Pocit, který táhne dolů

Takový ten pocit, když Vám sice život plyne a plyne tak, že si nemůžete stěžovat, však stejně stačí pár srdceryvných momentů, pár výtek, pár výčitek, pár ošklivých slov a párkrát se zklamat v jedné osobě a i to stačí k tomu, abyste cítili ten neopomenutelný pocit tíživosti a toho, že pociťujete smutek.

Ani ne tak sami ze sebe, ale z toho dotyčného člověka.

Svůj život cítíte, že jde správným směrem a odvíjí se všechno tak, jak si přejete. Práce vychází na ruku, kšefty jsou a nadále se hrnou, lidé Vás mají rádi, respektují Vás, přátelé s Vámi komunikují a trávíte s nimi čas, v rodině je to v pohodě tak že můžete říci, že jste spokojeni, zdraví jste, celkem i oblíbení jste, lidé Vás sami oslovují, ptají se jak jste to dokázali. Jsou u vytržení jen když projedete kolem jejich města, kde bydlí, nebo když náhodou zjistí, že tam v jejich okolí jste tak jsou u vytržení a nejraději by Vás potkali a snesli Vám modré z nebe.

A Vy sami v sobě se cítíte poměrně dobře, všechny ty překážky a každodenní nezdary smáznete a berete s nadhledem, ani komplikace pracovní Vás nevyhodí z klidu, nadále totiž hledáte možnosti, jak si ten život nadále užívat a jak být pozitivní. Ve všem co přichází do života vidíte skvělou příležitost. A i když lidé po Vás chtějí, abyste jim vyhověli tak vyhovíte, berete to jako příležitost jak se například v práci zlepšit, nebo jak si více vydělat, nebo využívat efektivně svůj čas. Když si někdo stěžuje už si to neberete osobně, jelikož víte, že se ti lidé chtějí jen vypovídat, ale že s Vámi to nemá nic moc společného. To, když si do Vás někdo rýpne, tak už taky smetete, jelikož si říkáte, že to je jen nářek toho, jak je ten dotyčný sám se sebou nespokojený, anebo je to typ člověka typické ženské, která má v určitém období svého života tendenci všem ve svém okolí radit a řídit jim jejich životy, tudíž se nad to povznesete a řeknete si, že vlastně ten člověk za to nemůže a jdete dál, stejně ten život si robíte Vy sami a nikdo jiný.

Takhle by to asi znělo jako člověk s nadhledem, který si žije šťastně a spokojeně svůj život. Však nic není tak růžové a šťastné jak se jeví, bohužel. I takový život má svou mouchu, která bodá každým dnem, znervózňuje ve chvílích kdy se to nejméně hodí a tak nějak toho člověka vnitřně trápí a potápí dál do smutných nálad a depresivních stavů.

Když Vám někdo, koho máte rádi a udělali byste pro něj/ni všechno na světě neustále něco vytýká, neustále je podle něj/ní něco špatně, remcá neustále (kdyby to bylo občas tak je to běžné, jelikož každý sem tam remcáme), neustále se mu/ji na Vás něco nelíbí, stále je něco špatně, vytýká Vám věci, které jste ani ovlivnit nemohli, ale řešíte je nejlepším způsobem tak, aby je on/ona sám/sama nemusel řešit. Nikdy nevíte s jakou náladou přijde, nikdy nevíte co se v něm/ní odehrává, nikdy nevíte na čem jste, jelikož se do osobních věcí nemáte míchat, jelikož ten člověk je přeci uzavřený do sebe a všechno si chce řešit sám/sama po svojem, bez Vás a vlastně bez nikoho, protože tak je to asi nejlepší pro toho dotyčného/dotyčnou.

Naučíte se to, se opravdu do ničeho nemíchat a jen nechat žít a mít rádi. Jenže ono to jaksi je také špatně, jelikož ten člověk je stále nespokojen a stále je něco blbě a divně a stále se něco nepáčí.

Dojde do úzkých a najednou musí všechno ven, najednou se dozvíte všechno, co ten člověk řešil a najednou vidíte, že to jeho/její unikátní způsob řešení asi není tak neochvějný a nejlepší, jak si možná ten člověk namlouval, nebo říkal. Asi fakt ne, nejhorší na tom všem je ani ne tak ten problém, ale spíše to chování, že jste se to dozvěděli po roce a ten rok jste žili v jakémsi klamu, nejvíce na tom zabolí právě to, že jste neměli vůbec žádný čas se s tím smířit, prostě jste najednou byli vhozeni do situace a teď „hned jednej, poraď mi, co mám robit.“ Najednou, to se to poví, když sami ještě nevstřebáte tu situaci a vlastně ani nevíte jak to pojmout a jak to přijmout, jemu/jí se to povídá, když to celou dobu ví. Jenže co teď, dlouho utajovaná pravda, kterou jste dlouhou dobu intuitivně cítili je pravdou reálnou a už informací, která se potvrdila a nu co teď.

Ano, poradím, pomůžu, pořeším, však dochází mi pak zpětně následující dni, kdy opět normálně žiji svým způsobem života a zamýšlím se nad tím proč to tak ten člověk dopracoval a pro mi vlastně nic neřekl, tak je mi strašné smutno a cítím se zklamaně.

Zklamaně z toho, že jsem měla za to, že mi ten člověk věří natolik, aby ke mně byl otevřený a upřímný.

A smutná z toho, že to takhle ten člověk sám dopracoval do pokraje čehosi co ani neumím nazvat a jak jsem nikdy nechtěla dopadnout.

