Pocit pokání

Budu tak trochu navazovat na předchozí článek. Asi tak nějak mám období, kdy si na vše přicházím časem a některé věci bych změnila a některé věci bych v minulosti radši neurobila. Nyní to vidím, že to bylo špatné.

Cítím, že je snad pro mě horší ten pocit, když něco pokazím a musím se s tím naučit žít, než kdybych to pokazila a nemusela s tím žít, prostě to ztratila ono by to odešlo z mojeho života. Sice by ztráta zabolela, ale přebolela a bylo by to v pořádku, jelikož bych to neměla denně před očima a denně toho člověka, či ty lidi nevídala.

Cítím, že toto je asi trest za to všechno, co jsem prováděla. To, jak jsem provokovala se může leckdy vymstít, jako nyní. Provokace je fajn do jisté míry a do jistých situací, ale člověk musí vědět kdy ubrat a kdy ji radši nechat být. Beru to na sebe, vím, že jsem to způsobila a veškerou tu tíhu a špatnou karmu si beru na sebe, naučím se s tím žít a dokážu to v sobě zpracovat. Ano, štve mě to, mrzí, bolí, cítím nejistotu a trochu mě to podlomilo, avšak vím, že se s tím dá žít dál. Život tím nekončí a i ti špatní a zlí a temní jako jsem já žijí dál i když je všichni zatracují. Je až paradoxní, když se takhle nazvu tak se mi uleví a necítím se tak špatně a blbě. Nevím, čím to, asi jak na sebe nekladu to očekávání toho, že vždy musím být ta dobrá tak se mi jakoby uleví a dovolím si být i zlá a je to fajn, uvolňující, cítím jako kdybych se fakt měla ráda a dovolila si být tou nezkrotnou rebelkou a ďáblicí a mohla být nezkrotná tak, jak jsem.

Ano, tak si to prostě odžívám a vím, že je to pokažené. Ale asi kdybych to nepokazila, neviděla bych tu cenu a to, co mám, dokud by se tak nestalo. Prostě jsem robila chyby, nevěděla jsem, co je už dost a kde je hranice.

Cítím to na sobě, jak mě to stále pronásleduje, ty špatné pocity a výčitky, nelze tomu utéct, ani kdybych odjela stovky km daleko. Je to o to horší v tom, že ztráta jako taková se nekonala. Leckdo by mohl jásat, že mi bylo tak požehnáno a nic jsem neztratila. Však pro mě je to snad horší pocit se po tom všem, co jsem pokazila tomu člověku podívat do očí a být s ním v pohodě a dělat, že vycházíme v pořádku.

Je mi to trapné a nedokážu to pochopit, proč takto jedná, proč se mě raději nevzdá, proč mě nepošle někam, jelikož moc dobře ví, že já neznám hranic a že mi dělá problém se krotit a ví moc dobře, že jsem rebel.

Nechápu nic a proto je pro mě těžší teď žít s tím pocitem co jsem urobila zle a jak jsem ublížila, když vím, že toho člověka vídám a to denně. Denně se dívám do očí a vždy mi to připomene ty mé chyby a to, jak jsem drzá byla, nebo spíše umanutá, nezodpovědná. Nevím, jak to nazvat, vím, že jsem nečinila tak, jak bych měla, tak jak to bylo správné. Činila jsem bez rozmyslu a chtěla se tehdy osvobodit, dýchat a být šťastná, ale netušila jsem, že to někomu může až tak ublížit.

Možná teď může mít někdo radost, že takové pocity prožívám, anebo že na mě v tomhle ohledu „taky došlo“. Upřímně přiznám se, že toto ve svém životě neprožívám poprvé, spíše o tom poprvé takhle otevřeně píšu, takže Vás tak trochu zklamu. V životě jsem tuhle špatnou karmu cítila tolikrát.

Například vždy jsem ji pociťovala na druhém stupni základní školy, ve vztahu se spolužáky na základce, pak v prváku na střední škole, pak ve vztazích kde vím, že jsem ty partnery zlobila, když jsem se pohádala s máti a to kdykoliv jsem ji řekla nějaký svůj otevřený názor tak jsem se takhle cítila, kdykoliv nastal rozchod s někým ať už z jeho/její či mojí strany, kdykoliv jsem měla jít na pohovor na práci která mi nebyla až tak sympatická, ale šla jsem kvůli tomu abych měla co na úřadu práce říct, kdykoliv jsem se milovanou osobou nebo někým blízkým pohádala, kdykoliv jsem trochu zalhala jen proto, abych měla klid a čas na svoje vlastní aktivity, když jsem si nedokázala udržet chlapa ve vztahu, když jsem byla hysterická a hodně se rozčílila, když jsem s někým měla problém a ostatní lidé v mém okolí o něm říkali že je v pohodě, když jsem v práci zmatkovala i v činnosti, která mi běžně jde, ale pod vlivem stresu z plánované kontroly mi šla hůře než obvykle, když se mi nechtělo jezdit na místo, kde to ostatní lidé milovali a chválili, nebo když jsem nechtěla jezdit na jídlo či kávu někam, kde ostatním chutnalo, když nastal den s datem, který mě děsil, že se bude minulost opakovat – v takové dni to cítím hodně intenzivně a i se někdy fakt fyzicky klepu zda se to nebude opakovat, když jsem vyčetla člověku něco, co mě na něm/ní už dlouho štvalo, ale slušnost mi to dlouho nedovolala to říct, když mě štvalo něco co mi přišlo, že je sobecké tomu člověku říct – viz že mi vadí něčí mlaskání při jídle, nebo když začnu zmatkovat z toho, že něco nezvládnu. A takových případů je ještě víc, když to tak sepisuji tak si říkám, že těch věcí je hodně.

Spíše si tak říkám z čeho tu špatnou karmu nepociťuji?

Prostě děs, běs a hrůza když se takové věci sejdou v jeden den a teď s tím žít a projít tím.

Asi je tohle větší trest pro mě než se toho všeho dobrovolně vzdát, jelikož když se toho vzdám, vím že najdu něco jiného a nového a začnu budovat na novo a něco jiného.

Ale takhle, když pokračuji v tom, co je vybudované a dívám se na to každý den a žiji v tom, těžko se mi to sama sobě odpouští. Vždycky na mě přijdou negativní myšlenky a výčitky a chce se mi utéct někam do klidu, abych nemusela ty myšlenky mít. Je mi to líto, ale prostě nedokážu se asi srovnat s tím pocitem, že někomu ubližuji a nevím o tom jak a jakým stylem. Vadí mi to na sobě, jelikož vím, že dokážu být i nepozorná, či neznat hranic.

Snad brzy najdu skulinu jak si odpustit a žít šťastně a vesele dál.

A co Vy, taky si odpykáváte svou karmu? Jak to prožíváte, když se Vám dějí špatné věci v životě?

Zdroj obrázků: COPYRIGHT © 1996–2018 SEZNAM.CZ, A.S.. TV Seznam [online]. [cit. 16.2.2018]. Dostupný na WWW: https://tv.seznam.cz/program/2879177

© FTV PRIMA 2003 – 2018. Prima Cool [online]. [cit. 16.2.2018]. Dostupný na WWW: http://coolmagazin.iprima.cz/clanky/https://coolmagazin.iprima.cz/clanky/techto-8-filmu-neprezil-hlavni-hrdina-videli-jste-je-vsechny