Proč jsem to urobila?

Otázku „Proč jsi to udělala?“ „Proč to děláš?“ Jsem slýchala už jako malá, vždy když jsem provedla něco, co se někomu nelíbilo a byly hned vyčítavé otázky proč to vlastně dělám, nebo proč jsem to udělala. Vždy po takové otázce jsem se cítila jako nějaký zločinec, který provedl Bůh ví co. Protože takové otázky se obvykle kladou zločincům v kriminálkách, když spáchali zločin a oni se jich ptají, proč to urobili a zda toho litují. (Pokračování textu…)

Když mi je smutno tak na Tebe myslím a dodáš mi tak naději…

Dnešní článek zaměřím směrem, který se možná ne každému bude líbit, avšak mě to nevadí. Ať to vypadá jakkoliv. Článek jsem pojala jako takovou osobní zpověď.

Taky asi poznáte ty chvíle. Ta chvíle kdy se sice nic nemusí v životě dít, ale cítíte takový pochmurný a depresivní smutek, špatnou náladu.

Anebo taky možná ty vyhlídky do budoucna jsou nejisté, budoucnost je mlhavá, nic není jisté. To co jste mysleli, že je Vaše cesta tak je nakonec cesta někoho jiného, komu se ta cesta schovává a mohl se na ní kdykoliv vrátit i když se asi nevrátí, ale prostě ta cesta Vaše není. Vy musíte učinit žbluňk do nejistoty se vším všudy. (Pokračování textu…)

Když nevím tak se zeptám

A proč bych se jako měla stydět se zeptat na něco, co mě fakt zajímá a s čím si nejsem jistá?

Nemyslím si, že by na tom mělo být něco špatného, nebo něco hanebného za co by se měl člověk hanbit?

Proč jako?

Když s lidmi komunikuji obvykle nemám potřebu a ani důvod si je prověřovat a prověřovat si to, co mi o sobě poví a co mi poví. Nemám důvod, věřím jim a ani se mi nechce je hned prověřovat zda tomu tak skutečně je. Jsem ráda, že se s nimi bavím a povídám si a to je všechno, užívám si tak, jak to je. (Pokračování textu…)

Ušetři prosím čas sám sobě i mě

Aneb když upřímnost šetří čas nejen Tobě, ale i mě. Ale stačí když to budeš robit kvůli sobě, já to pochopím a přijmu to spíše, než když mi planými výmluvami budeš brát drahocenný čas.

Jednou mi jeden tehdejší kamarád řekl „Čas je drahý.“ Dříve jsem to nebrala tak na zřetel, nyní už vím, že ano, čas je drahý a pokud někomu ten čas věnujete tak mu věnujete kus svého života. Času nemáme nikdo neomezeně a když ho někomu věnujeme je to dražší než kdybychom někomu dali peníze.

Avšak bez darovaného času někoho bychom také žili chudě. Ono všechno má své pro a proti.

Osobně ráda věnuji někomu svůj volný čas, prostě ano ráda ho někomu věnuji když si s tím člověkem rozumím, cítím se dobře a fajn a je to skvěle strávený čas, ano proč ne, je to super a získám tak zážitky a vzpomínky, které už mi nikdo nevezme. (Pokračování textu…)

Jsem za tu špatnou a nevadí mi to

Jistě to každý, nebo valná většina lidí zná, snažíte se pro lidi urobit jen to nejlepší a chcete, aby všichni kolem vás byli šťastní a spokojení, děláte pro ně první poslední, snažíte se jim vyjít vstříc. Trpíte jim jejich manýry a to, že se k Vám leckdy nechovají nejlíp, to že Vás ignorují, jsou neochotní, sobečtí, chtějí po Vás víc a víc než dokážete dát a splnit, manipulují s Vámi, vynucují si přátelství a lásku a vynucují si celkově Vaše nějaké možnosti a čas a když nejste podle jejich scénáře tak se vztekají, anebo bulí a pomlouvají Vás. Nu a tak Vy zákonitě z toho vyjdete jako ti nejhorší, jako Ti špatní, kteří všechno podělali a kterým je to jedno a ti, kteří se o ně nestarají a hrne se na Vás špína ze všech stran. (Pokračování textu…)

Nemůžeš mě degradovat na tu druhou

Člověk nelze degradovat, či ponížit, když si to sám nepřipustí a nedovolí to. Nelze to, ačkoliv se k Vám lidé budou chovat jakkoliv hnusně tak vždy z toho můžete vyjít s noblesou a krásně, jako ten, kdo je sám sebou a kdo je sám za sebe a nikoliv jeden z mnoha, či ten druhý.

