9. května

Tehdy, když začínala etapa života, tak moc jsem si přála změnu, tak moc jsem chtěla někam patřit. Ale tohle vše se mi vyplnilo, tehdy před třemi roky v tento čas a na tomto místě. Něco ve mně mi říkalo, že takhle je to správné a právě tím, že to byl snadné tak se mi to podařilo. Nyní třetím rokem se zamyslím v tuto dobu na tom místě, že to tam miluji s tím vším, co tam k tomu patří.

(Pokračování textu…)

Mám raději budování

Víte, co se říká „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Ano, je to tak, sice se to říká, ale ze života je to hodně.

To, co obvykle lehce nabydete tak i můžete lehce ztratit. Proto se řídím tím, že když se mi něco vyloženě podbízí, nabízí velmi snadno, zadarmo a můžu to mít hned, tak to může mít kdokoliv jiný a asi to nemá takovou hodnotu, ale i může, to je takové na pováženou.

Avšak zas to, co člověk vybuduje pilně prací, tak obvykle má dlouhou trvanlivost a vydrží to. To zastávám, že to co člověk vypracuje a vybuduje tak vydrží. Samozřejmě, že ztratit můžete obojí i se obojího můžete vzdát, to je jasné. Záleží na rozhodnutí, které učiníte.

Já moc nemám ráda, když něco můžu mít snadno, přijde mi to laciné, jako když jsem se o to ani nepřičinila, to je třeba například postavení, práce, partner a další věci. Myslím si, že něco takového by si měl člověk vybudovat, usilovat o to, pracovat na tom a dopracovat se tam, vybudovat to vlastním úsilím.

(Pokračování textu…)

Nedělej tu samou chybu, jako já

Vždy jsem se snažila a snažím lidem poradit co nejlépe umím, když o to stojí, nebo když se mě dotáží. Je to prostě ve mně od mala, vždy jsem byla takový nejdřív malý a postupem času dospívající (větší) učitel. Nevím, asi jsem byla v minulém životě nějakým lektorem, či učitelem? Ne, to těžko říct, to je jen taková komická úvaha v mé mysli a neberte to příliš vážně.

Vždy se to ve mně projevovalo, kdokoliv mi svěřil problém, tajemství, či si nevěděl rady, já neuměla a neumím utěšovat, ale vždy jsem dala řešení, nebo radu, nebo svůj názor, jak to řešit. Nevím proč, ale vždy to ze mě tak vystřelilo od srdce. Přišlo mi to vždy vhod a že to k mé roli patří.

Samozřejmě jsem se postupem času a věkem učila jednat taktně a umět rozlišit, kdo chce jen vypovídat a kdo chce skutečné řešení, vlastně se to učím neustále, protože tohle je věc ve které je se stále čemu se učit.

(Pokračování textu…)

Imunita v mém pojetí

Inu v dnešním článku si odpustím slovo imunita ze zdravotního hlediska, které je za poslední půl rok skloňované snad ve všech pádech.

Imunitu z hlediska zdraví fyzického tedy dnes ne, určitě věřím, že jsme si toho už hodně početli za poslední dobu.

Zaměřím se na imunitu v mém pojetí, tak jak to vnímám já, tedy spíše na takovou tu psychickou či duchovní imunitu chcete-li.

Jsem názoru, že člověk by měl být imunní v životě, protože jinak by se jen trápil, nebo měl zkaženou náladu, nebo by ho leccos rozhodilo a byl by smutný.

Imunní vůči negativním vlivům, negativním lidem, stěžovatelům, fňuknám, vymlouvačům, pedantům, věčně vulgárním lidem, kteří neumí říct ani jedno slovo správně česky, lidem kteří vyčítají, lidem kteří jsou věčně nespokojení a lidem kteří vás neustále kritizují, ponižují a hojí si na vás ego a mnoho dalších…

(Pokračování textu…)

Tak, jak to je

Průběh, změna, tok událostí, uplynulý čas.

Leccos si nemůže člověk v životě vybrat a ovlivnit. To, co přijde nelze až tak ovlivnit.

Svým postojem můžeme vytvořit mnohem víc a celou skutečnost brát podle sebe.

Každý žijeme svou pravdu, svůj svět a svůj Vesmír, kde podle nás kolují pravidla, co štve, co je dobré, co je špatné, co je nevhodné a co by se nemělo a co by se mělo a hlavně co je normální. Pro každého relativní pojem a každý to má jinak.

Netajím se, že jsem mnohokrát v životě byla jako podivín označena i jsem si připadala a také jsem byla několikrát označena jako normální. Tak co si potom mám vybrat, že?

Každý má svůj úhel pohledu a když přijde do života nějaká událost, tak na ní každý hledí dle svého. Někdo to bere jako hrůzu, katastrofu a neštěstí, někdo to bere jako výzvu a skvělou příležitost a vidí na tom pozitivum. Realita je ta na čem se shodne většina lidí a to je údajná pravda pro většinu.

Pak si vyberte z toho, co je vlastně a co je co. Každý na to kouká jinak.

Názory a pohledy se mění, leckdy jak počasí, proto se na to nelze spoléhat dlouhodobě, že něco vydrž, když nevydrží.

