Cokoliv udělám a řeknu tak se cítím špatně, je to běžné?

Už se Vám někdy stalo to, že kdykoliv jste mluvili s jedním konkrétním člověkem a vždy po jakémkoliv rozhovooru jste se cítili zle?

Ať už se řešilo cokoliv – dobré, špatné, neutrální téma tak vždy po skončení hovoru s takovým člověkem jste se cítili zle?

Máte tu zkušenost? Přijde Vám to běžné?

Upřímně já nevím, zda je to běžné a zda se to děje, vždy se mi to stávalo s člověkem, nebo s lidmi, kteří mě již delší dobu štvali, či jsem se v jejich přítomnosti necítila dobře a proto se mi to stávalo, pomohlo mi až to, že jsem se s nimi přestala bavit.

A až pak se mi stalo, že s člověkem se kterým jsem byla dlouhou dobu v dobrém a cítila jsem se dobře v komunikaci s tím člověkem tak po nějaké dlouhé době se najednou ve mně něco změnilo a to tím, že jsem se vždy po jakékoliv komunikaci s tím člověkem začala cítit špatně. Nevím proč, ať už jsem řekla něco špatného za což jsem se později omluvila, anebo jsem ani někdy neřekla nic, nebo nic špatného jen když jsem odkývala a vyslechla toho člověka tak vždy po té konverzaci jsem se cítila zle, že tomu člověku nějak ubližuji, netušila jsem jak a proč, ale vždy ty pocity u mě nastaly, nechápala jsem proč. (Pokračování textu…)

Když Vám lidé ustupují z cesty

Aneb prostě když se s Vámi někdo bojí jít do střetu a tak Vám raději vše odkýve a klidí se z cesty, anebo jen přikyvuje, usmívá se a hltá každé Vaše slovo.

Prostě situace, kdy byste si třeba i rádi s někým podiskutovali a probrali všechny možné názory, varianty a rozvinuly diskuzi do různých směrů, nebojíte se střetu, spíše naopak Vás zajímá i třeba odlišný, či opačný úhel pohledu. Však druhá strana ne a ne, přikyvuje, dává na Vás a vše Vám raději odkýve, anebo vinu strhne na sebe, jen abyste se Vy nerozčílili, či nenazlobili.

A to když se právě s někým bavíte, úplně normálně a otevřeně a říkáte co si o tom myslíte a tak a ani nemusíte křičet, nebo nemusíte nějak se rozčilovat, prostě je Vám vše odkýváno a ten člověk, už svůj názor neprojeví a podpoří ten Váš. Dá na Vás a radši ustoupí, než aby Vám šel do cesty.

I když na něm/ ni vidíte, jak by to nejraděi urobil/a jinak, nebo asi úplně nesouhlasí vnitřně s Vámi, ale stejně Vám ten názor neprojeví a radši si ho nechá pro sebe a taky to udělá podle Vás.

Jako je to škoda, protože to pak pro mě vypadá tak, že jsem nějaký diktátor, který žádný jiný než svůj názor nepřipustí, ale přitom to tak není. (Pokračování textu…)

Jak dokážou být lidé naivní?

Vždy jsem si myslela, že já jsem člověk, který je hodně naivní a zaslepuje se důvěrou i k lidem, kteří do očí dokážou lhát, anebo dávám šanci lidem, kteří si ji stejně neváží.

Nu, to jsem ale pochopila, že takový přístup je ještě v pohodě a že takové jednání sice důvěřivé, ale ne takový extrém jako to s čím se za poslední dobu setkávám.

Za poslední dobu čím dál tím více se setkávám s lidmi, obvykle výrazně staršími než jsem já a ti lidé jsou ještě naivnější než jsem si myslela, že lze být.

Věří psanému slovu, zakládají vztahy na dálku a jen na psaném slovu, nepotřebují s tím druhým žádný sexuální kontakt a potřebují o něm/ni vše vědět, zároveň si to nemají jak ověřit, zkontrolovat či prožít s tím člověkem, nesdílí s ním/ní v reálném životě nic, jen po virtuální stránce věci a to jim „Pane jo“ vážně stačí. A já se nestačím jen divit a udivovat, jak tak moc můžou důvěřovat i člověku, který úplně jasně toho využívá ve svůj prospěch a bere je jako svoje „druhé housle“ a baví se s nimi jen když potřebuje, když má čas a jen když nemá ve svém reálném životě co podnikat.

Nu, ale na druhou stranu se tomu člověk co takhle využívá ani nedivím. Protože než žít virtuálním životem, který se dá kdykoliv vypnout a utéct od něj, smazat, zrušit a já nevím co ještě tak si z toho vzít to nejlepší, co ten člověk sám dobrovolně nabízí a je to na jeho/její zodpovědnost, že se takhle nabízí a je dobré, že za to nic moc nechce zpět a nevyžaduje. (Pokračování textu…)

Zamilovat se do blízké kamarádky a čekat až si mě sama vybere?