Nelze to, i když Vám uvalí do situace, která Vás může zdánlivě degradovat.

I když na Vás jeden chlap pošle nesčetně svých kamarádek, aby ho obhajovali s tím, jak moc je úžasný a já nevím co ještě. A vůbec nechápete ten smysl toho. Nebo to, že se máte ihned bavit s partnerem někým od Vás blízkého a hned se znát a přátelit jako kdybyste byli přátelé od malička, přitom po tom ani nijak zvlášť netoužíte.

Anebo, že hned máte své blízké seznamovat se svou rodinou a svým partnerem, přitom po tom ani netoužíte, chcete mít svůj klid a mít to své a netoužíte po tom hned každého sdílet s každým. Není to kvůli tomu, že byste byli majetničtí sobci, ale spíše o tom, že nestojíte o ten mumraj a chaos okolo toho – řešení pytlovin typu – co kdo komu řekl, kdo se jak na koho usmál a zda si byli vzájemně sympatičtí, zda to nebyla faleš, anebo aby si nebyli až moc sympatičtí, že by spolu hned souložili. Takové ptákárny řešit, o to fakt nestojí člověk, proto možná chce mít ten svůj klid a to své. (Pokračování textu…)

Paradoxní úleva po bitvě

Jak paradoxní to všechno, když jdete do dlouho očekávaného sporu, který jste cítili že nastane již nějakou dobu. Cítili jste, že to nastane a že se to prostě musí stát a udát. Obáváte se toho, avšak přesto víte, že se to někdy stane. Protože to jinak pořád stejným způsobem ustát nelze.

A ono se tak stane, dojde ke střetu a dlouho očekávanému sporu, který se prostě již musel stát a stane se to, čeho jste se obávali – ten názorový, či osobní střet.

Proběhně to, nějakým způsobem, víte co dělat a víte co říct.

Tak jako dříve jste se poté cítili vždy špatně, tak to bylo vždycky předtím – v minulosti.

Nyní je to jiné, ten spor a ten střet Vám přinesl paradoxně velkou úlevu. Jelikož to, co jste celou tu dobu si myslili a měli na srdci tak je najednou venku a je to odfiltrované z Vás.

Je to pryč, je to všechno venku, co jste chtěli sdělit, říct a urobit. Na nic jste nezapomněli a říkáte si, že když už se tohle stalo a nedalo se tomu zabránit tak prostě se to teď celé pokazí a už to nikdy nebude dobré. Už to tak nějak rozumově očekáváte, jenže ono se paradoxně staně něco naprosto jiného. Vám se uleví, po psychické i duševní stránce, cítíte se odlehčeni, jako kdybyste shodili 20 kg, jako kdybyste odložili minulost a vnitřně se očistili. A máte takový ten pocit, že ať už se stane cokoliv tak víte a cítite intuitivně, že takhle je to dobře, že takhle je to správně. Možná to není správně dle někoho jiného, nebo dle okolí, ale pro Vás ano.

I když asi tušíte, že jste někomu ublížili a že nejspíše jste absolutně vše obrátili vzhůru nohama a že budou určití lidé koukat a nestačit se divit, tak Vy cítíte, že toto bylo správně, že to bylo dobře, to jak to proběhlo a to co jste učinili. (Pokračování textu…)

Když je realita noční můrou

Když prostě Váš reálný život tak, jak žijete visí na vlásku a není nic jak byste si přáli, vše jako kdyby se pomalu rozpadalo a vše Vám proklouzávalo mezi prsty.

Jako kdyby to, co žijete se pomalu dostávalo pryč a pryč. Nátlak, stres, situace, které nesnášíte, hnaní se do něčeho, co by se dle společnosti „mělo“ avšak Vás to spíše víc a víc trápí a žene k emocionálnímu kolabsu a totálnímu úniku od všeho a všech.

Když není nic, tak jak byste si přáli. Možná tak ten stejný stereotyp, ty stejné aktivity za celý den, ta stejná nuda, to, že víte co každý den budete robit a když se něco stane jiného tak je to jedině tím negativním směrem.

