Dáváš se lacino a proto nemáš můj respekt

Aneb, jak se praví v citátu „Respekt těm, kteří si ho zaslouží a nikoliv těm, kteří ho pouze vyžadují.“

Ano, souhlasím. A teď bez srandiček a chichotek, tak je to tak. Můj respekt není těžké si získat, jsem člověk, který hodně lidí uznává a ctí, respektuje a toleruje.

Spíše je minimum toho, koho nerespektuji a respekt jim ani z lítosti neposkytnu. Z velké části jsou to lidé, kteří si ten respekt vynucují, protože nemají dostatek sil na to si ho získat přirozeně.

Jsem velmi loajální a ctím člověka tak, jak je klidně na pořád, stojím při něm a zastanu se i kdyby celý svět byl proti němu, když jej respektuji a ctím. Avšak, když někdo kolem poskakuje a vnucuje mi to, že bych ho vlastně měla poslouchat a proč tak nečiním a o to víc se mi snaží házet klacky pod nohy a o to víc si vyloženě dětinsky vynucuje jakoukoliv formu pozornosti, tak pardon, ale můj respekt si takový člověk nezíská. To je dětinské a nevyzrálé jednání.

(Pokračování textu…)

Bezpečí

Utéct před tím vším do bezpečí, do místa a do náruče tam kde je bezpečno, kde můžete říct to, jak se cítíte a to že jste jako hlupák se zas vysílili ve světě, kde se jen někdo nechal od Vás opěvovat ale nehnul asi řasou pro Vás.

Utéct tam, kde můžete žít bláznivě a vstát si v jakoukoliv denní hodinu. Pustit si hudbu a klidně depresivní, klidně i bláznivě popovou i přes to, že by Vám někdo řekl, že tím akorát svůj smutný pocit prohlubujete.

A proč ne?

Tam, kde jen přijdete a ten druhý vidí na Vás, že už nemáte náladu, že dnes to nebude Váš den a že dneska spíše bodne jen nechat vyplakat a podávat kávu. Nenutit do jídla, jen nechat s kávičkou a nechat chvíli truchlit.

(Pokračování textu…)

Lidé si to neuměli mezi sebou říct a proto se nic nestalo 2. část

dřív jsem psala článek o lidech, kteří se neuměli vyznat z citů a žili pouze z domněnek toho, jak by co jak mohlo být a jak to ten druhý myslí a cítí, přitom si nic neřekli a nevyříkali si to mezi sebou a proto nic se nestalo a nic mezi nimi nevzniklo.

Dlouhou dobu jsem se tomuto tématu vyhýbala a i vůbec něčemu takovému znovu prožít, jenže člověk nikdy přesně neví, kam vás život zavane a proto se to může opakovat znovu v životě, dokud to nepochopíte a tuto lekci nezvládnete.

Nyní jsem již doufám moudřejší a již se nebojím tohoto tématu, protože ono se děje až překvapivě často mezi lidmi.

A i přesto, že tohle to je právě to, co nejvíce lidi rozděluje, to, že si to neumí říct mezi sebou, neumí si projevit city, neumí si vůbec přiznat to, že se sobě líbí a že jim na sobě záleží. Neumí si říct, že by spolu rádi trávili čas, protože prostě ne, nedojde na to a z nějakého důvodu se na to ani ze srandy nezeptají.

(Pokračování textu…)

Jsem malá rebelující holčička

Tak bych se specifikovala. Když zpytuji svůj život a přemýšlím nad tím vším, co se za můj život odehrálo a co jsem vše udělala, rozhodla se, odpustila, přešla, spláchla, změnila, za co jsem bojovala, čeho jsem dosáhla tak cítím velkou spokojenost a velký vnitřní pokrok. Cítím, že za svůj dosavadní život jsem zvládla to, co jsem chtěla a co bylo nutné.

Hodně věcí a situací jsem si nemohla vybrat, prostě to přišlo a bylo to. A já jednala a ani mě nenapadlo, že by to bylo jinak. Nyní vidím, že mohlo být všechno jinak a že jsem to mohla brát i víc citlivěji, ale já to brala tak, že si s tím musím poradit a tak jsem si poradila.

Hodně věcí jsem tehdy neznala a nevěděla a ta nevědomost a neuvědomělost mě tak ochránila, že díky Bohu a Vesmíru za to, že to tak bylo. Nyní jsem znalejší než před několika lety, nebo na střední a asi bych v jistých věcech jednala jinak, ale asi bych to vnímala víc do hloubky, dříve ne.

Mělo to své výhody. A o to víc, jak jsem byla zabedněná a nepřipouštěla si spousty věcí tak tím víc to lidi provokovalo mi ubližovat a dělat naschvály, jelikož chtěli vidět mé reakce a mé emoce, ale když se toho tehdy nedočkali tak své podrazy gradovali. Nyní to vidím, jaké zoufalé pokusy to od těch lidí bylo a jak je to muselo úplně vařit vzteky, když já ještě bezelstně přišla, pousmála se a řekla, že jim přeji hodně štěstí, nebo že je to jejich život a já na to nemám právo nic říkat a ani nic na to neřeknu :-).

(Pokračování textu…)

Jak se pozná stará duše?

Připravenost je půle úspěchu

Ano, leckdy Vás v životě může cokoliv překvapit, zaskočit a Vy tím pádem všechno poděláte a pokazíte. Nikdy přesně nelze určit co, kdy do života přijde a co se stane, život plyne a situace plynou.

Na lidi, kteří přijdou do života se připravit nelze, ani je předvídat. Avšak na lidi, které již znáte se připravit lze.

A hned vysvětlím jak a jak to myslím, aby to nevyznělo zle.