Vybavte si situaci, že jste po delší době samoty potkali někoho, kdo je přesně tím, co vlastně chcete do svého života, s tím člověkem si skvěle rozumíte, ta dotyčná povídá, sdílí s Vámi všechno a je prostě nádherná ve všech ohledech a dává Vám do života přesně to, co jste celou dobu hledali.

Nu, slovo a pár setkání dá za svoje a Vy se zamilujete a to hodně a to tak, že jste to ani tak intenzivně nečekali a teď co s tím? Víte moc dobře, že z nějakého důvodu ten vztah realizovat nejde – ať už je zadaná, anebo bydlí daleko, anebo se na vztah nyní necítí, nebo je krátce po rozchodu a má rozlámané srdéčko po ex.

Tohle si uvědomíte a místo toho než abyste ji to aspoň řekli, nebo ji to dali najevo to, že byste chtěli něco víc a že ji milujete, tak radši nic neuděláte, zmocní se Vás obavy a pochybnosti nad tím, že by Vás buď stejně nechtěla, anebo byste to tím krokem – tím že ji vyjádříte city pokazili a že byste zničili už tak nádherné přátelství. Protože Vy jste přeci rádi, že Vám sama píše, zajímáte ji, ptá se na Vás, svěřuje se Vám a říká Vám o svým plánech a o tom co chce dělat a kam chce vyrazit a i o svých starostech a trápeních. (Pokračování textu…)

Strach ze společného

Podobné téma již bylo zmíněno v dřívějším článku o lidech, kteří se bojí citově připoutat.

Nyní se zaměřím na lidi, kteří se bojí toho, že by se do něčeho zapletli více, nejen citově, ale i materiálně či existečně.

Dejme tomu, že citově se také může bát připoutat, ale citově to se může odpoutat tak, že pak časem sejde z očí a sejde z mysli, anebo rozchodem, zradou, či smířením se s tím, že s tím člověkem nelze žít a být.

Nuže, dejme tomu, že máme tu člověka, který se bojí toho, že ten vztah pro něj/ni bude tak zavazující, že když se něco stane, tak bude muset v tom vztahu být. Dejme tomu, že s tím člověkem má společné bydlení a nemá kam jinam jít, anebo společnou práci a teď ví, že když se tam něco pokazí tak bude vše v háji a asi bude muset pak odejít z té práce, přitom ta práce je dobrá, ale nemá kam jinam honem přestoupit a jít. Anebo společné finance, že bez nich by se ten člověk nemohl uživit, či si jinak poradit. Dejme tomu takový strach z jakékoliv závislosti na tom druhém a strach z toho, že by byl ten člověk nesamostatný a jakože nějak existenčně by „musel“ s tím druhým být i přes to, že nechce od srdce. (Pokračování textu…)

Jak vztah člověka změní a posune životem dál

Takové to zamyšlení nad tím, zda má partnerský vztah na člověka nějaký vliv? Má a rapidní.

A tím, jak čas plyne a vztah plyne spolu s ním se člověk postupně mění a v jistých věcech je mírnější a přístupnější.

Když se tak zamyslím, tak lidé se kterými jsem v kontaktu a jsou dlouhodobě bez vztahu, či žijí sami, anebo měli krátkodobé vztahy tak ti jsou spíše tací nesmířlivý, se vším hned hotoví a všechno vidí jako tragický problém, který nutně vede k rozhádání se s někým, anebo za vším dělají tlustou čáru. Když nevyjde dohoda, či setkání dle jejich představ tak pak už nad tím člověkem opovrhují, či už se s ním/ní setkat nechtějí.

A když s někým navazují kontakt tak to musí být jen podle nich a když není, tak se na takového člověka vykašlou a nechají ho být. Jsou takové neřízené střely, které se chovají někdy až moc sebestředně se zaměřením na sebe a někdy mi připadá, že zapomínají na to, že na světě ani zdaleka nejsou sami a že se to podle nich opravdu netočí. (Pokračování textu…)

Když vyhrajete pár bojů teprve pak si Vás lidé začnou vážit

Dlouhý čas jsem se ve svém životě trápila pro to, že mě lidé nerespektuji a nemají rádi a že vlastně jsem jim jedno a že se mnou manipulují tak, jak potřebují.

Bylo mi to líto a bylo mi smutno z toho, že se nechám tak snadno ovlivnit a že si lidi neváží mého slova, názoru a mého požadavku.