Vy se řešíte už jako poslední varianta, řeší se už něco jiného. Každý má svých starostí dost a už se to točí kolem jiných starostí.

Prostě jako kdybyste žili v tom nudném šedavém stereotypu, kde se nic neděje a když už tak to to špatné. Čím dál tím víc to vše pohlcuje do sebe, vžířá se Vám to do mysli a do pocitů, už nikde není vidno nic světlého, nic nadějeplného. Jen to, že Vás zdánlivě čeká šťastný život a že budete postupovat dle toho, jak Vás kdo jak vidí.

Blízcí Vás vidí jinde a jinak ve spojitosti, kterou nenávidíte. Rodina ani nemluvím, ti už Vám plánují život tak, jak to nenávidíte. Jediný člen rodiny a jediné světlo ten Vás nic neplánuje a je rád, že je vše tak jak je. Pracovní vyhlídky na pytel, nejistota, stres a nespravedlnost ve vzduchu, teď si jen tak říkáte na koho ta nespravedlnost padne a pokud na Vás tak se z toho sesypete a zavanete se do pocitu ponížení a nějakého úplného zatracení. Budete tím pádem muset vše ukončit a jít do háje životního.

Vztahy s lidmi bez obsáhlého krásného komentáře, buď není s lidmi domluva, anebo si Vás nárokují tak, to co jim v životě nemůžete splnit, anebo na Vás pečou a žijí si jen to svoje a Vy jste jen nějaký jejich doplněk, něco jako nějaká husa, která má vyplnit nějaké místo.

Jako se hraje v jedné písničce od Avril Lavigne – Losing Grip.

Živě mi to ta písnička připomíná. A přitom přes to vše, co se děje cítíte, že si zasloužíte víc a že si zasloužíte cítit se výjimečně. (Pokračování textu…)

Jak lze člověka zdeptat šťastnou událostí

Ano, i toto jde. Stačí si vybavit situaci, která má nastat, taková společná událost, nebo svátek, nebo významný den, který většina lidí považuje za výjimečný tím, že v kalendáři vůbec je vypsán. Každý, či valná většina lidí si od toho hojně slibuje, bůh ví jak ten den stráví a jak si jej užijí, mají velkolepé plány a potřebují, aby ten den byl dokonalý a tip ťop se vším všudy, nic se nesmí pokazit. Prostě musí být vše dokonale šťastně vybarvené a každý zúčastněný by si toho měl vážit a užít naplno.

Prostě od toho dne, události, či toho co se má stát a konat se očekává všechno jak blázen a teď prostě je od toho strašně moc očekávání a nadějí nejen od Vás, ale i od lidí, kterých se to týká.

A nyní se vlastně nejdříve šťastná událost mění na událost, která stresuje, deptá a člověka přivádí do úzkostí.

Prostě místo toho, aby si to člověk užil a byl v klidu a v pohodě tak se nervuje, nervy má někde úplně někde jinde než by měl mít, trápí se a aby byl v klidu má hodně co robit, aby se udržel na uzdě a nesložil se z toho psychicky. (Pokračování textu…)

Jedno z nejsilnějších pout mezi lidmi

Dnes si tak trochu odpustím nějaké ty věci o lásce a o tom, co lidi pojí a o tom všem. Zkusím se na věc podívat z jiného úhlu pohledu.

To, že lidi pojí vždy něco společného, víme. Obvykle si každý představí něco fakt parádního, co ty lidi dokonale propojí a že si tím pádem nádherně rozumí a spojí je to, tím pádem mají si o čem povídat, co rozebírat a tak nějak i co dělat.

Však co, když ty lidi pojí to, že nemají rádi stejného a totéž člověka? Či ho přímo nesnáší?

Co Vy na to?

Já si myslím, že toto je jedno z nejsilnějších pout mezi lidmi, to když najdete někoho, kdo stejně tak nemá rád člověka, nebo lidi, které/ho nemáte rádi i Vy.

Není to náhodou takové jako potkat někoho spřízněného? Někoho, kdo má podobný názor jako Vy na toho člověka a tím pádem se můžete shodnout na tom, že toho člověka nemusíte a tím pádem se vzájemně spojit proti němu do opozice? (Pokračování textu…)