(Pokračování textu…)

S nátlakem, na co?

Nátlak, aneb když něco aktivně děláte a někdo, nebo něco na vás tlačí a žene k lepšímu výkonu, či rychlejšímu. Prostě něco, co vás pohání dopředu, abyste se neloudali, abyste něco nekazili, abyste byli lepší, šikovnější, úspěšnější, výkonnější.

Když to vezmu obecně tak zdravá forma nátlaku je prospěšná, protože přiměje člověka vůbec něco dělat. Nějaká ta povinnost, lhůta, časové rozmezí je důležité pro to, aby člověk vůbec vstal ráno z postele, dopravil se do školy či do práce, zaplatil něco včas, dojedl to, co má v lednici, přijel na domluvený čas, vyřídil to, co má vyřídit a podobně. Nějaký nátlak či nějakou motivaci každý člověk mít musí, když by nebylo tak by zavládla totální lenost všude u hodně lidí. Moc by toho nefungovalo. Nebo třeba když někomu radíte, nebo po někom něco chcete – slušnou formou a citlivě řečeno, tak to je v pořádku, dáváte tomu člověku názor, úhel pohledu, motivaci a podporu že může být lepší verzí sám sebe.

Zároveň nezdravý nátlak to je, když jste dobří, úspěšní, jde vám to co dělá výborně, stíháte, snažíte se, dodržujete to co máte a i přes to na vás někdo apeluje, abyste byli ještě lepší.

Tohle je tak trochu úhel pohledu, protože tuhle mez má každou nastavený jinak. Někdo to může brát jako takový motor, který vás nutí jet na maximum a maximálně se snažit a opravdu ze sebe vypotit to nejlepší. Někteří lidé to tak i preferují a jedou na plné obrátky, dělá jim to dobře a jsou skutečně dobří.

(Pokračování textu…)

Traumata

Někteří lidé si nevidí do pusy

Dnešním článkem tak trochu zavzpomínám na dobu karantény, která zde na území ČR byla po nějakou dobu a vlivem toho hodně lidí zůstalo bez práce, nebo momentálně doma bez pracovní náplně dne.

Pamatuji si velmi živě, ještě než nějaká karanténa byla a než nějaký virus vůbec přišel tak se mě někteří lidé neustále až otravně ptali „Proč nemáš volno? Vem si někdy volno? Kdy budeš mít dovolenou? Mě by to nebavilo tam chodit furt, já bych chtěl volno.“

Odpovídala jsem popravdě, že to tak v práci prostě je zavedené a že je to tak rozvržené, že pokud nebude nutné z jiných důvodů, abych byla v práci ještě víc, tak to tak bude fungovat a nic se měnit nebude.

(Pokračování textu…)

Vzpomínka dojme

Ano, jsem typ člověka, který svou minulost nechává být a žije přítomností. Pokud je možno, tak svou minulost nevytahuji, pokud tedy nemá sloužit dobrému účelu jako špatný příklad pro někoho, nebo použít to tak, abych někoho podpořila, že vždy může být i hůř, nebo jako příklad s čím jsem se setkala já.

Pokud prostě minulost mi nemá posloužit nebo někomu jinému jako dobrý příklad, nebo jako něco dobrého do komunikace, tak ji nevytahuji, nemyslím na to a žiji dál.

Každý z nás má určitě své strašáky minulosti, které nerad rozebírá, nebo které nerad někde uveřejňuje, čemuž rozumím. Ale já jsem právě ten typ, který to klidně i řekne, tak jak to je. Někdy si tak říkám, když bych to zestručnila, tak by to nebyla taková otevřená rána, jako když to právě otevřu moc a všechno vypovídám tak, jak bylo na spousty minut, tak pak mě to akorát zas zasáhne, vrátí se mi vzpomínka na to a dojme mě to. Přitom je to třeba několik let stará věc, která už není realitou, ale jak se rozpovídám, nebo se do toho ponořím a vyprávím, tak se mi to vrátí a rozesmutní mi to náladu.

(Pokračování textu…)

Netrefím se do nálady

Ani za tu dlouhatánskou dobu, co tě znám, nedokážu s velkou přesností určit tvou momentálně náladu a rozpoložení. Asi jen málo vnímám, nebo mám nedostatky, ale prostě to nedokážu vždy konkrétně určit. Nevím, pokaždé je to jiné. Své skutečné emoce skrýváš a vždy tomu tak bylo. Neznám člověka, který by se v Tobě vyznal.

Jednám tak, jak cítím, otevřeně a upřímně jako vždy, je mi to zvykem a tradicí. A nikdy se za to stydět nebudu, protože taková já jsem.

Avšak i když se i přes má úskalí nebo špatné nálady, nebo někdy se prostě člověk cítí naštvaně, zle, nekomfortně, nesvůj, zklamaně, smutně a tak nějak všelijak, tak jsem se vždy snažila se chovat ohleduplně a i když se mi kolikrát ani nechtělo a i přes mou intuici, když cítím, že se něco v Tobě odehrává, tak těžko říct co.

(Pokračování textu…)