Nepochopili

Některé lidi sem tam ze života musíte vyndat, protože to prostě není ono. Ten kontakt, přátelství, láska vás nenaplňuje a nečiní vás to šťastnými, tak to prostě ukončíte a očekáváte, že to ten člověk pochopí. A ono nic i přes ukončení a uzavření kontaktu, tak stále se ten člověk ozývá a ještě se cítí dotčeně za to, že vůbec neodepisujete a neozýváte se.

Nebo si myslí, že se vlastně vůbec nic neděje a nestalo se nic, žádné ukončení – to dělá jakože to neviděl, neslyšel, nečetl. Prostě, jako kdyby se to nikdy nestalo a Vaše nekontaktování a to že se neozýváte, tak bere jakože se nic nestalo, jen se neustále ptá, proč se neozýváte a co se s vámi děje ať se hodláte ozvat.

Nu s některými lidmi je to na delší čas.

(Pokračování textu…)

Proč lidi kritizují?

Publikovala Sára Lhotáková, pod kategorii Filmy, videa. Tagy: , , , , .

Nechci odnášet za Tebe tvoje prohřešky

Kurňa fix, už mě to, ale vážně štve. I na škole, i nyní jsem byla ten typ, který si lidi snadno pamatují, hned mě poznají a pamatují si mě. Na jednu stranu „Super, bezva, snadno se proslavuji a získávám přátelé, známosti a nápadníky.“ Ale na druhou stranu, cokoliv zlého se stane, nebo se u něčeho přichomýtnu, tak jsem jakože ten viník, přitom jsem to ani nemusela podělat já, ale někdo jiný, kdo byl prostě nenápadný a já nápadná to odnesu.

Je to komické, že? Ale tohle se se mnou táhne už pekelně dlouhou dobu, ani nevím, zda se mám radovat, nebo se zlobit. Vždy jsem k sobě přitahovala nevýrazné typy lidí, takové, kteří snadno splynou s davem. Ok, v pořádku každý je nějaký, mě to takhle vyhovuje. Je teda pravda, že kamkoliv takhle s někým přijdu, tak obvykle lidi první zdraví mě, dívají se na mě, poutám jejich pozornost, vysvětlují něco mě, podávají to mě a tak dále. To je sice nyny a rozkošné, ruce bych jim ulíbala za toto. Avšak, když se něco podělá a můj společník, nebo společnice udělá trapas, nebo něco nevhodné, tak se on i ona snadno schová do davu, kdežto když pak na to někdo přijde tak hádejte na koho se první podívá? No na mě, správně.

Jsem snad chodící zodpovědnost za všechny nedořešené věci? Za všechny problémy, za všechny trapasy?

(Pokračování textu…)

Chce to klidnou hlavu

Útočí to ze všech stran.

Řve to okolo Vás, co se ještě „o sobě“ nedozvím? Samé ošklivosti, urážky, nadávky, urážení mého okolí, přátel, známých, mých preferencí, způsobů a mého rozhodování.

Co bude dál?

Ticho, narážky, náznaky, nejapné poznámky, nejapné otázky na mou osobu. Když řeknu ne, tak mě nechá pár hodin v klidu a pak zas to samé dokola, asi čeká na jinou odpověď? Nebo, že si to snad nebudu pamatovat a odpovím jinak? Cha cha, bavím se a směji se.

Nucení do něčeho na co jsem rázně řekla ne. Vynucování pozornost, neustálé uhánění, když nejsem k dispozici tak nesčetně telefonátu a prosbou o kontakt. Přitom, já zrovna fakt něco dělám a nemám čas být nonstop písemně k dispozici, což je normální. Písemně „machr a borec“, který nutí, přemlouvá, neustále se ptá na to samé, uhání, nenechá klid, otravuje. Osobně zakomplexovaný člověk, který se vám ani nepodívá do očí. Na jakoukoliv vaší běžnou otázku odpoví jedním slovem, nebo hmm. A když se zeptáte co a jak má rád a jak co chce tak odpověď je, že záleží na Vás.

Tak co to je? Přetvářka na n-tou, že?

(Pokračování textu…)

Šlo to říct slušně

Můj záměr nebyl škodný, ani zlý, podvodný, či zákeřný. Nic z toho to nebylo. Jen prostě nedokážu některým lidem říct ne, ačkoliv by se to slušelo.

Prostě jen jsem někdy moc hodná a otevřená lidem. Možná prostě jen nedokážu odhadnout, co je dobré a co špatné.

Ale rozhodně nejsem zlá vědomě.

Leckdy člověk udělá chybu, nebo udělá něco, co se druhému nemusí líbit. Ok, v pořádku stane se. Chápu, že nemůžu se trefit do vkusu, či nálady a můžu se zmýlit. Beru a proto to ráda napravím, tak aby to v pohodě bylo.

Avšak když tu chybu udělám tak bohatě postačí mi to říct stručně a jasně, že takhle ne a hlavně slušně s citem.

