzhledu a myslím si, že spousta lidí, kteří mě znají až z nynější dob tak by mě za dob základní školy nepoznali, jak povahově tak i vzhledově.

Byla jsem nevýrazná, až moc hodná, pečlivá, naivní, snaživá, moc jsem se snažila zavděčit, měla jsem strach něco říct na svou obhajobu, byla jsem víc tišší, raději jsem byla o samotě a žila si po svém. Ale prostě nebylo to dobré, okolí se to nelíbilo. Dříve jsem pro ně byla nedůležitá, zbytečná, ošklivá a zdrojem všeho, co nepotřebovali, vlastně jo jen když něco ode mě potřebovali tak jsem pro ně byla ta hodná holka a najednou kamarádka, když nic nepotřebovali tak jsem zas byla hnus a odpad.

(Pokračování textu…)

Lenka Vodvarková – duchovní povídání

Mladá dospělost

Hodně jsem slyšela o tom, jak by lidi v dospělosti najednou měli všechno tvořit, zakládat a prostě rychlostí blesku se posouvat vpřed. Najít práci, tam nebýt ani rok pomalu, hned se odstěhovat, zabydlet se, zasnoubit se, vzít se a zplodit pokud možno aspoň dvě a více dětí, anebo na tom přinejmenším pracovat a to pokud možno všechno stihnout co nejdřív a hlavně žít podle toho, jak kdo pískne a navštěvovat rodinu a všechno příbuzenstvo, řídit se jejich radami a vlastně žít život, který jim kdo nařizuje a radí, ale nežít ve své podstatě svůj život.

A kam se kurňa poděl život o kterém takový mladý člověk snil? Kam se poděly sny? Kam se poděla svoboda toho, že se člověk na škole těšil, že až vyjde, bude dospělý a bude moci žít tak, jak sám chce.

(Pokračování textu…)

Ano, myšlenka je silná

Ano, je to tak. Neopakuji znovu zákon přitažlivosti o tom, jak stačí myšlenka na to, aby se něco zhmotnilo a aby se přání splnilo.

A neopakuji ani to, že když si něco hodně přejete tak, že se to splní. To už jsou přeci jasné principy života, které známe.

Psala jsem o tom již dřív.

A ano jak mi bylo řečeno, že pokud myšlenkami nejsem tam, kde by mě ten člověk chtěl mít tak je to jako kdyby mě neměl.

A ano je to pravda. Můžete člověk přimět, přinutit k tomu, aby s Vámi byl, můžete ho někde udržet, můžete s ním být denno-denně, avšak pokud má myšlenku, které věří tak ho nelze porazit, to je věc nad kterou nevyhrajete nikdy a nemůžete nikoho vlastnit, pokud člověk něčemu věří.

Jednou jsem slyšela kdysi v hospodě „že člověka, který má víru a věří tak nelze porazit nikdy a nic ho nezastaví“ ano bylo to z hospody, avšak byla to pravda.

Denno-denně se dovídám o tom, jak se lidi snaží někoho někde udržet a jak přemlouvají někoho, aby s nimi byl a jak dělají všechno pro to, aby s nimi ten člověk byl, anebo o tom jak se snaží něčí život změnit tak, aby to vyhovovalo jim, avšak zapomínají na to, zda to tak chce ten dotyčný koho tak úpěnlivě řeší. To už se neřeší, to je vedlejší, toho hlavního aktéra se nikdo neptá, toho si ti lidé jen přehazují a dohadují se o tom, co je pro něj/ní nejlepší. Přitom do něj/ní nevidí a nemůžou vědět, když se ho/ji nezeptali.

(Pokračování textu…)

Když jste jak zavření v klícce

Když je to dlouhou dobu podle někoho jiného a Vy se podřizujete a plníte přáníčka, plníte tužby, stanete se takový Vesmírem pro někoho a plníte to, co vidíte na očích, avšak stále to není to ono a stále nejste doceněni.

A vlastně tak nějak stále to není o Vás, ale o někom jiném, jste pod někým, kdo je hvězdou toho všeho, což je v pořádku a není třeba cítit zášť, avšak Vás už tato role přestala bavit, dělat takový všemocný Vesmír pro někoho, kdo ani tak není spokojen a ještě na Vás hledá chyby.

Tak si tajně přejete úplně jiný život, jiné místo a prostě všechno, přejete si to tak moc. Víte a cítíte, že jednou ta Vaše chvíle přijde a že se osvobodíte a budete volní a budete také hvězdou svého života a už bez toho, aniž byste byli pod někým a někomu robili Vesmír, už ten Vesmír budete Vy sami pro sebe.

(Pokračování textu…)

Tenhle pohled už znám, pokračování

Navážu na minulý článek, cítím potřebu se více vyjádřit, víc odhalit, víc to dát najevo ven.

Ne, vážně takové chování nemám ráda, ostatně kdo by měl, že?

Nevím, proč se tak takový člověk chová a skutečně nevím proč vůči mě, já jsem nic osobního neprovedla a ani k tomu člověka nemám bližší vztah, nejsem zákeřná, nedala jsem najevo nechuť, nebo jsem neprovedla něco zákeřného tak, že by to tomu člověku nějak uškodilo. Naopak vše jsem plnila tak, jak mělo být, ohlídala jsem si co bylo potřeba, vše bylo na datum, vše bylo včas a zařízeno. Kolikrát jsem se toho i sama iniciativně ujala, jelikož jsem chtěla mít spolehnutí, že to fakt bude. Vím, moc dobře, že spolehnout se 100% může člověk jen a jen na sebe.

A to neberu ve zlém, prostě vím, že co urobím tak to prostě je a co neurobím tak není.

A vážně nechce se mi neustále přizpůsobovat něčemu, co ani není v oficiálních pokynech, co je jen výmysl z momentální nálady toho nade mnou.

(Pokračování textu…)

Tenhle pohled už znám

Ano, jako by si již člověk myslel, že tohle už má za sebou a že se to již nevrátí. Že takové jednání už zažívat nemusí.

Ano, bezdůvodné podrazy, bezdůvodná nesympatie a záměrně škodění člověku, který si odvádí svou práci dobře a svědomitě.

Jako kdyby svědomitost a zodpovědnost byla nějaká hanba, nebo něco, co se ihned zpochybňuje?

Jako kdyby to dobré co v lidech je bylo jako rudý prapor pro někoho, kdo to hned musí napadnout a zpochybnit, aby se sám cítil líp? Avšak proč? Proč se někdo cítí líp, když na ostatních hledá chyby? Proč je záměrně vystavuje do situací ve kterých je donutí chybovat? Anebo tu chybovou situaci vyloženě vytvoří, jen aby toho člověka viděl chybovat? Ví moc dobře, že normální způsobem na něj nemůže a žádnou hrubou chybu neudělá, takže si nesmlsne. Ale ono jak říká, že „kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“ a tak to je, když si na někom tu zlost vylít chcete tak si vždy něco najdete i na dokonalém člověku si najdete nějakou výtku, kterou ihned můžete napadnout.To je o přístupu a chování toho člověka, který to napadne.

(Pokračování textu…)