Respektive, já tak nedopadla, ale on/ona ano a to je na tom to smutné. Když někoho máte rádi nevidíte rádi, když ten blízký člověk má problémy, nebo ještě snad horší, když se vědomky řítí do problémů a katastrofy, která jeho/její život převrátí vzhůru nohama. Nemohu si pomoci, ale vždy když se na toho člověka podívám mám opět ten známý intuitivní pocit a to ten, že bohužel ať člověk chce či ne tak cítím, že ten člověk dopadne zle a doplatí si tak na svou povahu a na svou hloupost a s prominutím i nadutou povahu. Cítím, že se mu to všechno vrátí ve zlém. Necítím se ukřivděně, což je trochu divné, ale spíše cítím to a vidím to, že to jak si ten dotyčný/dotyčná myslí, jak si to všechno pořeší a jak bude v pohodě, tak to bohužel nevidím a necítím. Proto když se podívám, cítím smutek a chce se mi brečet z toho, je to i lítost, ale vím, že ten člověk moc dobře musí vědět co činí, aprobaci a dospělost na to má.

A ještě přes to všechno, že se cítíte takhle smutně tak moc byste si přáli tohle všechno někomu říct, jenže nejhorší je na tom to, že se za toho člověka stydíte za tu situaci a problémy, které urobil a za to všechno vlastně. Za sebe, že jste nebyli obezřetnější a nechali se zklamat, za sebe to že jste to takhle všechno dopustili a za sebe, že se vůbec cítíte smutně, protože Vám to opět vyčítá, že se nesmějete tak, jak je zvykem, avšak bohužel mi to nejde od srdce.

Když se snažíte víc a víc aby to bylo v pohodě tak tím víc se Vám z toho chce brečet a tím víc Vás to bolí a bolí hlavně to zklamání. Tak moc si přejete to přijmout a smířit se s tím, ale buď v tuhle chvíli nebo to vůbec nejde a nepůjde, to těžko říci. Nejde to, máte k tomu takový nevysvětlitelný blok, který si nemůžete zosobnit, jako kdyby to nebylo Vaše, jako kdyby to bylo hodně z dálky a nic to s Vámi nemělo společné.

Ano, není to věc za kterou by se lidé měli soudit, nesoudím, avšak je pro mě těžší to přijmout, když jsem neměla ani možnost si prožít ten moment překvapení a tak trochu to v sobě den až dva zpracovat před nějakou akcí, já se to dozvěděla až na místě, kdy už prostě nebyla možnost úniku a smíření se s tím. Nechci nést následky za něco, co jsem nezpůsobila a ani nějakou hanbu, kterou jsem nezapříčinila. Nechci na tom nést nějaký podíl, když to všechno se dělo za mými zády a bez mého vědomí a bez mého přičinění. A především už se nechci cítit tak špatně a smutně, chci s tím něco robit a změnit to, jelikož stejným způsobem cesta ven nevede.

Je mi hodně smutno i nyní, když to píši, cítím se depresivně a zklamaně, jako kdyby všechno na mě bylo špatné. Jako kdybych byla, jako člověk špatná.

Až pak prostě nemám nic jiného než říct dotyčnému, ať si již robí co chce, ať si o mě klidně řekne co chce, ať si o mě myslí co chce, ať ten důvod a to všechno klidně hodí na mě, ale ať už mi dá pokoj. Jediné co chci být šťastná a cítit se dobře a je mi jedno zda při robení koníčku, s někým při povídání, s někým v životě, nebo i jen tak když bych měla pracovat v práci, ale opravdu chci ten klid a pohodu, který mi chybí. Ten pocit, že se mohu o někoho opřít, svěřit se a vědět, že všechno má řešení a že i přes tohle život půjde dál.

Nejvíce mě bolí na tom to, že když přiznám to, že mi chybí, přátelství, pocit podpory a důvěry tak ještě za to prostě dostanu vynadáno, že proč mi to vlastně chybí, když toho mám přebytky, když se dokážu usmívat na lidi a všechno si stíhat a zvládat, tak jak mi to může chybět.

Jenže pocitově uvnitř mě bohužel to cítím tak, jak jsem sdělila. Hodně mi chybí někdo blízký, někdo komu bych mohla věřit a nemusela se za nic stydět, za sebe stydět. Chybí mi ty hezké aspekty života, které tvoří život šťastným a naplněným, jako je radost, láska, sex, přátelství, podpora, důvěra, pomoc, povídání si a upřímná pozornost od člověka, který skutečně naslouchá tomu co říkáte a nemele si jen to svoje.

Cítím se vnitřně ubitá. Ale nyní již to mohu sdělit tak, jak to je. Přeji si, abych to buď v sobě přijala a smířila se s tím a byla zas šťastná, anebo ať se stane cokoliv v životě – opravdu cokoliv, ať se cokoliv změní, jen ať mám klid a cítím se šťastně. To si přeji ze všeho nejvíc.

Také znáte takový pocit?

Zdroj obrázků: MAGORFOREVER.WEBGARDEN.CZ. Magorforever [online]. [cit. 3.8.2018]. Dostupný na WWW: http://magorforever.webgarden.cz/rubriky/galerie/nadprirozeno

DOWNLOADWALLPAPER.ORG. http://downloadwallpaper.org [online]. [cit. 3.8.2018]. Dostupný na WWW: http://downloadwallpaper.org/fy/pagan-and-wiccan-art-and-beauty-wallpaper/cute-wicca-pagan-art-wallpaper-wp424791/