(Pokračování textu…)

Věci, které nezveřejňuji

Hodně lidem na mě vrtá hlavou dost věcí, ostatně to je normální a nedivím se.

Ale tak určitě lidé pochopí tu vědět, že určitě všechno nezveřejňuji v článcích. Ačkoliv si někteří domýšlivci myslí, že ano a že dokonale poznají úplně všechno, tak je zklamu, mýlíte se.

Všechno do článků nedávám, leckdy se vyhýbám v článcích konkrétním situacím, které se staly. Je to tak lepší, pro můj osobní klid a bezpečí. A taky hlavně pro to, aby si někteří lidé nezačali vše, co si přečtou v článku brát osobně a konfrontovat mě s tím. Já už totiž vážně nevím, co mám na ty domýšlivé zprávy pořád odpovídat, nevím.

Jsou věci, které by se neměli zveřejňovat normálně tak i hlavně v tvorbě a to si myslím, že je výše příjmu, rodinný stav, sexuální život a rodinné vztahy mezi členy rodiny.

Ačkoliv je pravda, že někdy i s těmito tématy v článcích koketuji, tak nikdy o nich nenapíši vyloženě napřímo, jak se to má.

(Pokračování textu…)

Úspěch léčí

Ano, ano a ano

Ano, ano, ano prostě tisíckrát ano. Na tenhle okamžik jsem čekala a přála sis jej celou dobu. Den, kdy se konečně dozvím nádhernou a pozitivní zprávu a všechny obavy, strachy a nejistota se rozplynou v prach minulosti a bude to jen možná, tak nějaká jedna ze vzpomínek.

Když už ani člověk nedoufá, že se může něco prolomit, zlepšit a změnit k lepšímu.

A ono to najednou přijde, ani nevíš jak, prostě to přijde a ty se v telefonu dozvíš tu radostnou novinu a cítíš radost jako dítě.

Navazuji tímto článkem na předchozí – Klacky pod nohy za co? a věci které nelze ovlivnit.

(Pokračování textu…)

Vynucená autorita

Jak to tak vidím, poslouchám, zažívám na vlastní kůži a na vlastní uši. Čím dál víc slyším o tom, jak se někdo, kdo má vztah chová tak, že druhého vyslýchá, chce vědět o každém kroku, o tom s kým se přesně baví a v jakém tématu a duchu, hlídat toho druhého, zakazovat mu, nutit ho se hlásit, nutit ho jednat tak, jak ten člověk řekne, vyřešit to co je mu nakázáno, snášet křik, snášet jednostrannou hádku, snášet věčnou kritiku, omlouvat se i za to, co nemohl ovlivnit.

Nebo třeba být hodný a stále se za něco omlouvat, že není lepší. Být, jako pes na řetězu a ještě si to nechat líbit.

Chci tedy spíše poukázat na toho člověka, který si to takhle v tom vztahu vynucuje, aby bylo po jeho/jejím.

Jak to tak slyším, říkám si „co to je za chování a za přístup k tomu druhému?“ „Takhle se někteří lidi chovají ke své milované osobě?“ Divím se, co je vše možné. Když to mám nastavené úplně jinak a milovanou osobu považuji za prioritu, starám se a pečuji o toho člověka, tak takové chování nedokážu pochopit.

(Pokračování textu…)

Je mi fuk, co a jak vypadá

Žiji, tvořím, miluji a žiji život dle sebe, dle svých představ a jdu si za svými vytyčenými cíli. Dělám to, co mě baví. Každý den je něco, za co jsem vděčná a jsem za to ráda, že to tak je. I přes to, že život bývá kostrbatě těžší, tak můžu říct, že jsem šťastná.

Stále se opakuje jedna a ta samá věc, napíšu článek o zadostiučinění, nebo trochu negativní, nebo o tom, co se komu jak stalo, nebo co se mě stalo a co nepříjemné bylo a tak. Lidi si to přečtou a řeší, jak ten článek vypadá a pak mě kontaktují a sdělují mi své scénáře co a jak mohlo být a co mě k tomu a jak vedlo a jak vypadám.

A takhle je to dokola a dokola. Já si tak říkám, kdyby ten článek byl tak špatný, tak proč by byl tak čtený a měl takovou návštěvnost? Zrovna takovéto články, buď depresivní, velmi osobní, zadostiučinění, špatná karma, špatná zkušenost, něco negativního, nebo co se komu stalo, jako paradoxně mají největší čtenost oproti krásným neubližujícím článkům, které jsou třeba o lásce k životu, nebo pozitivním uvědomění. Zajímavé, na ty krásné články se nikdo moc neptá.

Tak si řeknu „ok tak tohle téma už vynechám, už jsem toho o tom napsala dost, nechci vypadat, že to stále řeším.“ pak se ale zarazím a řeknu si „kurňa je to přeci tvorba, nemám řešit co a jak vypadá, je to výtvor, něco jako dílo a je jedno, co mě k tomu vedlo, hlavně že to dokončím a vytvořím, každým ať si z toho objektivně najde, co chce“.

(Pokračování textu…)