Myslela jsem si, že čím víc tolerantnější budu tím spíše budou tolerantnější lidé ke mně a právě tento názor mě dostal do té situace, že si lidi mysleli, že si ke mně mohou dovolit leccos a to byl problém.

Neříkám, že ten názor ohledně tolerance k ostatním lidem je špatný to ne, však nikdy by ta tolerance neměla být až tak, že by Vám ti lidé přerůstali přes hlavu. (Pokračování textu…)

Pojítko, jak může lidi naučit spolu vycházet

Pojítko, aneb rozumějte tomu, že je to něco, či nějaké činnost, kterou ti lidé mají společnou. Budu se teď konkrétně bavit ve vztahu, či přátelství mezi dvěma lidmi.

Pojítko, které je tehdy spřátelilo, či dalo do vztahu bylo nějaké, může vydržet doposud, i nemusí. Však vlivem, času, okolnostmi a také tím, že se lidé víc a víc poznávají a zažívají spolu více a více prožitků a zážitků tak tím spíše se počáteční pojítka rozpojují, či rozdělují.

Avšak mohou se najít zas nová pojítka, je to o tom chtít, zda stále člověk chce s tím druhým mít něco společného a zda chce s ním něco dělat, budovat, vytvářet a zažívat.

Hodně lidí to má tak, že ze začátku po vlivem euforie a zamilovanosti si myslí, že s tím druhým mají společného všechno a že je to nikdy nerozdělí. O pár měsíců později zjistí, že se to rozdělilo a že už to dávno není takové a že to co baví je, nebaví toho druhého a naopak. Anebo pak zjistí, že spolu společné už jen ten sex, nebo tu domácnost, či finance a to je celé, nic víc, což je smutné a depresivní. Jsem toho názoru, že pro šťastný vztah, či přátelství je to dost málo.

I pro to přátelství se sexuálními výhodami je toto málo, jelikož když si ti lidé nemají co říct, nebo se jinak nebaví, tak co to potom je? (Pokračování textu…)

Žít sama pro sebe a za sebe

Čím dál častěji se cítím tak, že mám k jistým věcem odpor a znechucení a cítím se tak neskutečně vycucnutě, že bych nejraději hlavu složila někde na novém místě a s novými lidmi. A asi bych tam skutečně skončila sama za sebe a bylo by to dobře.

Našla bych klid sama v sobě a začala možná úplně na novo a to by mi prospělo nejvíce.

Dříve mi hodně záleželo na tom, aby rodina byla spokojená, společně a ráda jsem i seznamovala své přátelé s některými členy rodiny. Činilo mě to šťastnou a dříve mě to i naplňovalo, viz v době kdy mi bylo 19 let. Cítila jsem se dobře a nemyslela na ty důsledky, neviděla jsem je.

Postupně jsem zjišťovala, že to nebylo vůbec dobré všechny seznamovat a představovat a stmelovat. Že to těm lidem vlastně ani nevyhovuje a pak to používají proti mně ty mé kontakty, které jsem přitáhla a že vlastně pak z toho vycházím jako ta nejhorší já. A vlastně se to vše obrací proti mně a nakonec i já jsem některé takové pře-drzlé kontakty musela vyprovodit zase pryč do světa. (Pokračování textu…)

Když se lidé bojí něco řešit a stát si za svým

Velice často se setkávám s případy situací, že si s někým zajímavým začínám rozumět, bavím se s ním a je to prostě vše super a na dobré cestě ke skvělému přátelství.

Však přijde problém, který ani není tak zdaleka má chyba, anebo je to prostě chyba obou – což beru, lidi prostě se sebou učí vycházet pořád a neustále i v hodně dobrém přátelství se to děje, nebo ve vztahu.

Dejme tomu, na něčem se domlouváte, ale jen tak spíše jako vzdušný plán do neurčita a ani nevím jak to bere, či bral ten druhý, však ztroskotalo to na tom, že se to nestačilo konkrétněji domluvit a doladit detaily toho společného plánu. Chyběl tomu základ realizace a prostě to, jak by to bylo prakticky možné převést do reálného života. Avšak to by ještě pro mě nebyl takový problém, jsem názoru, že tohle se dá s klidem pořešit a doladit, jen to asi nebude hned, nebo v ten údajný čas, který možná tak trochu tlačil. Ale bude to třeba jindy, v budoucnu, avšak to se již sjedná více a detailněji a ujmu se toho organizování a domlouvání klidně já. Nevadí mi to.

Však mrzí mě to, že nejprve to vypadá, že já se na to původně vykašlala a že jsem to odvolala na poslední chvíli, přitom tomu tak vůbec nebylo, jen byla dlouhá odpovídací lhůta z obou stran. A tím pádem ten čas uběhl velmi rychle mezitím a do toho sjednaného času se to nestačilo domluvit a doladit. (Pokračování textu…)