Když někoho neznáte, tak ho nejprve je třeba poznat, abyste věděli jaký je a jaký k němu zaujmout postoj, co si k němu dovolit a co ne, taky jaké postavení ve společnosti má a v jaké spojitosti je vůči Vám. Když člověka neznáte nevíte co od něj čekat, proto se ani nelze konkrétně připravit. Lze si připravit pouze slušné formulace, spisovnou mluvu, základy etikety a přiměřenou otevřenost a naslouchavost vůči druhé straně, to je tak vše.

Když člověka znáte tak už tak zhruba víte. Ano, je pravda, že ani po několika letech přátelství, spolupráce, či vztahu nemusíte toho člověka dokonale znát, to říkám rovnou, vždy Vás ten člověk může překvapit a udělat něco v čem byste ho nepoznávali. Tudíž pojem někoho znát je takový jak se ten člověk chová většinově a zhruba mapa toho jaký on je.

(Pokračování textu…)

Ráda bych věřila, že nejsi jen další výmluva druhá část

Navážu na předchozí článek, jelikož k tomuto tématu cítím, že je dobré se vyjádřit mnohem víc a obsáhleji. Že to co cítím a to jak to mám se nestačilo vměstnat do toho jednoho článku o pár znacích.

Jak jsem již psala má důvěřivost je velmi intenzivní, nevím zda to brát pozitivně či negativně. Ale pro mě za mě cítím, že je to tak dobře. Díky tomu to jsem já sama sebou a tvoří to mě, můj charakter a povahu.

Dle názoru lidí od těch nejbližších se dovídám, že moje důvěřivost není tak úplně dobrá, protože i když odhadnu lidi tak stejně si z toho žádnou radu nevezmu a nechám se zklamat a pak jsem smutná.

(Pokračování textu…)

Ráda bych věřila, že nejsi jen další výmluva

Vždy se snažím na lidech vidět to dobré a krásné. A nepřipouštět si zpočátku, nebo i časem to, že by se mohli zachovat ne zrovna dobře, nebo tak, že mě zklamou.

Nejsem ten typ, který by byl od počátku paranoidní, to opravdu ne. Spíše když někoho poznávám, nebo už když někoho znám a kamarádím se tak vidím to dobré a vyzdvihuji ty klady. Svým přátelům říkám, že je mám ráda, a vždy jsem vděčná, když se s nimi vidím, nebo když společně strávíme fajnový čas.

Nikdy totiž člověk neví co se kdy podělá, pokazí, nebo kdy toho člověka vidíte naposledy a proto to tak mám, vím, že je třeba si vážit každé chvilky. A i když leckdy to vypadá, že si skvěle rozumíte a i ten člověk říká, jak je vše v pořádku tak se někdy stane, že z ničeho nic pak už toho člověka dlouho nevidíte, nebo nevidíte vůbec, kontakt se nějak přeruší, vytratí, vyšumí, anebo prostě už jen to není ono a pak ani Vy nechápete co se tak náhle stalo a proč Vás ten člověk už nechce vidět a nechce si udělat čas. Než naštvání tak pociťuji lítost v takovém případě, ale tak stává se to.

(Pokračování textu…)

Má smysl se hádat?

Něco končí a něco jiného začíná, takový je život.

Jednou ta trpělivost přehrší a když už si z Vás natolik lidi dělají dobrý den, že už to prostě nejde tolerovat, protože už byste sami pro sebe byli k smíchu, kdybyste to tolerovali a byli ti hodní a chápající. To by bylo už moc, přes čáru a vlastní osobní hranici.

Ať už jde o lež, nebo nějakou nekončící výmluvu, která má trvanlivost dlouhodobou. Tak jako co s tím, člověk ze sebe hlupáka už dělat nechce. Tak se na to už vykašle, nechá toho člověka úplně být. Chová se k němu jako ke komukoliv jinému, slušně, přátelsky, avšak nijak blíže.

A to se najednou nelíbí, najednou je zle, vše se obrátí proti Vám a nakonec jste ti nejhorší Vy, že Vy údajně nemáte zájem a že Vy jej nemáte rádi a samé „beeeee a smutní smajlíci“. A co jako? Vy jste tu byli celou tu dobu, celou tu dobu jste čekali jak mezci, chápali, tolerovali, přijímali a co z toho bylo? Byla bych vulgární, ale podám to slušně „velké nic“. Nic, jen výmluvy, odkládání, neozývání se, nezájem a když napsání tak jen jeho/její vlastní monology. Ono to po čase přestane bavit tohle číst.

(Pokračování textu…)

Neústupný

Na lidi všude okolo je krásné se usmívat a být „ha ha ha a hi hi hi“ pro každou srandu, pro každou příjemnost a být milý, hodný, laskavý a chápající. Ano, je to krásné a zaslouží si to lidé a nejvíce ti nejbližší. Souhlasím a plně takové chování podporuji.

Však může se stát, že i přes to všechno si Vás lidi mohou přestat vážit a brát tohle všechno jako takovou samozřejmost. To, že se staráte, to že se ptáte, to že se ptáte na obyčejné věci a doptáváte se detailněji. Ano, člověk je takový a klidně se i podřídí, když mu na někom záleží a vyloženě chce, aby ti druzí byli šťastní, spokojení a měli se skvěle v životě.

Pokud cítíte ať už intuitivně, anebo jako já vždy vidíte i na chování lidí to, že si Vašeho přístupu a Vaší laskavosti neváží tak je dobré co nejdříve změnit přístup. Netrestat nikoho a ani nebýt zákeřný hnusný, to ne, ale dát takovou jasnou lekci těm lidem, že nejste samozřejmost a že to co děláte je jen pro někoho a že pokud si toho vážit nebudou tak jim můžete i ukázat Vaší chladnější stránku osobnosti.

(Pokračování textu…)