Paradox hrdého názoru

Máš nějaký názor, za něčím si stojíš. Celý dosavadní život za ten svůj názor bojuješ. Cítíš, že je to to nejsprávnější. Považuješ to za jeden z těch lepších a správných názorů v sobě.

Že i když máš své chyby, tak stále je tohle něco za čím stojíš na správné straně.

Celou tu dobu sis to obhajoval, hádal se za to, šel si za svým, hledal si lidi do svého života, dle tohoto názoru. Bylo těžké takové lidi najít, protože takový názor jen tak nezastává. Ale nikdy ses nevzdal. Přeci jen se podařilo najít někoho, kdo to má stejně a ještě víc věřil tomu stejnému názoru. Jaká krása a pohoda. Podařilo se.

Ty roky, ty měsíce, kdy šel člověk sám proti zdi, proti společnosti, proti většině, kdy cítil tu naštvanost, tu zlost na ty lidi, kteří nutili opačný názor. Ten pocit rebela, že si jdeš za svým za každou cestu, jak ta koza, která se zapře a stoupá po skále. Hádat se i s hezkými lidmi o svém názory, stát si za svým. Poslat do háje lidi, kteří nutili svoje názory a přesvědčovali o opaku. Poslat do háje lidi, kteří sice respektovali, ale o to víc tvůj názor chtěli obejít a přeci jen dosáhnout svého. Všechny tyhle špíny, které se člověk zbavoval postupem času, jen aby si uchránil ten svůj klenot, ten svůj přístup. Protože to byla a je hrdost. Pro tohle se vždy vyplatilo žít a nést to poselství, které to mělo a má nadále. Ten názor, ten nikdy neumře. Aspoň má člověk čisté svědomí vždy, že věřil v tuhle zdravou věc.

Žít si svoje. Nezahrabat se kvůli svému názoru, ale hrdě si ho nést, říkat jej na optání, ale nenutit nikomu. Nezahrabat se do koutečka jen kvůli tomu, že to člověk má jinak, naopak nést to, být za to rád. Mít skvěle připravenou řeč proč co a jak to máš. A ano vždy si člověk obhájil to svoje a to přesvědčovali hodně, divili se, nebo raději neříkali nic, asi když viděli tvoje přesvědčení a přesvědčivé argumenty. Co už, jejich věc. Jejich názory respektuješ, všichni nemůžeme žít stejně a mít stejné názory.

Ale tohle vždy byla tvoje hrdost, to byl tvůj život a i když by to do tebe nikdo neřekl, že to takhle máš, žil si život opačný tomu, co by si člověk představil k tobě. Ale žil si divoce, nebezpečně, možná na hraně, ale bylo nádherné vidět, jak rebel s takovým názorem dokáže si obhájit svoje a žít i takový život, který tomu nenasvědčuje. Je to něco jako když si myslíte, že ten kdo chodí věčně pozdě do školy, tak když ho vyzkoušíte a zkontrolujete tak kupodivu vše má v pořádku a vše umí za 1. To je ten paradox, který byste netipli na první pohled. Ale uměl si krásně klamat do paradoxu a to tě bavilo.

Než se vše začalo kazit, zdraví šlo jiným směrem, než člověk předpokládal. Věřil si, že si ho tímhle názorem uhájíš co nejvíce a o to víc. Avšak zdraví se rozhodlo ukázat, že ne. Život se změnil, bolesti ho změnily, nic už nebylo tak jako dřív. Počítat na dni bez bolesti a bez komplikací. Být rád, že člověk vstane v pořádku a nezatmívá se mu před očima. Slabost v pohybu, mžitky v očích, snaha si vše pamatovat, vypadat jako člověk a žít život jako před tím, žít zas svobodně a divoce. Všechno se to otočilo jako kolotoč. Držel sis nadále svůj názor a zkoušel vše možné, aby sis pomohl, nic už nezabíralo jako dřív. Tak jak si to táhnul celou tu dobu přírodně, nic už nezabíralo. Bylo hůř, bylo to na nic. Přišel si i o to hezké pro co si žil, pro to potěšení.

Jaký paradox života byl, když jediné co tě zachrání je to proti čemu si bojoval. Jako jediná možnost, která tě zbaví bolesti a problémů, uzdraví. Ta marnost, ta beznaději na to všechno, jako kdyby dosavadní život neměl smysl. Ale bolesti dokáží člověka dost vydeptat do zoufalství, aby začal pochybovat. Bojovat proti tomu, stále to zkoušíš jinak vyřešit, ze zoufalosti zkoušíš vše možné, nic už nezabírá, je ti hůř. Brečíš, křičíš, nenávidíš všechno, ta zlost, ta nenávist k tomu, co tě údajně má zachránit bylo to, proti čemu si bojoval. Ten lék má být to, co si nikdy nechtěl. Paradox života, čemu tě to asi učí? Pokora? Neodsuzovat? Už mlčím, vím, že je to těžké, bolí ten pohled na tebe. A všichni okolo jásají, protože vidí, že asi změníš názor, jenže ty nechceš.

Je to něco jako kdyby zarytého rasistu měl před smrtí zachránit černoch, tak jako je jeden příběh z filmu Atlas mraků. To je paradox. Co uděláš, jak se rozhodneš? Jeden den se tomu chceš vzepřít, je ti špatně, druhý den přistoupíš na částečnou formu, je ti stále blbě, třetí den nechceš už vůbec nic, čtvrtý den máš sen, který ti ukázal, že je to něco, co tě asi fakt má zachránit a pokud si máš vybrat šťastný život jaký chceš žít tak se pro to nejspíše rozhodneš.

Co se dá dělat, když člověk bude bojovat, asi by si ublížil ještě víc než je zlomený a bolavý. Tak ať, aspoň jsem bojoval dlouho, dokud to šlo. Nepokořil jsem se hned a nadarmo. Pokud tě to má zachránit a dát šťastný život tak prosím. K čemu budeš bolavý, churavý, zlostný a naštvaný na všechno, když tě vše bude štvát a budeš se zmítat v bolestech? K čemu? Je tohle štěstí, nebo už je to pýcha?

Ale ty sis uvědomil, že je vhodnější pro tebe být šťastnější a zachránit se, jen ať. Hrdě přiznáš, že tě to zachránilo a pomohlo, tak jako hrdě přiznáš, že si na to dříve měl jiný názor. Člověk může změnit názor, ale to neznamená, že to musí hned milovat, stačí že to bude akceptovat.

Ten boj vnitřní, ten je k tomu všemu asi nejtěžší zvládnout, že? Než si uvědomíte, že si někdy sami svými názory ubližujete a berete sílu do života. Je fakt, že ten největší nepřítel je někdy člověk sám sobě se svým přesvědčeními.

Článek je inspirovaný skutečnými vnitřními pocity, kdy sami v sobě bojujete s tím, zda přistoupit jako lék, které jste dříve odsuzovali a byli proti němu, ale život a zdraví se obrátilo tak, že je to už to jediné co jste nezkusili a co vás zachrání.

Zdroj obrázku: FUKA, František. www.fffilm.name/ [online]. [cit. 25.2.2021]. Dostupný na WWW: https://www.fffilm.name/2012/11/recenze-soutez-atlas-mraku-cloud-atlas.html

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *