Když si vzpomenete na nějakou krušnou etapu z Vašeho života, která byla po čas toho, když jste to vše prožívali, tak byla a zdála se nekonečná, zdlouhavá, beznadějná, bez-vyhlídková, úmorná, zdrcující, ponižující a prostě tak nějak celkově v tu chvíli Vás vše bolelo na srdíčku, na duši a připadali jste si jako někdo méně než ostatní, nebo jste se už jen styděli za to, jak jste žili a že jste neschopní se o sebe postarat a tak. Ano, znám moc dobře ten pocit.
Ten pocit, že kdykoliv si vzpomenete na svůj život, začnete na to myslet a myslet na to všechno, co Vás ve svém životě trápí a co je zlé tak Vás to bolí, bolí Vás to na hrudi, na srdíčku a je Vám do breku z toho jak to cítíte. Fakt vše mizerné a tak nějak to ve Vás degraduje všechny zbytky pocitu štěstí a spokojenosti. Když to dlouhodobě na sobě pociťujete tak to ve Vás degraduje tak nějak všechno a Vy si začnete připadat, že z kopy veselého člověka, kterým jste byli už nic moc nepozbylo. Začnete pochybovat sami o sobě, zda jste se nezměnili a pokud jste se změnili tak jedině k horšímu. (Pokračování textu…)